HorymirDalsi pokracovani pribehu Horymira a predevsim pekne cteni nam pred Vanoci serviruje Jarda Uher.

Je to s podivem, jak krátká může být cesta z pohodlného bytu pod střechou s výhledem na Vltavu do špajzu s oknem. Ale byla to pouze naše volba a navíc, nikdy jsme neměli v úmyslu v housesharu zůstat na trvalo. Mělo to být pouze dočasné řešení a vlastní byt byl hned na druhém místě v seznamu priorit hned po nalezení práce.

HorymirChaucer Road číslo 12 se stalo naším novým domovem. Dům byl v nesrovnatelně lepším stavu. Byl po celkové rekonstrukci a v podstatě ještě voněl novotou. Všude vysoké koberce, 2 koupelny, v jedné dokonce rohová vana a v kuchyni…stůl a čtyři židle. Luxus největší. Je pravda, že náš pokoj měl rozměr 2,5 metru na 3 metry a vešla se tam jen manželská postel a jedna skříň, ale v tomto okamžiku nám to nevadilo. Je to s podivem, jak krátká může být cesta z pohodlného bytu pod střechou s výhledem na Vltavu do špajzu s oknem. Ale byla to pouze naše volba a navíc, nikdy jsme neměli v úmyslu v housesharu zůstat na trvalo. Mělo to být pouze dočasné řešení a vlastní byt byl hned na druhém místě v seznamu priorit hned po nalezení práce. Noví pro nás byli i spolubydlící. Bylo jich celkem osm, šest dívek a dva kluci. A musím přiznat, že úplně jiná sorta, než naši spolubydlící ze squatu na Fulbourne Road. Tam to byla vyplašená a tak trochu ještě nezkažená děcka, která ve vás vzbuzovala touhu vzít je do náruče a chránit je před zlým světem. Samozřejmě trochu přeháním, ale někdy nám to tak připadalo, zvlášť když jsme viděli, jak jsou bezbranní vůči nepravostem, kterým museli tady v Londýně čelit. Lidé z Chaucer Road byli jiní. Starší, zkušenější a rozhodně mnohem více otrkanější. Zejména dívky. Díky otevřené povaze Eulálie jsme velmi rychle zapadli a zdálo se, že nás, jak se tak lidově říká, kolektiv přijal. Dokonce i náš věkový rozdíl nakonec většina z nich strávila, i když jim to některým chvilku trvalo.
Nejvíce nám k srdci přirostli Bořivoj a Elsa. Bořivoj byl kluk ze Slovenska, se smyslem pro humor, který nám dost hodně vyhovoval a musím přiznat, že jsme si ho s Eulálií hodně oblíbili a dost jsme se sblížili. Dokonce se mi i jednou pokusil o Eulálii jako takovou, ale zvládla to s elegancí dámy a ničí city nebyly dotčeny a já jsem se o tom dozvěděl až dodatečně. Nezazlíval jsem mu to, protože vím, že mám doma poklad, který mi může jen každý závidět. Ale to jen tak mimochodem…A Elsa ? Elsa je prostě Elsa. Stýkáme se dodnes a je nedílnou součástí naší „rodiny“. O výjimečnosti její povahy a osobnosti svědčí i to, že jako jediná postava v tomto seriálu dostala naprosto bezprecedentní právo zvolit si pro svou postavu jméno. Zvolila si Elsu. Proč ? To se budete muset zeptat jí, mně nezbývá, než její volbu respektovat. Mimochodem, jména postav. Je to pár týdnů, co mi volal můj táta, který je také pravidelným čtenářem tohoto seriálu, a položil mi dost zásadní otázku: „Je to dobrý, ale proč tam máš ty kravský jména, který nejdou ani přečíst ?“ Nebojte, táta je fajn, jeho upřímnost je vlastnost, kterou se časem naučíte mít rádi. Takže proč ty „kravský jména“ ? Odpověď je jednoduchá: Nevím. Prostě mi připadalo fádní vymýšlet Martiny, Petry, Jany nebo Jirky. A tak se holt, milý tatínku, budeš muset smířit s Horymírem, Eulálií nebo Elsou, i když Elsa není moje vina, to fakt ne.
Dalšími obyvateli domu číslo 12, kteří si vydobyli právo být zvěčněni v tomto příběhu, jsou tři dívky, které jsme si s Eulálií soukromě pojmenovali Mimozemšťanka, Křeček a Buvol. Vsadím, že ti, kteří vědí, už vědí a pro ty ostatní je tu krátké vysvětlení. Mimozemštanka byla holka z malého města na Moravě, těsně po škole, která vyrazila do Londýna za podpory rodičů a rozhodla se nejít obvyklou cestou aupair, ale zvolila cestu těžší a dražší. Strávila v Londýně pár měsíců a aniž by zavadila o pořádnou práci, vrátila se zase domů. Na vině byla zejména její nezkušenost a obrovská naivita s níž řešila jakoukoli životní situaci. Pamatuji se, jak jsme si ji s Bořivojem neustále dobírali a měli jsme úžasnou bžundu z toho, jak jí to mátlo. Bylo to zlomyslné a hloupé a dneska je mi to líto. Naštěstí Eulálie se Mimozemšťanky ujala, dost jí promlouvala do duše a povzbuzovala v jejím úsilí. Chudák holka se někdy dostávala do takových situací, že z toho až člověku vstávaly vlasy hrůzou, co by se mohlo stát. Naštěstí její andělé nad ní přeci jenom trochu drželi ochranou ruku a Mimozemšťance se nic zlého nepřihodilo. Kromě toho, že jí tady v klubu jednou okradli, ale mohlo to dopadnou ještě hůř.
Křeček. Proč Křeček ? Protože mi křečka připomínala. Ne chováním, ale zjevem. Lícní torby a tak. Jinak člověk se zlatým srdcem, který by se rozdal, ale šla na to všechno špatně. Myslela to s každým dobře a chtěla jenom pomáhat, ale způsob, jakým svou touhu pomáhat ventilovala, ve vás vyvolával chuť řvát. Tenkrát jsem jí nesnášel, ale dnes chápu, že to myslela vždycky dobře, a že si v žádném případě nezasloužila, abych o ní smýšlel jakkoli negativně. Pár příkladů: Sedíme u večeře, Křeček přichází z práce, vejde do kuchyně, pozdraví, kontrolním pohledem sjede stav kuchyně, ostentativně povzdechne nad nádobím ve dřezu, nahlédne do odpadkového koše, který už by pomalu potřeboval vysypat a pro sebe, tak, aby to slyšeli všichni přítomní, zašeptá „Prasata“ a zmizí ve svém pokoji v patře. Převlékne se, vrátí se zpět do kuchyně otevře ledničku, která není její a důrazně poukáže na skvrnu od polévky na bílém podkladu ledničky s nenapodobitelným „No, čo to také tady.“ A do třetice ? S ustaraným výrazem se obrátí na Eulálii a povídá: „Eulália, tie paradajky nemožte nechávať vo skrini, oni tam potom zapáchajú.“ A zmizí. Eulálie dojí, klekne na kolena, otevře skříň, rajčata vyndá, a poličku, kde ležela, utře do čista. Mezitím se Křeček vrací zpět do kuchyně a s vyděšeným výrazem deklamuje: „Božínku, Eulália, já som nemyslela, abys okamžito šla a uprátala, to je v poriadku.“ V tu chvíli jsem v duchu vstal, popadl do ruky židli a několika ráznými údery jsem tu židli rozmlátil o Křečkovu hlavu. Naštěstí jenom v duchu. Spolknul jsem sprostou nadávku a nadechl se, že Křečka pošlu do Pelhřimova oklikou přes Prčice, ale Eulálie se svou neodolatelnou grácií dámy, stále v pokleku, Křečkovi s úsměvem odpověděla tak, že ta jen zalapala po dechu a od té doby se z ní stal celkem snesitelný člověk. Párkrát sice ještě ujela, ale nic dramatického. Chovala se tak, jaká ve skutečnosti byla. Jako milá, příjemná bytost, která chtěla pro ostatní okolo sebe jenom to nejlepší. A my jsme se naučili, mít ji za to rádi.
A Buvol ? Buvol dostala své jméno díky ryčnému basu, který by jí mohl závidět kdejaký drsňák. Používala svůj zvučný hlas ráda, často a hlavně nahlas. Když promluvila, přestávalo mi chutnat, když promluvila nahlas, zavíral jsem se v našem pokoji a počítal do deseti. Ráda se smála a když se smála nahlas, ztrácel jsem chuť k jídlu. Měla příšernou povahu. Libovala si v bezohledném chování a kamkoli přišla, všude jí bylo plno. Nesnášel jsem jí a ona nesnášela mě. Patřila k těm typům, kteří potřebují k životu konfrontaci, a tak provokují, aby se potom mohli vyžívat v konfliktu, který vyvolali. Jenže v mém případě narazila na člověka, který jí jen tiše opovrhoval a vyhýbal se jí, čímž jsem ji mátl, protože jsem nezapadal do její rovnice. Dnes jsem rád, že jsem ji poznal, protože zaprvé, lidé nejsou na světě pro to, aby naplňovali naši představu o světě, ale aby plnili svůj úkol, který dostali a žili svůj život bez ohledu na to, jestli se nám to líbí nebo ne, a za druhé, Buvol byl velmi silným motivačním faktorem, který mě hnal v mém úsilí najít co nejdříve práci, stabilizovat se a vypadnout z housesharu do vlastního bytu. Když to celé posoudím z objektivního hlediska, tato dívka sehrála v našem novém životě velmi pozitivní roli a zaslouží si naši a zejména mou vděčnost.
A Elsa ? Elsa je naše sluníčko a už jenom to, že jsme ji mohli poznat a získat ji za přítele, stálo za všechno, co nám krátký, leč bouřlivý pobyt v Chaucer Road číslo 12 přinesl. Strávili jsme tam celkem šest týdnů, na které nikdy nezapomeneme. Už navždy nám v paměti zůstane příšerně vrzající postel, která z našeho milostného života udělala skoro konspirativní úkol. Rozviklaná lavička, na které jsme s hrnkem horkého čaje v ruce vychutnávali klid a pohodu letního večera. Popelník v podobě květináče, do kterého jsem típl svou poslední cigaretu a stal se nekuřákem. Co nedokázala má pevná vůle, akupunktura ani nikotinové náplasti, dokázala moje obyčejná lakota, která mi nedovolila zaplatit 4 a půl libry za krabičku cigaret, a tak se ze mě v Londýně stal nekuřák, který si statečně už skoro rok a půl nezapálil. Těch šest týdnů strávených v onom domě nás navždy poznamenalo a v mnohém obohatilo. Měli jsme k sobě s Eulálií mnohem blíž než kdykoli předtím a to úzké pouto, které ještě víc prohloubilo náš vztah, s námi zůstává pořád. Nevím jak Eulálie, ale já jsem v tom domě prošel velkou proměnou, která nastartovala totální rekonstrukci mého života. Londýn mě změnil a když se teď dívám na toho Horymíra, kterého jsem znal v Praze, nerozumím mu, protože jeho duše byla jiná, jeho pohled na svět se radikálně liší od mého. Ten yuppie, který v Praze padl na hubu, v Chaucer Road zemřel a narodil se Horymír, který se naučil vážit si světa a hlavně sám sebe. Lidé, které jsem potkal, byli pro mě darem. Stejně jako pro mě bylo darem všechno, co jsem doposud zažil. Horymír ani Eulálie během těch vlahých srpnových podvečerů na zahradě netušili, že bude hůř, mnohem hůř. Že to opravdové dno, na které si sáhnou, je teprve čeká. Uvidíte sami v dalších kapitolách. Každou chvíli mě Londýn něčím naštve a donutí mě nadávat. Ale nedejte se zmást. Já mám tohle město strašně rád a děkuji všem náhodám, že mě dovedly až sem. Londýn mi umožnil poznat, kdo doopravdy jsem a za co doopravdy stojím. Londýn mi umožnil kdykoli se ohlédnout a podívat se sám sobě zpříma do očí, aniž bych se musel bát, co v těch očích uvidím. A to se mi v Praze povedlo jen zřídkakdy. Dostal jsem šanci změnit život, který mě zabíjel, v život, který mě naplňuje. Prožívám sen a vím, že ať směřuji kamkoli, nemusím se bát, protože cesta, kterou jsem zvolil, mě dovede zas o něco blíž tomu malému klukovi, kterému jsem v Praze utekl tak strašně daleko. A už proto vám všem, obyvatelům domu číslo 12 v ulici Chaucer Road, kteří jste zde od 5.8.2004 do 12.9.2004 bydleli, děkuji a jsem rád, že jsem vás poznal.

Napsal: Jarda Uher 

{moscomment} 

Inzerce - Nové inzeráty