Tak, kde dneska
začít ? Tento týden byl nabitý událostmi, jak žádný jiný. Jeho první polovina
proběhla celkem v poklidu, ale druhá polovina byla pěkně turbulentní. Od
středy už jsem byl doma a ve čtvrtek jsme měli letět do té jižní Francie, jak
jsem vám minule vykládal. Vyrazili jsme ve čtvrtek v devět hodin ráno
naším Matízkem směr Londýn, konkrétně letiště Gatwick. Je to pořádný výlet,
bratru dobrých 260 mil.
Dorazili jsme něco po jedné hodině odpoledne. Měl jsem už přes Internet předem
rezervované parkování na dlouhodobém parkovišti, mimochodem, díky tomu jsem
ušetřil přes 13 liber
na parkovném za 3 dny, což se určitě hodí. Když nás autobus z parkoviště
přivezl k terminálu, usádlili jsme se v příletové hale a jali se
čekat na vnoučata, která měla dorazit zhruba okolo třetí hodiny. Popíjeli jsme
kávu a pozorovali cvrkot. Vnoučata dorazila na čas a dokonce jsme se našli na
první pokus. Ne jako loni v květnu s našima, když jsme hodinu stáli
každý na opačné straně stejného sloupu. Vnoučata nechala přebytečnou bagáž
v úschovně a společně jsme se odbavili k letu do Toulouse. No, a
v 18.10 už jsem všichni seděli na palubě A319ky a čekali na odlet. Do
jihofrancouzského Toulouse jsme dorazili ve čtvrt na deset. Vystál jsem frontu
u přepážky Europcaru, vyzvedl klíče od auta a satelitní navigaci a po chvíli už
jsme po dálnici drandili do 50 kilometrů vzdáleného Montaubanu, kde jsem
měli rezervovaný hotel. Pronajaté autíčko byl Nissan Note, 1,5 litru diesel. Moc
pěkná hračka a skvěle se řídil. A spotřeba něco kolem 6 litrů nafty na 100 kilometrů. Fakt
pohodička. V Montaubanu jsme spali v takzvané Formuli. Kdo někdy
cestoval po Francii, je v obraze. Jedná se o velmi laciné motely. Se
skromným, ale dostačujícím komfortem. Za 29 euro za pokoj a noc ? V Anglii
za tyhle peníze neseženete ani lepenkovou krabici v parku.
V pátek ráno
jsme vyrazili směr Lauzerte s mezipřistáním v nejbližším obchoďáku,
abychom koupili několik kytic řezaných květin a svíčku. O dvě hodiny později už
jsme parkovali na dvoře farmy jménem Monjoi a vítali se s Bernardem a Anne
Marií. Jsou to manželé, drobní francouzští farmáři a jsou neskutečně fajn.
Ronili se slzy, hodně se objímalo a líbalo. Strávili jsme s nimi celý den.
Za pomoci Patricie, rodinné přítelkyně Anne Marie a Bernarda, která tlumočila
z francouzštiny do angličtiny, jsme navykládali všechno možné. Dostali
jsme najíst vydatného venkovské oběda, který se protáhl skoro na dvě hodiny.
Popíjelo se vynikající víno a odpoledne došlo i na krátkou prohlídku
historického Lauzerte. Je to malebné, středověké poutní městečko postavené na
špičce kopce a vypadá úžasně, i když je zima, fouká vítr a hnusně prší. Večer
jsme na cestu dostali sklenici tzv. foie gras, což jsou husí játra v husím
sádle (brrr) ,mňáááám(poznámka Eulálie) J a
vyrazili zpět do hotelu. Bylo sedm hodin večer, když jsme si s Eulálií
zalezli do postele utahaní, jak košík koťat, a v půl deváté už jsme spali
spánkem spravedlivých. V sobotu brzo ráno jsme vyrazili směr letiště
v Toulouse, vrátili auto a v 11.20 jsme docela tvrdě, díky silným
poryvům větru, dopadli na plochu gatwického letiště. O hodinu později už jsme
všichni seděli nacpaní do chudáčka Matizka, který byl narvaný bágly až po
střechu a po M25 jsme mazali směr Walthamstow. Byl to bleskový, ale moc
příjemný výlet. Francie nám ukázala sluníčko i déšť a nebýt toho, že hlavním
cílem této rodinné výpravy byla návštěva jednoho malého hřbitova
v Moissacu , zapálení svíčky a položení květin u jednoho skromného hrobu
osoby, jejíž ztrátu nikdo neočekával ještě nejméně v nejbližších 30ti letech,
byla by to krásná a vzrušující vzpomínka. Ale život jde dál a nezbývá, než
zatnout zuby a myslet jenom na to dobré, co bylo, a těšit se na to lepší, co
bude.
Přistáním
v Gatwicku však dobrodružství tohoto týdne neskončilo. Nastala druhá fáze,
a tou byla relokace novomanželů z Prahy do Londýna. Už jsem vám o tom
vykládal minule a určitě jste zvědaví, jak náš spotřebitelský test agentury
Czechia nakonec dopadl. Nehodlám jim dělat lacinou reklamu, ale musím být fér a
prohlásit, že za ty tři roky urazila tahle firma velkou cestu a stav věcí je
mnohem lepší, než býval. Jednání bylo bezproblémové, servis bezvadný a nakonec
všechno klaplo tak, jak bylo domluveno. Vnoučata si spolu s námi prohlédla
dva domy a pak se rozhodla pro houseshare v leytonské Carnarvon Road.
Upřímně řečeno, nebyl jsem velmi nadšený z toho, co jsem viděl v obou
domech. Dokonce v tom prvním na Wood Street jsem se nemohl ubránit
konstatování: „Kutloch." Ale asi už jsem trošku moc velká fajnovka. Je pravda,
že pokud chce člověk ve Walthamstow bydlet lépe, musí sáhnout trochu hlouběji
do kapsy a v cenové kategorii, kterou jsme pro děcka vybrali v zájmu
maximální úspory peněz, budete jen těžko shánět něco lepšího. Přesto si však
neodpustím dvě rýpnutí. Za prvé: o Vánocích roku 2005 pan ředitel prohlásil, že
všechny pokoje v jeho domech se dají zamykat. V případě Carnarvon
Road ho však jeho zaměstnanci zjevně informovali mylně. No a za druhé: Znáte
to, jak je to v McDonaldu
s BigMacem ? Když tam přijdete a kouknete na ceduli s nabídkou,
BigMac je krásně naducaný, narvaný zeleninkou a vysoký, jak petřínská
rozhledna. Když se na základě této informace rozhodnete do tohoto krasavce
investovat své těžce vydělané peníze, dostanete v papíru zabaleného
spláclého chudáčka, který okolo pochutin zobrazených v reklamě jenom prošel
a letmo si s nimi podal ruku. Takže pokud se chystáte do Velké Británie a
rozhodujete se pro ubytování přes agenturu, a pozor, nemusí to být jenom
Czechia, když budete brouzdat po jejich internetových stránkách a prohlížet
slaďoučké fotografie načančaných nemovitostí a roztomilých pokojíčků, vzpomeňte
si na BigMaca v McDonaldu. S velkou pravděpodobností se tak
vyvarujete mnoha nepříjemných překvapení a zklamání. Takže, jak to shrnout ?
Nelitujeme toho, že jsme naše vnoučata svěřili zrovna panu řediteli a hlavně
jim přejeme, ať se zadaří a ať se jim v tom Babylónu líbí. Když jsme jim
ještě v sobotu odpoledne ukázali centrum Walthamstow s vyřvávači a
všemožnými obchůdky, zaslechl jsem dokonce jedno smutné konstatování, že měli
raději zůstat na farmě ve Francii. Však taky Anne Marie a Bernard tuto možnost
nabídli. Mají jen jednu malou podmínku. Naučte se aspoň trošičku francouzsky,
ať si můžeme povídat. Hledali jsme v našich řadách dobrovolníky pro tento
zodpovědný úkol a hádejte kdo, nakonec musel slíbit, že příště už aspoň trochu
francouzsky umět bude. Jestli tipujete nebohého Horymíra, tipujete správně. A
tak se ještě na stará kolena budu k tomu všemu učit francouzsky. Nebojte
se, o dalším vývoji vás budeme zevrubně informovat. No a úplně nakonec mám na
vás, milí čtenáři jednu velkou prosbu: Vypadá to, že vnoučata se stanou
pravidelnou součástí BonzBlogu, a proto potřebuji
pro ně vymyslet jména. Jelikož jsem líný tato jména vymýšlet, prosím o pomoc
vás, mé čtenáře. Zkuste do komentářů pod článek nebo na mou soukromou mailovou
adresu poslat své návrhy, jak by se ti naši miláčkové mohli jmenovat. Autorovi
vítězného návrhu se dostane veřejného poděkování a mně to ušetří práci. Tak
kdyby vás náhodou něco napadlo, dejte vědět.
Jo, a příští neděli
se těšte na příhody z mého manažerského školení, protože v pondělí
29.3. to všechno vypukne. Opouštím Eulálii na jeden týden a stěhuji se do
jednoho hotelu poblíž Rugby, což je asi 100 mil od nás směr Londýn. Pak strávím týden
v depu, pak zase týden v Rugby, a tak pořád dokola až do 11. května,
kdy celý ten blázinec vyvrcholí prezentací před nejvyšším managementem. Moc se
mi nechce Eulálii opouštět na celý týden, ale aspoň si ode mě odpočine a já se
naučím si jí víc vážit. Jsem moc zvědavý, co nám tam budou vykládat, a jak to
bude celé probíhat. Tak uvidíme.
Horymírův film
týdne, byl na základě Davidovy přímé intervence vyhoštěn do samostatného
článku, takže tímto se s ním všichni v BonzBlogu loučíme a přejdeme přímo
na:
Horymírova diskotéka
Dnes si povíme něco
o naprosté operní klasice. Jmenuje se to Carmen a napsal to jistý Francouz
jménem Georges Bizet. Zajímavé je na tom to, že ačkoli se dnes jedná o
naprostou špičku a jednu z nejpopulárnějších oper vůbec, za Bizetova
života byla kritikou přijata velmi negativně a téměř se nehrála. O čem to je ?
V kostce je to jedné babě jménem Carmen, která, ostatně jako většina
jejích kolegyň, neví co chce a zblbne hlavu nadějnému důstojníkovi jménem Don
José. Ten se do ní beznadějně zamiluje a začne, ostatně jako většina
zamilovaných chlapů, vyvádět ptákoviny. Jednou z nich je i jeho vzpoura
vůči nadřízenému důstojníkovi a následný útěk do hor, kde se Don José připojí
k bandě pašeráků s níž putuje i Carmen. Oba si užívají, jak veverky
až do chvíle, kdy Carmen narazí na toreadora jménem Escamillo. Carmen se
samozřejmě zamiluje a opustí Dona Josého. Tomu z toho všeho hrábne a
nakonec milou Carmen odkrágluje. Je to smutný příběh plný krásné hudby a
vtipných textů. Opera je ve francouzštině, ale většinou jsou dostupné titulky,
takže se v ději máte možnost orientovat. Mezi nejznámější kusy
z tohoto díla patří samozřejmě Předehra s velmi chytlavou melodií.
Pak Habanera, což je vlastně takové Carmenino vyznání, co vlastně od života
chce. Do třetice pak takzvaná Píseň toreadora. Určitě ji znáte: „Toreadore
smělý, pozor si dej, pozor si dej ..." mně osobně se líbí také předehra
k druhému dějství a další a další. Carmen stojí za vaši pozornost a když
ji budete poslouchat z Cdčka a některá pasáž vás nebude bavit, nevypínejte
rádio, jenom tu nudnou pasáž přeskočte. A jestli rozbijete prasátko a
investujete úspory do ne zrovna levného lístku do opery, určitě nebudete
litovat.
Horymírův trapný vtip týdne
Hodiny, které jsem
tento týden strávil v letadle mě inspirovaly k této klasice.
Když se ve
Frankfurtu dostavělo jedno z největších letišť v Evropě, piloti měli
občas potíže se v té změti asfaltových pruhů orientovat a občas se stalo
následující.
„Frankfurt Ground
pro British Airways čtyři pět jedna pokračujte přes Pojížděcí 25 levá na
vyčkávací 14 levá."
„British Airways
čtyři pět jedna pro Frankfurt Ground, kde sakra je Pojížděcí 25 levá ?"
„Frankfurt Ground
pro British Airways čtyři pět jedna Pojížděcí 25 levá je naproti Pojížděcí 25
pravá. Copak jste ve Frankfurtu poprvé ?"
„British Airways
čtyři pět jedna pro Frankfurt Ground už jsem tady párkrát byl, ale to jsme
nepřistávali a místo lidí jsme vezli bomby, kámo."
Euláliina hláška týdne
„Dal jsi si
housenku mezi zeleňáky ?"
Zeptala se mě večer
v koupelně Eulálie. Měla namysli pruhovanou vitamínovou bobuli a zelené
pilulky z mořských řas, které polykáme, abychom měli zelená h...a. Teď jsem
se právě dozvěděl, že je polykáme kvůli zdraví a ne kvůli psychedelickému
trusu.
Napsal: Jarda Uher