|
BonzBlog 04.06.2007 |
|
|
|
Monday, 04 June 2007 |
 Krátký pracovní týden se tedy vyznamenal, co do počasí, myslím. První půlku pršelo tak, že jsem myslel, že budu muset začít stavět archu jako Noe, a druhá polovina zase připomínala červenec v největší slávě. Vlhkou středu jsem si užil o to víc, když jsem zjistil, že mi do pracovní dodávky někudy zatéká. Voda se hromadila pod polstrováním stropu kabiny a pak čůrkem stékala přímo na volant a částečně mně na hlavu. Bylo to náramná švanda a na podlaze byla za chvilku pěkná kaluž. Říkal jsem si, že už by akorát stačilo, aby se zkratoval airbag a za jízdy vystřelil. To by bylo zajímavé zpestření jinak nudného všedního dne. V práci pořád stejné nic a z Londýna jedno velké ticho, ale vzhledem ke školním prázdninám a faktu, že polovina lidí byla na dovolené, tak se nijak neznepokojuji. Chris byl celý týden, jak když medu ukrajuje a já se ráno snažil co nejrychleji vypadnout na routu a večer to samé, akorát směr domů.
O zábavu se tento týden postarala Eulálie. Rozhodla se, že sama sebe podrobí jednomu velmi zajímavému farmakologickému experimentu, který dopadl velmi zajímavým způsobem. Ale vezmeme to hezky zeširoka a od začátku. Před nějakou dobou si Eulálie v odborné literatuře zaříkávačů koní přečetla, že je pro ni a pro její zdraví velmi vhodná kombinace vitamínu C a několika specifických vitamínů B. Neváhala, vzala útokem prodejnu Holland & Barett v Buxtonu a dorazila domů s náručí plnou tub s pilulkami. Navíc měli zrovna slevy, a tak měla radost dvojnásobnou, protože ušetřila hromadu peněz. Když shromáždila veškerý materiál potřebný pro svůj pokus na sobě samé, jala se milé vitamíny polykat v množství, které předepisovala odborná literatura. A začala ta pravá zábava, která však zrovna pro Eulálii příliš zábavná nebyla. Jednoho pracovního dne ve školce a hlavně cestou domů ze školky se po požití předepsané dávky medikamentů udělalo Eulálii docela hodně zle. Tak zle, že skončila na židli v jedné kanceláři vedle zastávky autobusu a vyděšený personál jí zavolal ambulanci. Záchranáři Eulálii vyhrožovali nemocnicí, ale podařilo se jí to ukecat na našeho GP, obvodního doktora. No a paní doktorka Eulálii oznámila, že její stav je prudká alergická reakce na množství vitamínů, které tak statečně spolykala. Eulálie dostala kyslík a doktorka jí nařídila klid a hlavně vitamíny polykat jenom po jednom. To se stalo před několika týdny a od té doby milé prášky jen tak nečině seděly ve skříni.
Tento týden se Eulálie rozhodla, že postoupí do druhé fáze svého farmakologického experimentu, která spočívala v tom, že místo kombinace prášků bude jíst vždy jenom jeden a pozorovat svojí reakci na něj. Slibovala si od toho, že bude schopná identifikovat, který vitamín na ni působí tak neblahodárným způsobem, a bude ho moci ze sestavy eliminovat. Začala v pondělí jedním vitamínem B. Pokus proběhl bez komplikací, a tak v úterý požila jiný vitamín B. Opět se komplikace nedostavily. Ve středu si vzala třetí vitamín B a…. komplikace se dostavily. Sice ne s tak bouřlivými průběhem, ale přesto Eulálie strávila hodně dlouhou dobu ve studené sprše, kdy chladila svůj alergickou reakcí rozjetý organismus. Zdálo by se, že měla vyhráno, a že poměrně brzy našla svého škůdce a mohla se ho zbavit. Problém byl v tom, že si ve středu vzala stejný vitamín jako v pondělí. Experiment se zkomplikoval a v podstatě skončil ve slepé uličce. Vitamíny dál klidně odpočívají ve skříni a Eulálie usilovně pracuje na přípravě dalšího experimentu.
Kromě pokusů s léčivy se Eulálie tento týden věnovala i jiné neméně zajímavé činnosti. Zahájila frontální útok na mě ve věci publikace Horymírových příběhů. Už pěknou řádku měsíců oněch 52 kapitol odpočívá na harddisku našeho počítače a já jsem na ně ani nesáhl. Eulálie se rozhodla, že pokud s tím nehodlám dělat nic já sám od sebe, potřebuji popostrčit. Nechala si vysvětlit, jak spojit jednotlivé kapitoly do jednoho souboru, pak mě svým obvyklým a něžným způsobem přinutila objednat nový toner do tiskárny a pak, má krásná Eulálie, celého kompletního Horymíra vytiskla. Je to neuvěřitelných 145 stránek, 89.829 slov a asi 443.000 znaků. Když jsem to viděl ležet na stole, asi dvou centimetrový špalíček papírů, byl jsem sám na sebe pyšný. Vezmu si to s sebou na dovolenou a v líných chvílích odpočinku u bazénu ve stínu kokosové palmy si to celé se zvýrazňovačem v ruce přečtu a zaškrtám všechny chyby a problematické pasáže nebo úseky, které bude potřeba trochu přepsat. Pak se to opět celé vytiskne v několika kopiích a až budeme v říjnu v Praze, zkusím tím rukopisem obeslat několik nakladatelství. No a uvidíme, co se stane. David navrhoval, abych jako druhou část celé publikace použil jakýsi výcuc, ze všech rad, které jsem kdy zpracoval a poskytl čtenářům Pohybů, čímž by vlastně vznikla tištěná příručka pro všechny, kdo se chystají do Velké Británie. Je to rada, která stojí za zvážení a pravděpodobně to celé do rukopisu nějak zakomponuji. Zběžně jsem v posledních dnech tím fasciklem listoval a už se nemůžu dočkat, až se do toho začtu, abych si konečně udělal obrázek o tom, co jsme to vlastně v posledních letech s Eulálií spáchali. Jo a taky se mi konečně ozvala česká ambasáda, že příští týden budu mít konečně hotový pas. Prý za to může Městský úřad v Sokolově. No to je od nich moc hezké. A ještě něco. V sobotu jsme byli s Eulálií nakupovat ve Stockportu. Eulálie se koupila podprdu a já klobouk. Bylo to zábavné. Stál jsem hodinu uprostřed tisíců podprsenek a snažil se usilovně nevypadat jako úchyl, co pozoruje baby a spodní prádlo, zatímco tři prodavačky skákaly okolo Eulálie a snášely ji další a další sloupce krabiček. Kdyby aspoň ty Angličanky byly trochu k světu a dalo se na něco koukat, ale ona je jedna tlustější než druhá a všechny ruku v ruce ošklivé jak noc. Už se nedivím, že Angláni jsou tak žhaví po našich holkách, protože to, co mají doma, je dost často tragédie. Asi proto tolik chlastaj.
Horymírova diskotéka
Jestli čekáte na další várku filmové hudby, tak jste vedle, jak ta jedle. Dneska si totiž budeme vyprávět o něčem nebo spíš někom jiném. V sobotu 2. června to bylo přesně 150 let, co se narodil jeden hudební skladatel. Není to celebrita, kterou by znal úplně každý a já jsem se o něm třeba dozvěděl až po příjezdu do Anglie. A přesto si dovolím tvrdit, že úplně všichni víte, jak vypadá. Alespoň vy, kteří žijete ve Velké Británii. S jeho portrétem se setkáváte v podstatě každý den. O kom je řeč ? Britský hudební skladatel Edward Elgar. Nic vám to neříká ? Nemusíte se stydět. On je opravdu celkem dost neznámý v našich končinách, ale pro Brity je to jakýsi místní Bedřich Smetana. A kde beru tu jistotu, že všichni víte, jak vypadá ? Tak dobře. Vezměte svojí peněženku a zkuste najít dvacetilibrovou bankovku. Pokud u sebe nosíte jenom dvacet pencí a kreditku, tak jako já, tak samozřejmě budete dvacetilibrovku hledat těžko. Budete muset požádat někoho známého, ať vám dvacku ukáže. Ten chlápek s knírem na dvacetilibrovce je Sir Edward Elgar. Pokud nemá knír, ale náušnice, tak musíte bankovku otočit, protože koukáte na obrázek Jejího Veličenstva. Pokud stále nemá knír, ale tentokrát má cop, tak máte už novou dvacetilibrovku, která je v oběhu od dubna, a ten chlápek s copem je ekonom Adam Smith. Edward Elgar je poměrně zajímavý skladatel. Jak už si někteří z vás asi spočítali, narodil se 2.června 1857 v malé vesničce jménem Lower Broadheath ve Worcestershiru v rodině obchodníka s hudebními nástroji a ladiče pián. Fakt, že vyrůstal v obchodě z hudebninami, měl jistě nemalý vliv na to, že se v něm velmi brzy probudil talent k hudbě a zcela sám se naučil hrát a komponovat. Už v pěti letech se v něm také probudila jeho druhá vášeň – cyklistika. Vyrážel na svém kole do okolní přírody a v hlavě mu zněla hudba. Velký vliv na něj mělo i osobní setkání s Antonínem Dvořákem, kdy měl možnost hrát v orchestru, který Dvořák krátce dirigoval. V 29 letech se poměrně dobře oženil a celkem pohodlná životní úroveň mu umožnila přestěhovat se do Londýna a naplno se věnovat skládání a koncertům. V roce 1924 ho král Edward VII poctil titulem „Master of King´s Musick“ (ne, není tam chyba ve spellingu, opravdu to tak bylo až do roku 1975, kdy to bylo změněno na Music). Je to čestný titul a znamená, že jeho držitel je jakýmsi dvorním skladatelem pro královskou rodinu. No, a pokud se chcete seznámit blíže s Elgarovou hudbou, doporučuji seznámit se s následujícími kousky, které jsou celkem reprezentativním a dobře poslouchatelných vzorkem jeho tvorby: Pomp and Circumstance Marches jsou slavnostní pochody napsané pro několik velmi důležitých státních událostí a je to velkolepá orchestrální hudba. Stejně tak je to i s Enigma Variations, které mám já osobně velmi rád. Ale absolutním vrcholem pro mě je Concerto for cello and orchester in E minor z roku 1910. Omlouvám se, ale nemám hudební vzdělání, takže si netroufám tento název kvalifikovaně přeložit do češtiny, a tak ho ponechávám v angličtině. Každopádně se jedná o vůbec nejhranější koncert pro cello na světě. A stojí to za to. Ostatně nic vám nebrání, přesvědčit se na vlastní uši.
Horymírův trapný vtip týdne
Instalatérovi zazvoní telefon ve dvě hodiny ráno:
„Haló, tady je doktor Novák. Ucpal se mi záchod, mohl byste okamžitě přijet a dát to do pořádku ?“
„Pane doktore, jsou dvě hodiny ráno, nepočká to do normální pracovní doby ?“
„Ne, nepočká, když byste zavolal vy mně, že vám není dobře, taky bych neváhal a přijel i ve dvě ráno.“
„Tak dobře, pane doktore, za půl hodiny jsem tam.“
O půl hodiny později stojí instalatér u ucpaného záchodu a zamyšleně se škrábe na bradě. Pak sáhne do kabely, vytáhne dva aspiriny a hodí je do záchodu.
„No a když to do rána nezabere, tak mi zavolejte znovu, pane doktore.“
Tento článek je v sekci: Články - Seriály a
kategorii: Horymírův BonzBlog
Related Items:
|
|
Articles-News 
Subscribe to this comment's feed
