Asi se zde budu opakovat zacatkem jako vetsina lidi prede mnou a rad bych se s Vami podelil o svuj pribeh spojeny s cestou do Velke Britanie. Pripraveni?! Zaciname...
... Do Anglie jsme se s moji slecnou vypravili lonskeho roku 2. kvetna pres ceskou agenturu jako au-pair couple. Byla nam nabidnuta prace v restauraci a predstava zivota bez hlidani kricicich deti se nam zalibila natolik, ze jsme souhlasili. To jsme vsak netusili, co nas bude cekat za prekvapeni… Nicmene prvotnim alarmujicim znakem pro nas mela byt sms, kterou jsme obdrzeli od agentury hodinu pred odletem, ze rodina si nas nemuze vyzvednout na letisti a budeme se muset dopravit na misto urceni sami. To vse znamenalo dopravit se z letiste na vlakove nadrazi odkud jsme jeli do mestyse, kde jsme si vzali taxi a to nas odvezlo do nasi “nove” rodiny na vesnici.
Prijeli jsme v pozdnich vecernich hodinach. Jednalo se tedy o village pub se dvema vchody, jeden byl na restauraci a druhy na bar, coz jsme jeste nevedli a vybrali si jeden a vesli. Objevili jsme se v mensi mistnosti, kde byl umisten bar a v mistnosti byly rozestavene 3 mensi stolecky. Na jedine, co jsme se v ten moment zmohli bylo: „Hello.“. V tom se najednou od jednoho stolecku, ktery byl nejblize baru, postavila starsi dama a rukama nas smerovala do vedlejsi mistnosti s doprovodem anglicke mluvy, ktera mi v ten moment spis pripadala jako nesrozumitelne huhlani. Odesli jsme do vedlejsi mistnosti, kde byly dva stoly z masivu. K jednomu jsme usedli naprosto vycerpani a unaveni z letu a cestovani. Po chvili za nami prisla divka, ktera vypadala velice sympaticky a zeptala se nas: „Ahojte, ako sa mate?“. Nevedel jsem presne o co jde, ale nasledne jsme zjistili, ze tato sympaticka divka je ze Slovenska, jmenuje se Silvia, a pracuje na baru. Byla nam nabidnuta polevka, neco k piti a pozadala nas, abychom chvili pockali na majitelku, ktera je zaneprazdnena a za chvili nas pocti svou navstevou, aby nas privitala.
Cekali jsme cca 30 – 45 minut. Byli jsme nervozni, unaveni a jedine, co se nam honilo hlavou bylo... Kde budeme bydlet? Co tady budeme delat? A v nasledujicich minutach jsme dostali odpoved.
Prisla dama ve strednim veku, ktera se nam predstavila jako Susan, majitelka restaurace, pro kterou budeme pracovat. Rekla nam primo, ze v papirech bylo sice napsano, ze budeme pracovat pouze 25 hodin, ale take tam bylo extra hours = extra money, coz byla pravda, a ona nas urcite bude potrebovat vic. Zeptal jsem se kousavou anglictinou, co to presne pro nas znamena a ona mi odpovedela, ze budeme mit volno ve stredu na skolu a pracovat budeme ctvrtek – utery 9.30 – 14.30 a 18.30 – 22.30 (a to samozrejme podle lidi). Take nam oznamila radostnou novinu, ze nasledujici den je streda, coz je vlastne nas day off. V ten moment jsem si uvedomil, ze se z nas zacina stavat levna pracovni sila z vychodu a bude to asi poradna drina. Navic, kdyz si predstavim, ze moje znalosti anglictiny cerpaji ze 4 lete vyuky na stredni skole a moje slecna disponovala vetsimi znalostmi… Rikal jsem si, ze to zvladneme. Navic, kdyz se o nas “nova rodina” ma postarat a pomoct nam s anglictinou. Bude to v poradku. Spise jsem chtel uklidnit sam sebe a nedat znat na sobe pred moji slecnou, ze jsem v tomto pripade az prilis skeptickej. Nicmene jsme s temito podminkami souhlasili a rekla nam, at jeste chvili pockame. Po chvili dorazil kluk v mem veku (pozn.: tento rok mi bude ctvrt stoleti ), ktery nas pozdravil slovensky a ukazal nam smerem na stenu. Presne jsem nevedel kam se mam koukat az po chvili jsem si vsiml, ze vedle jednoho velkeho stolu jsou ve zdi zabudovane dvere stejne barvy jako cela mistnost a byly rozeznatelne jenom diky malemu zamku, ovsem bez kliky, a proto jsem nebyl schopen diky tomuto kolorujizicimu aspektu rozpoznat detaily jako jsou dvere ve zdi ;-D Nicmene tento chlapik jmenem Dusan, ze Slovenska, byl pritelem servirky, ktera pracovala na baru. On byl zamestnan v kuchyni a ten den, co jsme prijeli my, byl jeho poslednim v teto malebne stare anglicke restauraci Hit or miss. Dvere se otevrely a my jsme vesli na male schodiste vedouci do prvniho patra domu. Byl jsem naprosto konsternovan uzkym, stisnenym prostorem, ve kterem lide mohou zit a zachytil jsem dobrou poznamku naseho pruvodce: ”Oni asi neznali vodovahu pred tema 300 rokama, kdy to staveli, protoze podlahy jsou strasne krivy!” Kdyby slo jenom o krive podlahy, co me sokovalo, byl bych jeste rad, ale nepredbihejme. Stali jsme na zacatku chodby tvarovane do obraceneho pismene L a my jsme stali v pravem uhlu. Po levici jsme meli prvni dvere, kde byla koupelna. Tam jsme stacili postrehnout fakt, ze na vane chybi neco, co je pro me standardnim vybavenim kazde koupelny a to byla sprcha. Ano, byl tam pouze kohoutek a k tomu jsme meli jeste maly komentar, ze pani domaci nam vzkazuje, ze si muzeme napustit priblizne 1/4 vany, podle toho kam ukazal prstem Dusan, a vic ne. No a na vane byla postavena plastikova odmerka na vodu, kterou jsme uz nastesti pouzivat pri koupani mohli. V ten moment jsem asi prestal premyslet, protoze si z toho nic moc nepamatuju. Jenom vim, ze dalsi dvere vedly do pokoje nejstarsi damy, rodicky klanu, jmenem Jean (to byla ta postarsi dama u baru, zdali si pamatujete ). Nasledujici dvere vedly do pokoje nasi pani domaci Susan a dostali jsme se do obyvaku, ktery nasim potrebam samozrejme neslouzil. Udajne slouzil pouze pro ucely pani domaci, ktera nechce byt rusena napr. pri ucetnictvi apod, i kdyz jsme se casem dozvedeli, ze ma vlastniho ucetniho a krome vareni, chovu siamkych kocek (hyen ) a jeste jedne cinnosti nicemu nerozumi, ale o teto cinnosti napisu az pozdeji a trochu vas budu napinat . Na druhem konci mistnosti jsem videl dalsi dvere. Nase kroky k nim vedly dlouho, bylo to jako ve snu, kdy za necim bezite, co moc chcete, ale mate nohy z betonu a stale toho nemuzete dosahnout, az najednou jsme pred nimi stali celi nedockavi. Dvere se otevrely a my jsme uvideli malou mistnustku, ktera byla zaskladana starymi kufry, dvemi starymi kresly a starou skrini. Zustal tam pouze prostor na projiti a vchazeli jsme do druheho “naseho” pokoje. Vesli jsme do druheho pokoje a neverili svym ocim. Pokoj byl vymalovan ruzove. Nejednalo se o normalni ruzovou barvu, ale o syte vyraznou ruzovou, ktera vypalovala oci a zpusobovala mi zneklidneni, nervozitu a neustale me rozcilovala. Byl to maly pokojicek cca 3x3 m a podlaha byla kriva. V ten moment jsem se uz pomalu otacel k odchodu, ze se musi jednat o omyl a nas novy domov je bezpodminecne nekde jinde . Nebyl. Byli jsme pozvani Dusanem dolu na drink, abychom si chvili popovidali. Odesel a zanechal nas o samote. Nevedel jsem, kde mam zacit s povidanim. I moje slecna se nezmohla na zadna slova. Odlozili jsme veci a sli dolu na drink. Slova byla zbytecna, protoze nase vyrazy a pohledy mluvily za vse. Po kratkem rozhovoru se svymi predchudci, Silvia i Dusan byli predchazejicim sluzebnictvem – au-pair couple, jsme se vydali zpet do svého pokoje. Sli jsme se vykoupat a zalehli.
Tohle je konec 1. casti meho pribehu… Berte ohled na fakt, ze Vam popisuji pocity z prvniho dne, a nebudte tak tvrdi  Slibuji, ze Vam v brzke dobe napisi pokracovani.

Autor: Martin S.