|
 Když jsem cestou na další výlet přemýšlel nad
tím, jaký asi bude, nemohl jsem nemyslet na minulou masovou účast. Osobně jsem
spíše pro komornější akce a poslední rekordní počet účastníků ve mně vzbudil
obavy, že tradiční srazové poznávací znamení „hledejte člověka s plakátkem Light2Lift"
(L2L) bude
nahrazeno "pokud uvidíte před nádražím frontu, zařaďte se do ní,
pravděpodobně se jedná o účastníky výletu L2L". Mé obavy se však nepotvrdily a
v pravdě brzké sobotní ráno v 8:30 (am) přivedlo na výlet pouze šestnáct
skalních příznivců L2L a turistiky...
Northwest Sussex je krásná, přesto málo známá
krajina s počátky kultury již v neolitu a kdysi velkým opevněním
z doby železné, jehož zbytky jsou, dle průvodce, dodnes patrné.
Z doby moderní se pak dosud zachovala zejména železnice, takže jsme asi po
hodině jízdy vlakem mohli vystoupit v Kintbury, které bylo výchozím i
konečným bodem naší cesty z bodu A do bodu A. Městečko jsme záhy opustili
a vydali se vstříc polím, lukám a zajímavému místu v lese, kde jsme
zjistili, že velitel zaspekuloval „že ten centimetr, co podle mapy nejde
projít, projít půjde" a vrátili se půl kilometru k rozcestí. Cesta se
kroutila mezi pastvinami, na nichž se popásaly ovce a nebýt bahna nebylo by o
čem psát. Jak se však ukázalo, je bahno dobrým přítelem reportérovým a díky své
vtíravé přítulnosti k oděvu, odpudivé kluzkosti k obuvi a celkové
vlhkosti, nám umožní si výlet skutečně vychutnat. Bahno nás značně zpomalilo a
roztrousilo po celém poli jak se každý snažil najít svou vlastní „cestu ke
slunci", pokud možno co nejméně bahnitou.
Když jsme po půlhodinovém čvachtání dorazili
na konec pole, podívali jsme se na sebe a začali volit vítěze nevyhlášené soutěže
„Bahňák roku". Musím nepříliš hrdě konstatovat, že jsem ji vyhrál, protože jsem
jako jediný měl špinavou i horní část jedné nohavice a mikinu. Na mou obranu
přispěchala Lenka, která prohlásila, že to není zcela fér neboť jsem svá
„zranění" utrpěl, když jsem, cituji, „pomáhal dívce přes plot". Poděkoval jsem
za pomoc, ale zároveň to uvedl na pravou míru: „Pomáhal jsem přelézt půlce
výpravy a ušpinila mne jen jedna. Navíc za dívku považuji někoho, kdo při
pomáhání přes plot utvoří na mém oděvu kakaovou skvrnu velikosti mexického
dolaru a vzápětí mi ji starostlivě setře svým hedvábným kapesníčkem. Nikoliv
toho, kdo si do mě očistí celou podrážku a ještě mě obviní, že jsem ji blbě
zvednul". Zabahněni jsme došli až do nedaleké vesničky, našli zde restauraci
s venkovními stoly a doufali, že nebudeme vykázáni pryč pro odpuzování
ostatních hostů. Evidentně jsme ale svou míru zabahnění přecenili. „Pokud máte
zabahněné boty zanechte je prosím v předsíni" byla cedulka, která visela
ve vchodu do hospody a která nám definitivně vzala pocit vlastní výjimečnosti.
Pojedli jsme, prohodili pár slov s českým číšníkem a hromadně se vyfotili.
Odpočati jsme vyrazili na další, snad již méně
bahnitou, cestu. A skutečně bahno se nám v dalším úseku vyhnulo.
Pravděpodobně proto, že na tom prudkém kopci, který jsme museli vyšlapat, by se
nejspíš ani podle fyzikálních zákonů nemohlo udržet. Na vrcholku jsem se
s mírným sarkasmem zeptal: „Utopení v bahně, fyzické vyčerpání při
výstupu kopce, co nás čeká teď? Vosy?" „Šibenice," byla odpověd vskutku
lakonická. Vězte tedy, že šibenice byla vztyčena v šestnáctém století za
účelem popravy jistého George a jeho milenky, kteří společně zabili Georgovu
manželku přičemž byli ovšem spatřeni místním bláznem Thomasem. Snad
z romantických důvodů měli být oba milenci oběšeni zároveň, takže má
šibenice tvar písmene T. Šibenice je dřevěná a musela být v průběhu
staletí několikrát restaurována. Definitivní konec ji měl potkat v roce
1949, kdy do ní uhodil blesk. Protože se ale mezitím stala oblíbeným výletním
místem, uspořádali místní obyvatelé veřejnou sbírku, snad pod názvem „Občané
sobě", a v roce 1951 ji znovu postavili.
Dalo se do deště, takže se naše výprava vydala
opět na cestu pod neomylným vedením Jakuba a Evy. Nejsem si sice zcela jist,
jestli si „Petra skutečně chtěla prohlédnout ten plot", ke kterému jsme došli a
pak zase šli půl kilometru zpátky, ale protože tak pravil velitel, nemohu jeho
slova zpochybňovat. Snad bych si jen dovolil vyslovit skromné přání, aby příště
podobná přání nebral v potaz. Další pochod a přechod několika bahnitých
polí nás utrmácel více než dostatečně a všichni jsme se těšili na závěrečnou
hospodu. Ta však byla zavřená, takže jsme běželi rychle na vlak, který jel za
dvě minuty.
Sotva jsme doběhli k nádraží, přesněji cestě
s perónem, spustily se závory. Podchod zde nebyl, takže jsme neměli žádnou
šanci přejít bezpečně na druhou stranu. Jediný člověk, který to zvládl, byla
Lenka, která oběhla závory a dovedla tak infarktu jednoho pracovníka železnice.
Pokuta 1000 liber ji minula, ale přesto očekávám, že ji stihne spravedlivý
trest v podobě striktně odmítavého postoje ostatních členů L2L.
S lidmi, kteří takto bezostyšně porušují předpisy, je lepší nic nemít.
Osobně budu patrně shovívavější, protože Lenka vždy donese velkou čokoládu a
podělí se o ni. Evidentně žaludkem prochází nejen láska k vlasti, ale také
tolerance k různým vrahům, zlodějům a obíhačům závor.
Vlak jsme nakonec stihli díky tomu, že se
závory otevřely hned poté co vlak zastavil ve stanici. Pro celkovou utahanost a
zabahněnost bylo upuštěno od návštěvy hospody v Londýně, takže jediné, co
lze říci závěrem jednoho z nejlepších výletů L2L, je tradiční „Jakube,
Evo, Díky..."
Napsal: Martin Bobek
Poznámka redakce: Výlety podobného typu
pořádá Light2lift a odkazy na případné připravované výlety v Anglii
najdete v našem kalendáři. Účastnit se může každý po dohodě s
organizátory.
{zoomcat catid=94}
Tento článek je v sekci: Články - Seriály a
kategorii: Vaše príbehy z Anglicka
Related Items:
|
Články - Seriály 
Subscribe to this comment's feed
