Koncerty a další kulturní počiny pocházející z kotliny česko-slovenské jsou v Londýně jakýmsi závanem domova. Proto zde také tyto akce navštěvuji více než když jsem byl v Česku. Ostatně nejsem sám, takže se vždy uprostřed národnostně promíchaného Londýna na chvíli utvoří malý ostrůvek lidí, kteří se vás v pondělí ráno třikrát za sebou nezeptají „Jak se máš?“ Je tak snad i pochopitelné, že když vás na takové akci někdo zaujme, chcete o ní vědět víc...

Když jsem přišel na Carlington Academy na Angelu (česky Andělu), sál se teprve zaplňoval. Prošel jsem jej a byl až překvapen, že nikoho z účastníku koncertu neznám, což se mi po dvou letech až tak často nestává. Nezbývalo tedy než pozorovat cvrkot okolo a vyčkat příchodu kapely.

O chvíli později okolo mne prošla osoba, která mne jednoznačně zaujala – věkem. Lidí střední generace se zde přeci jen moc nevyskytovalo, pomineme-li hlavního aktéra koncertu. Byla zde ovšem s někým, kdo mi byl na první pohled veskrze sympatický nejen pohlavím, ale i vzhledem… Nezbývalo mi tedy než počet známých zvýšit z nuly na jedna. Pomalu jsem se přesunul k této dvojici, abych se při nenápadném pohupování v rytmu playbackové hudby něco dozvěděl z jejich rozhovoru. Slušnost mi sice jednoznačně zakazovala něco takového činit, ale opakovaně opakovaná žádost mé matky označující mne za Boháčka a dožadující se vnoučat, byla silnější. Bohužel ještě silnější byla playbacková hudba, takže jsem se i přes usilovné napínání uší zaslechl pouze „šest hodin spánku mi stačí“ a „Milan něco“. S tím už šlo něco dělat. Minimálně začít nemít rád Milana…

Sál se pomalu zaplnil a já zaujal své pevné místo nedaleko pódia za jejím bokem. Byl jsem nápadně nenápadný, ale nic lepšího mne zkrátka nenapadlo. Nutno přiznat, že když se po prodloužené akademické půlhodince konečně objevil mistr, byl jsem rád, že ty boky mám na nedaleký dohled. Nádherně štíhlá a tvarovaná postava a spousta její nahromaděné energie za zvuků Múru našich lások, Motýla Admirála i Deni včetně její vzducholodi, vytvářely zkrátka pastvu pro oči… Tím pro mne také bohužel skončila i pohoda z koncertu, protože můj pohledem na ni neustále hormonálně podněcovaný mozek začal šrotovat na plné obrátky a vymýšlet co nejvtipnější, nejoriginálnější oslovení.

Kde se vzal tu se vzal, mobil. Její mobil v její ruce. S jejím ?!!?!!! miminem na pozadí?!!! Začala si na něj fotit Mekiho. Mezitím jsem se téměř přesvědčil, že je to určitě au-pairka, která je zkrátka ujetá na dítěti, o které pečuje. Jako náhradní variantu jsem si vymyslel, že je to její synovec/neteř (kdo to má poznat). „Tchýni“, se kterou tady byla, jsem si raději moc nevysvětloval a zůstal jsem u víry, že se jedná o matku, kterou si pozvala, protože má prázdný dům, neboť rodina i s vyfoceným dítětem odjeli…

I když jsem tak nějak tušil, že mé výše uvedené sebepřesvědčení je stabilní asi jako Windows, byl jsem rozhodnut ji oslovit. Ideálně před koncem koncertu. Oslovení, která se mi v tu chvíli honila hlavou, však byla duchaplná asi jako vysvětlení dítěte na mobilu.

Odkopl jsem kelímek, který byl na podlaze, aby na něm při tom hopsání neuklouzla. Tohoto svého přirozeného gentlemanství jsem v zápětí přirozeně litoval neboť případné uklouznutí by mohlo skončit v mém náručí či alespoň vytvořit hezkou záminku k započetí dialogu při zvedání ze země. Zkrátka k zámince, že ten neskutečný amatér, jehož nenápadnosti by si všiml i slepý, je tady. Meki mezitím přezpíval několik dalších hitů a já se ve svých úvahách o vtipném oslovení dostal pouze k zamítnutí úvah předchozích pro jejich pitomost, nevtipnost až nepoužitelnost. Spásnou myšlenku však Zažnul sám Meki, který „zrobil prezenčku“ a začal představovat kapelu. „Tak kapela se představila. Nemůžeme v tom pokračovat? Rád bych se dozvěděl se i Tvé jméno…“ (když už tady přes hodinu okouním). I když je zcela zřejmé, že by mi po těchto slovech padla do náruče i bez kelímku, nenašel jsem odvahu k jejich vyslovení…

Mezitím Meki ohlásil, že za chvíli bude muset skončit… Poslední písnička. Atlantida. Klidná písnička, při které se dá mluvit a dokonce i slyšet… Naklonil jsem se a… zase se stáhl. Zase nic. Odvaha mi zkrátka chyběla. Přitom jsem jasně věděl, že, cituji: Perem i ústy nejtěžší je říct ‚Mohlo být…’ ” a že zkrátka pokud tu kočku neoslovím budu si nadávat, že jsem to ani nezkusil…

Když písnička skončila, zvedl se potlesk a ona se podívala na hodinky. Bez uvažování jsem navázal kontakt. „Kolik prosím Tě je? Za jak dlouho to končí?“ Kromě toho, že je krásná po těle jsem tak zjistil, že je 21:55… Povzbuzen tímto jednoznačným úspěchem jsem pokračoval dále. „Je to Tvůj první koncert tady v Londýně?“ Chytla se: „Ano. Ještě jsem tady na žádném nebyla. Ty ano?“ Začal jsem kontrovat co by skutečný znalec londýnského nočního života (ponechme realitu stranou a pomněme, že maminka chce vnoučátka). Když jsme dospěli až k otázce odkud jsem, zmínil jsem Ostravu a byl pochválen: „Vůbec není slyšet přízvuk.“ Technicky vzato v tom randálu nebylo slyšet vlastního slova natož nějaký přízvuk, ale nechtěl jsem ten obecně vzácný okamžik bytí chválen“ kazit pravdivými poznámkami. Raději jsem se zeptal „A co Ty? Au-pairka z Londýna?“ „Ne. Je to delší příběh. Já jsem tady s manželem. Je to Američan a na Žbirkovi jsem byla v New Yorku, kde měl velice povedený koncert…“

Co říci závěrem…

Když jsme se ještě chvíli bavili, zjistil jsem že má docela velký zájem o společenské dění v CS komunitě, o kterém mám docela přehled. Proto jsem ji také odkázal na stránky Slovenského centra a blízký Majáles. Zvát ji ale na další z mnou pravidelně organizovaných výletů se mi už ale tak nějak najednou nechtělo… Koncert skončil a lidé se začali rozcházet. Tato slečna, ze které se vyklubala paní jménem Anděla, mi byla opravdu sympatická a může mi být jen líto, že jsem nemohl dále rozvinout tento slibně se rozvíjející vztah. Nepochybuji o tom, že ve 22:17 bych se od ní dozvěděl, že je 22:17. Takto jsme se vlastně ani pořádně nerozloučili. Zkrátka to byla Anděla, která mi na Andělu krátce vstoupila do mysli…

Martin Bobek

Dovětek: Na sušáku na ruce, byla nějaká reklamní nálepka se slovy „Ona nemůže číst Tvé myšlenky“. Nálepka měla samozřejmě pravdu. To je já jsem si ve své mysli vytvořil zcela jednoznačný dojem o sobě samém, že je na mě na první pohled jasné, že po ní, cituji: „jedu jak po uzenym“ (to byl pro změnu výrok mého otce). Přestože tento minipříběh skončil na první pohled fiaskem, není to tak jednoznačné. Minimálně jsem si dokázal, že takovéto oslovení má šanci na úspěch, nemusí nutně skončit v trapnosti a že neučinit tak, litoval bych mnohem víc. Nevyšlo to, ale co se dá dělat. Nebyla-li mi souzena Anděla na Andělu, bude mi dáno potkat nějakou čertici v Ďáblicích…

P.S. Vy, kteří jste (právem) čekali recenzi koncertu, dočkali jste se. Vězte, že koncert měl výbornou atmosféru, Meki i kapela hráli skvěle, zkrátka se ten páteční večer nad míru povedl.

P.S.S. Pokud jste dočetli až sem, věřím, že mi odpustíte, když toho mírně zneužiji. V kuchyni nám netěsní odpad, který je navíc ucpaný. Pokud tedy znáte nějakého šikovného instalatéra, který by jej uměl za rozumnou cenu opravit, dejte mi prosím vědět na Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. . (věřte, že v této definitivně poslední poznámce pod čarou je podstatně méně nadsázky nežli v celém předchozím článku)