|
BonzBlog 09.04.2007 |
|
|
|
Tuesday, 10 April 2007 |
A jsou tady Velikonoce. Naše třetí v Anglii a zase trošku jiné. Eulálie už dostala na půlky čerstvě upleteným tatarem, který jsem dostal od Miroslava. Včera, o velikonoční neděli bylo nádherně, dneska je hnusná zima a mrholí. Někdy se sám sebe ptám, jestli tady na severu bude někdy opravdu a dlouho hezky. Měli jsme velikonoční hosty. Elza s Edmundem nás přijeli z Londýna navštívit. Dorazili v pátek odpoledne po téměř pětihodinové anabázi Megabusem do Manchesteru a pak vlakem k nám do Newtownu. Bylo to moc fajn. V sobotu jsme si udělali výlet na Chatsworth House, což je takové panské sídlo tady kousek od nás s velkým parkem, čůrajícím stromem, několika vodopády a bludištěm. My s Eulálií jsme tam byli o loňských Velikonocích a teď, po roce, znovu. Bylo nádherné počasí. Svítilo sluníčko a bylo teplo jak v létě. Strávili jsme tam v podstatě celý den. Opět jsme si prohlédli zpřístupněné komnaty zámku, pak jsme si dali kávu a zákusek v zámeckém baru a pak jsme se toulali zahradami. V bludišti jsem se je snažil naučit pravidlo trvalého odbočování vpravo, což je zdlouhavý, ale za to naprosto zaručený recept na každý labyrint. Dopadlo to tak, že se nám ztratila Eulálie a našli jsme ji u východu, jak nás netrpělivě očekává. Uchvátilo nás také to, že v tu sobotu tam byly snad tisíce lidí, avšak díky precizní organizaci parkování a velké kapacitě celého sídla, jsme se nikdy necítili obklopeni davem. Líbí se mi tam a určitě se tam příští rok vypravíme znovu. V neděli dopoledne si to přihasil Špunt s dědou Miroslavem a všichni společně jsme vyrazili na procházku do takzvané Millenium Walk. Millenium Walk je lávka postavená podél divoké vody říčky Goyt a vede skrz velmi malebné údolí okolo opuštěné továrny. Máme to kousek od domu a je to moc pěkná a příjemná procházka. Špunt se nám zamiloval do Edmunda, který se pyšní dlouhými, černými, prstýnkovými loknami a ještě si nechal narůst mušketýrskou bradku, takže vypadá jako Jack Sparrow z Pirátů z Karibiku. Špunt byl typickým důkazem toho, že baby jsou z něj úplně hotové. Když jsme se vrátili, dali jsme si kávu, pak rychlý oběd a potom už jsme jenom odvezli Elzu a Edmunda na nádraží, zamávali na rozloučenou a ruku v ruce jsme s Eulálií vyrazili k domovu. Když jsme zlikvidovali kopu špinavého nádobí, Světlana odešla do práce a Miroslav se Špuntem na houpačky, pořádně jsme vyvětrali, zapálili svíčku ve vonné lampě a stulili se k sobě na gauč k sedmému dílu celovečerního Star Treku. Konečně sami. Byla to příjemná návštěva a rádi je oba zase někdy uvidíme.
No a jaký byl předvelikonoční zkrácený týden v práci ? Upřímně řečeno, velmi zvláštní. Je pravdou, že mé nejčernější obavy ohledně mého přivítání se nevyplnily, ale přesto to ze začátku byla docela fuška. Změnu mého pracovního zařazení většina mých kolegů řidičů přijala bez povšimnutí nebo komentáře. Dostalo se mi několika povzbudivých poplácání a, kupodivu, žádných uštěpačných poznámek. Horší to bylo s přímými nadřízenými. Chris, můj přímý nadřízený, podle mého názoru hlavní příčina většiny nelogičností v našem depu, se k mé dvoutýdenní praxi, nebo jak se tady říká „výzkumu“, v depu postavil, jak hladový ke klystýru. V pondělí mě okázale ignoroval a na většinu mých požadavků odpovídal „NE“. Filozofií tohoto „výzkumu“ v rámci školení je poznat, jak funguje depo, kdo dělá co a jak. Smyslem je pochopit procesy a ponořit se do žargonu, v podstatě vidět všechno z širší perspektivy, než kterou vám nabízí sedadlo řidiče. Věnoval jsem tedy pondělí průzkumu depa a diskusím s příslušnými kolegy, kdy jsem z nich tahal informace o tom, co dělají a jak. Zbytek dne jsem strávil na počítači, plněním zadaných úkolů ze školení, k nimž mi stačilo pouze vyhledávat informace na firemním Intranetu. Andělé strážní mi v Rugby na školení našeptali, abych si vybojoval zapůjčení laptopu, protože jinak bych celý týden jen seděl v depu s rukama v klíně. Je to sranda pozorovat manažera, který vědomě nebo spíše nevědomě sabotuje firemní proces, který jeho mateřskou firmu stál nehoráznou sumu peněz. Každopádně se snažím vymyslet nějaký elegantní způsob, jak si jeho chování nenechat pro sebe a přitom neohrozit svou budoucí existenci ve stokeském depu. V úterý jsme přešel do protiútoku a pověsil se Chrisovi na paty a celý den jsem ho doprovázel při plnění jeho pracovních povinností. Zjistil jsem mnoho zajímavého. Například, že z osmihodinové pracovní doby náš milý Chris strávil dvě hodiny hraním šipek v kantýně. Zhruba hodinu probrouzdal na Internetu a další hodinu strávil vyplňováním jednoho excelového reportu. Po pravdě řečeno vyplňoval ho deset minut, zbylých padesát si jenom stěžoval na to, že dělá zbytečnou práci. Když jsem si vzpomněl na řidiče, kteří ráno v sedm začnou a občas nemají ani deset minut na jídlo, dělají povinných deset hodin denně a doplácejí na jeho neschopnost strategicky uvažovat, měl jsem chuť kopnout ho někam. Ve 13.30 už to Chris psychicky nevydržel a požádal mě, abych ve středu přišel na odpolední směnu. Jinými slovy, aby o mě pořád nezakopával. Hodil mě na krk Mickovi, manažerovi odpolední směny. Byla to vítaná změna a balzám na duši. Jednak jsem chodil do práce na jedenáctou dopoledne a Mick, který ostatně sám loni prodělal úplně stejné školení jako já a stejně jako já čelil během „výzkumných“ týdnů velmi podobnému nezájmu, se mi věnoval úplně maximálně. Neustále mě zásoboval novými informacemi, detailně vysvětlil každý proces a dělal přesně to, co měl dělat Chris, ale kašlal na to. Bohužel tento týden v depu nebyl Steve. Steve je ředitel našeho depa a také ředitel depa ve Shrewsbury. Je to velmi rozumný chlap a manažer, jakých v životě potkáte jen velmi málo. Pak máme ještě provozního ředitele jménem Darren. Mám z něj rozporuplné pocity. Je to člověk s velmi příjemným a laskavým vystupováním, ale přesto na mě působí takovým nepřítomným dojmem. Jako kdyby v tom depu ani nebyl. A přesto právě Darren se mi tento týden postaral o zajímavý projekt, který mě docela zaměstnal a hlavně bavil. Jde o to, že chceme zvýšit objem zásilek, který do sítě získáváme prostřednictvím přepážek na poštách. Problém je ten, že postmaster, když přijímá balík od zákazníka má na výběr z několika navzájem si konkurujících služeb a je na něm, kterou službu nakonec zákazníkovi prodá. Naším cílem je, aby samozřejmě prodal Parcelforce. Jednou z taktik nebo spíše myšlenek je, že když se u něj na poště bude pravidelně objevovat řidič Parcelforce, aby se ho zeptal jestli nemá něco k vyzvednutí pro Parcelforce, povede to k navázání určitého vztahu a nárůstu objemů. Celkem logická myšlenka, ale velmi obtížně se bude prodávat řidičům, pro které to znamená nárůst práce. Dostal jsem za úkol zpracovat tzv. „feasibility study“, tedy jakousi studii, jestli to vůbec má smysl se do toho pouštět. Znamenalo to prostudovaní celé řady různých reportů a kompilaci jedné kompletní analýzy všech dostupných dat. Musel jsem si promluvit s řidiči a vytáhnout z nich informace o časech možných návštěv pošt, stávajících vztazích a objemech a spoustu dalších detailů. Zabralo mi to dva dny a byla to zábava. Analýzy, to je moje. Za tímto projektem následovala další analýza, tentokrát takzvaných mrtvých účtů. To jsou pravidelné kolekce u zákazníků, které dlouhodobě vykazují nulové objemy balíkového provozu. Podle mě analýza, která by se měla dělat denně a jejíž výsledky by měly být denní součástí reportu pro obchodní oddělení. Když jsem se ve čtvrtek večer zastavil u Darrena, abych se s ním domluvil na programu pro příští týden, dozvěděl jsem se jednak, že Steve už bude zpátky, což bude mít zcela jistě pozitivní vliv na mou pracovní náplň, a druhak, že Darren má pro mě nachystané tři další projekty. Takže, upřímně řečeno, navzdory mému strachu, jsem na tom asi ze všech mých kolegů z kurzu nejlíp, protože místo plnění teoretických úkolů v rámci školení, dostávám reálná zadání a dělám práci, která, zdá se, má docela smysl. A Chris ? Ten ať si trhne nohou... Není-liž pravda ?
Veselé Velikonoce, milí čtenáři.
Horymírova diskotéka
Přestanu vás na chvíli trápit operou a podíváme se na něco jiného. No, taky byste se mohli ty úlevné pohledy pokusit trochu zamaskovat. Na opeře není vůbec nic špatného a je velmi inspirativní a zábavná. Ale dosť bolo opery, dneska se podíváme na jednu velkou samostatnou kapitolu vážné hudby a tou je hudba filmová. Filmová hudba je samostatný vědní obor. Filmová hudba je nedílnou součástí každého audiovizuálního díla. Jsou filmy, které s hudbou stojí a padají. Například muzikály. Jsou filmy, které si nikdo nepamatuje a přesto ústřední melodii zná úplně každý. Jsou hudební skladatelé, kteří posbírali více Oscarů, než někteří slavní režiséři. Filmová hudba je lahůdka pro každého muzikálního labužníka. No a když se řekne filmová hudba, snad každému se okamžitě vybaví jedno jméno. Schválně tipněte si. Když v roce 1960 Elmer Bernstein nahrával s filmovým symfonickým orchestrem slavnou hudbu k Sedmi statečným, na piáno tam hrál nenápadný mladý muž, který se měl stát fenoménem filmové hudby. Postupem doby se jeho hudba stala synonymem pro filmovou hudbu. Jeho melodie zná snad úplně každý. Získal 5 Oscarů a neuvěřitelných 41 nominací. Narodil se ve stejný den jako já, akorát o 43 let dříve. V Hollywoodu míval přezdívku „Gorgeous“ – Úžasný. Napsal hudbu ke všem filmům Stevena Spielberga, kromě dvou. Napsal hudbu pro několik dílů Harryho Pottera a ke všem dílům Hvězdných válek. V současnosti jeho portfolio, včetně rozpracovaných projektů, čítá úžasných 134 titulů. Už víte koho mám na mysli ? Ano, je to John Williams. Mám od něj hodně CDček s jeho soundtracky, které poslouchám pořád dokola. A které mám nejraději ? Vaší pozornosti bych doporučil celkem aktuální Memoirs of Geisha, které tak trochu vybočují z Williamsova profilu a rozhodně stojí za poslechnutí. Ale kteří jsou moji absolutní favorité ? Mám dva. Naprosto odlišné a naprosto jedinečné. Tím prvním je Duel of The Fates ze Star Wars: Episode I - The Phantom Menace. Úžasné sbory, perfektní motiv, prostě lahůdka. Pusťte si to do sluchátek na plné pecky a garantuji vám, že na konci budete volat hasiče, aby vás vyprostili ze židle. Je to filmová hudba taková jaká má být. Ve filmu doprovází, kromě jiného, souboj Darth Maula, Qui-Gon Jinna a Obi-Wan Kenobiho. No a ten druhý ? Tak ten je z úplně jiného soudku. Jedná se o ústřední melodii ze Spielbergova filmu Schindlerův seznam, který je nepopsatelný, hrůzný, geniální a neskutečně krásný, to všechno dohromady a ještě mnohem víc. Určitě jste tuhle melodii slyšeli. Je to smutné houslové sólo. Housle jsou jedinečný nástroj (můj nejoblíbenější) a snad žádný jiný nedokáže tak naříkat, jako právě housle. Až budete tuhle muziku hledat, dbejte na to, že budete poslouchat originální nahrávku, kterou pro Spielberga s Williamsem nahrál fenomenální houslista Itzhak Perlman. Žalozpěv nad zmařenými životy miliónů lidí vám bude v hlavě znít hodně dlouho.
Horymírův trapný vtip týdne
Tentokrát za něj může Elza.
Příjde Rus do české hospody a objedná si pivo. Servírka mu ho donese, postaví na stůl pivní tácek a na něj pivo. Rus pivo vypije a objedná si další. Servírka ho donese a vidí, že pivní tácek zmizel. Pokrčí rameny, dá na stůl druhý a postaví na něj pivo. Rus pivo vypije a objedná si třetí. Servírka ho opět přinese a opět vidí, že tácek zmizel. Naštvaně před něj mrskne třetí a na něj položí pivo. Rus ho zase vypije a objedná si čtvrté. Servírka ho přinese a vidí, že tácek zase zmizel. Už se naštve a mrskne před Rusa pivo jen tak, bez tácku. Rus na ní udiveně vzhlédne a ptá se:
„Keks nebudět ?“
Tento článek je v sekci: Články - Seriály a
kategorii: Horymírův BonzBlog
Related Items:
|
|
Články - Seriály 
Subscribe to this comment's feed
