Zdravíčko, lidičky. Tak máme Apríl. Koukal jsem na jedny české automobilové stránky a viděl jsem tam fotky nádherného kupé na bázi Škody Superb. Vypadalo fakt libově. Mám totiž pro kupé tohoto stylu slabost (BMW šestkové řady, starý dobrý Peugeot 406 Coupé a další mi vždycky zrychlí tep). Bohužel, mé nadšení opadlo, když jsem si přečetl datum, kdy byl článek publikován. Ach jo. Už jsem si představoval Eulálii, jak nonšalantně vysedá z našeho zbrusu nového tmavomodrého bouráku a vono prdlajs. Von je dneska totiž Apríl. K tomu se přidala ječící Eulálie, která mi ukazovala neexistující odporný hmyz plížící se přítmím naší nablýskané kuchyně. Samozřejmě jsem jí na to skočil, i když moc dobře vím, že tato zvířátka, byť sebeodpornější, nechávají Eulálii naprosto chladnou. No a protože já jsem šílenec, ne blázen, šílenec, pozor, to je rozdíl, můžete být klidní, v dnešním BonzBlogu žádný Apríl nebude. Všechno je to seriózní šedá realita posledního týdne. Bylo toho hodně, co se přihodilo, tak to vezmeme hezky popořádku.

Jestli si pamatujete, vyhlásil jsem minulý týden soutěž o jména pro naše malá vnoučátka, která se právě přistěhovala do Londýna. Odezva byla potěšující a máme výherce. Šťastný výherce je už nyní znám a jména byla vybrána. Chvilka napětí.... A vítězem se stává čtenář používající uživatelské jméno „petr petr", který, kromě mnoha jiných velmi přitažlivých jmen, navrhl také: Aurélie a Felix. Z čehož vyplývá, že petr petr má právo vybrat si nyní svou cenu. Jak jsem slíbil, tak činím.

Milý petře petře tímto Ti veřejně a upřímně děkuji za Tvůj nápad a Tvé svolení s jeho použitím v mém BonzBlogu.

Aurélie a Felix. Hmmm. Stará latinská jména. Aurélie znamená „zlatá" a bylo to velmi časté jméno ve starém Římě. Například matka Gaia Julia Caesara se jmenovala Aurélie. No a Felix ? Znamená „šťastný". Velmi častý přídomek ve jménech mnoha římských císařů. Třeba Lucius Cornelius Sulla Felix. Zajímavá historická postava, která mě nikdy nepřestala fascinovat. Chcete vědět víc ? Přečtěte si knihu nazvanou Fortune´s Favourites od Colleen McCullough. Nemám nejmenší tušení, jak se tato kniha jmenuje v češtině a jsem líný to hledat, ale pravděpodobně nějak jako Milenci štěstěny nebo tak nějak. Vřele doporučuji. No a když už budete u toho, přečtěte si celou sérii nazvanou Masters of Rome. Dozvíte se mnoho zajímavého, o čem jste třeba neměli ani páru. Mimochodem, Aurélie a Felix se mají dobře. Už se rozkoukali ve Walthamstow a Leytonu i jinde a Felix nastupuje v pondělí do práce. Aurélie pořád hledá a zcela určitě brzy najde. Zatím se jim tady líbí a optimismus je dosud neopustil. Každopádně držíme palce a těšíme se na další dobré zprávy.

Včera, tedy v sobotu, jsme všichni, tedy Eulálie, já, Miroslav a Světlana, která spala u nás, teda spíš u Miroslava, vstávali ve čtyři ráno a před pátou už jsme všichni seděli v Miroslavově autě a uháněli směr Londýn. Smyslem výletu bylo jednak vysadit Světlanu na Victoria Coach Station a druhak přestěhovat Koru a Jamese Bonda z househaru ve Willesdenu do roztomilého podnájmu u jedné sochařky v Brightonu. Pojali jsme to jako výlet k moři a bylo to fajn. Kora i James byli sbalení, ale těch věcí bylo trochu moc, takže jsme se museli jednou otočit. Nejdřív jsme naložili půlku krámů a Koru a vydali se směr Brighton. Nebo teda spíš malá vesnička vedle Brightonu. Saltdean nebo tak nějak. Domeček mají děcka moc pěkný a k výhledu na moře chybí jen malinkatý kousíček. V nádherném a klidném prostředí plném křiku racků a šumění mořského příboje. Zpátky do Londýna pro druhou rundu se vraceli pouze Miroslav s Korou a my s Eulálií jsme zůstali v Brightonu. Zatímco Miroslav pronikal do zákoutí ďábelské osobnosti mé satelitní navigace, my s Eulálií jsme se vrhli do víru turistického ruchu tohoto přímořského letoviska. Moře, pláž, Brighton Pier a útulné kavárničky. Brouzdali jsme poryvy mořské brízy a pořád jsme něco jedli. Ať už to byl párek v rohlíku nebo cukrová vata nebo hranolky a nebo zmrzlina, užívali jsme si sobotního odpoledne, jak jen to šlo. Když nám bylo zima schovali jsme se v jedné kavárně a dali si kapučíno a čaj a nakonec jsme si zašli i do brightonského akvária. Je to, prý, nejstarší akvárium na světě a je moc pěkné. Kromě žraloků, rejnoků a chobotnic jsme viděli i kapry a svezli se ponorkou. Sice jenom virtuální, ale to nevadilo. Po pěti a půl hodinách jsme se opět šťastně shledali s Miroslavem, Korou a Jamesem. Děcka nás pozvali na večeři do plážové restaurace a okolo osmé hodiny jsme vyrazili na 275 mil dlouhou cestu zpět domů. Kromě brightonské epizody jsem to všechno odřídil já. Spolu s Miroslavem jsme včera najeli přes 730 mil. Vyráželi jsme před pátou ráno a vrátili se lehce před půlnocí. Byla to makačka, ale zase na druhou stranu, kdy jsme byli naposledy u moře, že ?

No a jinak ? Jinak jsem celý pracovní týden strávil v Rugby na školení. Coton House, školící zařízení Royal Mail Group je příjemný hotel uprostřed polí a luk, kde naprosto skvěle vaří a televize na pokojích nemají AV vstup, takže Playstation, kterou jste si přivezli, je vám úplně na H. Stýskalo se mi po Eulálii, ale jinak to bylo moc fajn. Za prvé jsem nechtěl věřit tomu, kolik opravdu užitečných a zajímavých věcí jsem se dozvěděl a za druhé strávit celých pět pracovních dnů ve společnosti inteligentních, příjemných a inspirativních lidí byla moc příjemná a vítaná změna. Příští dva týdny okolo Velikonoc mě čeká výzkum a práce na zadaných úkolech v depu ve Stoke a přiznám se, že se mi tam zpátky nechce ani trochu. Jak to bude všechno probíhat je pro mě zatím tajemstvím. Nemá cenu vám vykládat den po dni, co se dělo v učebně Coton House, ale hodně jsme se nasmáli a celkem dost toho, co bylo řečeno, zůstalo hluboko usazené v mém mozku. Trošku jsem přednášející mátl tím, že jsem si vůbec nedělal poznámky, ale když jsem dokázal, že stále vím, o čem je řeč a jsem schopen udržet krok, akceptovali to jako rys mé osobnosti. No a když jsem na otázku: „Co to znamená, když někdo při prezentaci používá červenou barvu ?", odpověděl, že se pravděpodobně jedná o komunistu, stal jsem se plnohodnotnou součástí týmu. Je to tak, život dostal zajímavé obrátky a jestli ze mě nakonec bude manažer a nebo skončím ve Stoku zpátky za volantem a 10.000 liber, které toto školení firmu stojí, skončí na smetišti, je otázka dalšího vývoje. Každopádně budete první, kdo se to dozví.

Tak nashle za týden.

Horymírova diskotéka

Zase opera. Eeeeee. Slyším některé z vás. Nezoufejte, i tuhle operu většina z vás zná, i když jste o ní třeba nikdy neslyšeli. Lazebník sevillský (Il barbiere di Siviglia) od skladatele jménem Gioacchino Rossini. Tenhle maník napsal přes 30 oper a kromě Lazebníka určitě znáte třeba i Viléma Tella. Schválně, kolik z vás má předehru z Viléma Tella jako melodii na mobilu? Hmm ? Pochlubte se. Ale zpátky k Lazebníku sevillskému. Znáte tu árii, ve které se zpívá: „Figaro, Figaro, Figaro, Figaróóóó .....atd. ? Mnoho lidí je schopno prohlásit, že se jedná o árii z Mozartovy Figarovy svatby. Tak to, bohužel, není pravda. Jde totiž o skladbu nazvanou Largo al factotum a jedná se o árii jedné z ústředních postav Lazebníka. Mimochodem jedná se právě o holiče jménem Figaro. O čem to je ? Mladý hrabě je zamilován do mladé dívky, která byla provdána za staršího chlápka. Hrabě je bohatý, ale nechce, aby ho dívka milovala kvůli penězům a balí ji v převlečení za někoho jiného. Když už je z toho všeho na prášky, zavolá na pomoc Figara, který mu kdysi věrně sloužil, aby mu pomohl milovanou dívku získat. Rozjede se celá série komických momentů spojených s převleky a děláním blbce z nevinného člověka, který se dopustil pouze toho, že se oženil s babou, kterou chce někdo jiný. Všechno nakonec dobře dopadne. Hrabě dostane babu, která je z něj úplně hotová, i když netuší, jak moc je v balíku, a bývalý manžel dostane odškodné v podobě věna své bývalé manželky, což je rozhodně lepší, než snášet výlevy hysterické ženské, která ho nenávidí, za to, že je starý a slíbil jejímu otci, že se o ní postará. No a Figaro s tučnou odměnou vyrazí do ulic dál úspěšně klátit veselé paničky sevillské. Za pozornost stojí hodně skladeb z této opery, ale dvě jsou naprosto jedinečné. Jednak předehra k prvnímu dějství a druhak již zmíněné Largo al factotum. Slyšeli jste je určitě obě minimálně jednou v životě. Chytlavá melodie předehry byla stokrát použita všude, kde to bylo jen trochu možné. Máte rádi Bugs Bunnyho a Daffyho Ducka, pokud ano, tak jste je určitě slyšeli tuhle melodií hrát na piána, zatímco se snažili jeden druhého sprovodit ze světa nějakým velmi bolestivým způsobem. A „Figaro, Figaro, Figaro, Figaróóóó´....." Znáte určitě taky. Tak šup na Internet nebo do knihovny a ať jste zas o něco chytřejší.

Horymírův trapný vtip týdne

Dvoje čipsy jdou po silnici a najednou vedle nich zastaví auto.

„Nechcete svézt ?", ptá se řidič.

„Ne dík, my jsme totiž Walkers", odvětí čipsy.

Dobrý, ne ? Pokud jste to nepochopili, tak se koukněte nejdřív sem a potom sem.

Bohužel, jsem tento týden strávil s Eulálií velmi málo času a ve chvílích, kdy jsme byli spolu jsme doháněli všechno, co jsme za ten týden zameškali. Věci, které přitom dohánění Eulálie říkala byly moc fajn, ale přeci jenom na tyhle stránky se moc nehodí.

Kecá ! (poznámka Eulálie).

Vidíte ? A máme hlášku týdne. Horymír.