Tak, kde dneska začít ? Tento týden byl nabitý událostmi, jak žádný jiný. Jeho první polovina proběhla celkem v poklidu, ale druhá polovina byla pěkně turbulentní. Od středy už jsem byl doma a ve čtvrtek jsme měli letět do té jižní Francie, jak jsem vám minule vykládal. Vyrazili jsme ve čtvrtek v devět hodin ráno naším Matízkem směr Londýn, konkrétně letiště Gatwick. Je to pořádný výlet, bratru dobrých 260 mil. Dorazili jsme něco po jedné hodině odpoledne. Měl jsem už přes Internet předem rezervované parkování na dlouhodobém parkovišti, mimochodem, díky tomu jsem ušetřil přes 13 liber na parkovném za 3 dny, což se určitě hodí. Když nás autobus z parkoviště přivezl k terminálu, usádlili jsme se v příletové hale a jali se čekat na vnoučata, která měla dorazit zhruba okolo třetí hodiny. Popíjeli jsme kávu a pozorovali cvrkot. Vnoučata dorazila na čas a dokonce jsme se našli na první pokus. Ne jako loni v květnu s našima, když jsme hodinu stáli každý na opačné straně stejného sloupu. Vnoučata nechala přebytečnou bagáž v úschovně a společně jsme se odbavili k letu do Toulouse. No, a v 18.10 už jsem všichni seděli na palubě A319ky a čekali na odlet. Do jihofrancouzského Toulouse jsme dorazili ve čtvrt na deset. Vystál jsem frontu u přepážky Europcaru, vyzvedl klíče od auta a satelitní navigaci a po chvíli už jsme po dálnici drandili do 50 kilometrů vzdáleného Montaubanu, kde jsem měli rezervovaný hotel. Pronajaté autíčko byl Nissan Note, 1,5 litru diesel. Moc pěkná hračka a skvěle se řídil. A spotřeba něco kolem 6 litrů nafty na 100 kilometrů. Fakt pohodička. V Montaubanu jsme spali v takzvané Formuli. Kdo někdy cestoval po Francii, je v obraze. Jedná se o velmi laciné motely. Se skromným, ale dostačujícím komfortem. Za 29 euro za pokoj a noc ? V Anglii za tyhle peníze neseženete ani lepenkovou krabici v parku.

V pátek ráno jsme vyrazili směr Lauzerte s mezipřistáním v nejbližším obchoďáku, abychom koupili několik kytic řezaných květin a svíčku. O dvě hodiny později už jsme parkovali na dvoře farmy jménem Monjoi a vítali se s Bernardem a Anne Marií. Jsou to manželé, drobní francouzští farmáři a jsou neskutečně fajn. Ronili se slzy, hodně se objímalo a líbalo. Strávili jsme s nimi celý den. Za pomoci Patricie, rodinné přítelkyně Anne Marie a Bernarda, která tlumočila z francouzštiny do angličtiny, jsme navykládali všechno možné. Dostali jsme najíst vydatného venkovské oběda, který se protáhl skoro na dvě hodiny. Popíjelo se vynikající víno a odpoledne došlo i na krátkou prohlídku historického Lauzerte. Je to malebné, středověké poutní městečko postavené na špičce kopce a vypadá úžasně, i když je zima, fouká vítr a hnusně prší. Večer jsme na cestu dostali sklenici tzv. foie gras, což jsou husí játra v husím sádle (brrr) ,mňáááám(poznámka Eulálie) J a vyrazili zpět do hotelu. Bylo sedm hodin večer, když jsme si s Eulálií zalezli do postele utahaní, jak košík koťat, a v půl deváté už jsme spali spánkem spravedlivých. V sobotu brzo ráno jsme vyrazili směr letiště v Toulouse, vrátili auto a v 11.20 jsme docela tvrdě, díky silným poryvům větru, dopadli na plochu gatwického letiště. O hodinu později už jsme všichni seděli nacpaní do chudáčka Matizka, který byl narvaný bágly až po střechu a po M25 jsme mazali směr Walthamstow. Byl to bleskový, ale moc příjemný výlet. Francie nám ukázala sluníčko i déšť a nebýt toho, že hlavním cílem této rodinné výpravy byla návštěva jednoho malého hřbitova v Moissacu , zapálení svíčky a položení květin u jednoho skromného hrobu osoby, jejíž ztrátu nikdo neočekával ještě nejméně v nejbližších 30ti letech, byla by to krásná a vzrušující vzpomínka. Ale život jde dál a nezbývá, než zatnout zuby a myslet jenom na to dobré, co bylo, a těšit se na to lepší, co bude.

Přistáním v Gatwicku však dobrodružství tohoto týdne neskončilo. Nastala druhá fáze, a tou byla relokace novomanželů z Prahy do Londýna. Už jsem vám o tom vykládal minule a určitě jste zvědaví, jak náš spotřebitelský test agentury Czechia nakonec dopadl. Nehodlám jim dělat lacinou reklamu, ale musím být fér a prohlásit, že za ty tři roky urazila tahle firma velkou cestu a stav věcí je mnohem lepší, než býval. Jednání bylo bezproblémové, servis bezvadný a nakonec všechno klaplo tak, jak bylo domluveno. Vnoučata si spolu s námi prohlédla dva domy a pak se rozhodla pro houseshare v leytonské Carnarvon Road. Upřímně řečeno, nebyl jsem velmi nadšený z toho, co jsem viděl v obou domech. Dokonce v tom prvním na Wood Street jsem se nemohl ubránit konstatování: „Kutloch." Ale asi už jsem trošku moc velká fajnovka. Je pravda, že pokud chce člověk ve Walthamstow bydlet lépe, musí sáhnout trochu hlouběji do kapsy a v cenové kategorii, kterou jsme pro děcka vybrali v zájmu maximální úspory peněz, budete jen těžko shánět něco lepšího. Přesto si však neodpustím dvě rýpnutí. Za prvé: o Vánocích roku 2005 pan ředitel prohlásil, že všechny pokoje v jeho domech se dají zamykat. V případě Carnarvon Road ho však jeho zaměstnanci zjevně informovali mylně. No a za druhé: Znáte to, jak je to v McDonaldu s BigMacem ? Když tam přijdete a kouknete na ceduli s nabídkou, BigMac je krásně naducaný, narvaný zeleninkou a vysoký, jak petřínská rozhledna. Když se na základě této informace rozhodnete do tohoto krasavce investovat své těžce vydělané peníze, dostanete v papíru zabaleného spláclého chudáčka, který okolo pochutin zobrazených v reklamě jenom prošel a letmo si s nimi podal ruku. Takže pokud se chystáte do Velké Británie a rozhodujete se pro ubytování přes agenturu, a pozor, nemusí to být jenom Czechia, když budete brouzdat po jejich internetových stránkách a prohlížet slaďoučké fotografie načančaných nemovitostí a roztomilých pokojíčků, vzpomeňte si na BigMaca v McDonaldu. S velkou pravděpodobností se tak vyvarujete mnoha nepříjemných překvapení a zklamání. Takže, jak to shrnout ? Nelitujeme toho, že jsme naše vnoučata svěřili zrovna panu řediteli a hlavně jim přejeme, ať se zadaří a ať se jim v tom Babylónu líbí. Když jsme jim ještě v sobotu odpoledne ukázali centrum Walthamstow s vyřvávači a všemožnými obchůdky, zaslechl jsem dokonce jedno smutné konstatování, že měli raději zůstat na farmě ve Francii. Však taky Anne Marie a Bernard tuto možnost nabídli. Mají jen jednu malou podmínku. Naučte se aspoň trošičku francouzsky, ať si můžeme povídat. Hledali jsme v našich řadách dobrovolníky pro tento zodpovědný úkol a hádejte kdo, nakonec musel slíbit, že příště už aspoň trochu francouzsky umět bude. Jestli tipujete nebohého Horymíra, tipujete správně. A tak se ještě na stará kolena budu k tomu všemu učit francouzsky. Nebojte se, o dalším vývoji vás budeme zevrubně informovat. No a úplně nakonec mám na vás, milí čtenáři jednu velkou prosbu: Vypadá to, že vnoučata se stanou pravidelnou součástí BonzBlogu, a proto potřebuji pro ně vymyslet jména. Jelikož jsem líný tato jména vymýšlet, prosím o pomoc vás, mé čtenáře. Zkuste do komentářů pod článek nebo na mou soukromou mailovou adresu poslat své návrhy, jak by se ti naši miláčkové mohli jmenovat. Autorovi vítězného návrhu se dostane veřejného poděkování a mně to ušetří práci. Tak kdyby vás náhodou něco napadlo, dejte vědět.

Jo, a příští neděli se těšte na příhody z mého manažerského školení, protože v pondělí 29.3. to všechno vypukne. Opouštím Eulálii na jeden týden a stěhuji se do jednoho hotelu poblíž Rugby, což je asi 100 mil od nás směr Londýn. Pak strávím týden v depu, pak zase týden v Rugby, a tak pořád dokola až do 11. května, kdy celý ten blázinec vyvrcholí prezentací před nejvyšším managementem. Moc se mi nechce Eulálii opouštět na celý týden, ale aspoň si ode mě odpočine a já se naučím si jí víc vážit. Jsem moc zvědavý, co nám tam budou vykládat, a jak to bude celé probíhat. Tak uvidíme.

Horymírův film týdne, byl na základě Davidovy přímé intervence vyhoštěn do samostatného článku, takže tímto se s ním všichni v BonzBlogu loučíme a přejdeme přímo na:

Horymírova diskotéka

Dnes si povíme něco o naprosté operní klasice. Jmenuje se to Carmen a napsal to jistý Francouz jménem Georges Bizet. Zajímavé je na tom to, že ačkoli se dnes jedná o naprostou špičku a jednu z nejpopulárnějších oper vůbec, za Bizetova života byla kritikou přijata velmi negativně a téměř se nehrála. O čem to je ? V kostce je to jedné babě jménem Carmen, která, ostatně jako většina jejích kolegyň, neví co chce a zblbne hlavu nadějnému důstojníkovi jménem Don José. Ten se do ní beznadějně zamiluje a začne, ostatně jako většina zamilovaných chlapů, vyvádět ptákoviny. Jednou z nich je i jeho vzpoura vůči nadřízenému důstojníkovi a následný útěk do hor, kde se Don José připojí k bandě pašeráků s níž putuje i Carmen. Oba si užívají, jak veverky až do chvíle, kdy Carmen narazí na toreadora jménem Escamillo. Carmen se samozřejmě zamiluje a opustí Dona Josého. Tomu z toho všeho hrábne a nakonec milou Carmen odkrágluje. Je to smutný příběh plný krásné hudby a vtipných textů. Opera je ve francouzštině, ale většinou jsou dostupné titulky, takže se v ději máte možnost orientovat. Mezi nejznámější kusy z tohoto díla patří samozřejmě Předehra s velmi chytlavou melodií. Pak Habanera, což je vlastně takové Carmenino vyznání, co vlastně od života chce. Do třetice pak takzvaná Píseň toreadora. Určitě ji znáte: „Toreadore smělý, pozor si dej, pozor si dej ..." mně osobně se líbí také předehra k druhému dějství a další a další. Carmen stojí za vaši pozornost a když ji budete poslouchat z Cdčka a některá pasáž vás nebude bavit, nevypínejte rádio, jenom tu nudnou pasáž přeskočte. A jestli rozbijete prasátko a investujete úspory do ne zrovna levného lístku do opery, určitě nebudete litovat.

Horymírův trapný vtip týdne

Hodiny, které jsem tento týden strávil v letadle mě inspirovaly k této klasice.

Když se ve Frankfurtu dostavělo jedno z největších letišť v Evropě, piloti měli občas potíže se v té změti asfaltových pruhů orientovat a občas se stalo následující.

„Frankfurt Ground pro British Airways čtyři pět jedna pokračujte přes Pojížděcí 25 levá na vyčkávací 14 levá."

„British Airways čtyři pět jedna pro Frankfurt Ground, kde sakra je Pojížděcí 25 levá ?"

„Frankfurt Ground pro British Airways čtyři pět jedna Pojížděcí 25 levá je naproti Pojížděcí 25 pravá. Copak jste ve Frankfurtu poprvé ?"

„British Airways čtyři pět jedna pro Frankfurt Ground už jsem tady párkrát byl, ale to jsme nepřistávali a místo lidí jsme vezli bomby, kámo."

Euláliina hláška týdne

„Dal jsi si housenku mezi zeleňáky ?"

Zeptala se mě večer v koupelně Eulálie. Měla namysli pruhovanou vitamínovou bobuli a zelené pilulky z mořských řas, které polykáme, abychom měli zelená h...a. Teď jsem se právě dozvěděl, že je polykáme kvůli zdraví a ne kvůli psychedelickému trusu.

Napsal: Jarda Uher