Další pokračování úspěšné povídky migranta Horymíra pro Vás napsal Jarda Uher:Zavolal jsem Peteru Rossovi z GLH hned druhý den ráno, abych mu nadšeně sdělil tu šťastnou novinu, že jsem hrdým držitelem Temporary Permit od PCO, který mě opravňoval k vykonávání práce řidiče minicabu v Londýně až po dobu 2 měsíců, než mi měla dorazit plná PCO licence.
Zavolal jsem Peteru Rossovi z GLH hned druhý den ráno, abych mu
nadšeně sdělil tu šťastnou novinu, že jsem hrdým držitelem Temporary Permit od
PCO, který mě opravňoval k vykonávání práce řidiče minicabu v Londýně
až po dobu 2 měsíců, než mi měla dorazit plná PCO licence. Peter chvilku lovil
v paměti, kdo vlastně jsem, ale vzpomněl si a nastartoval. Zeptal se mě,
kdy můžu začít a jaké mám auto, protože GLH má podmínku, že jejich vozový park
je mladší pěti let. To mě trošku zarazilo, protože jsem Petera od začátku
informoval, že vozem nedisponuji a on to nikdy nepovažoval za vážný problém.
Připomněl jsem mu tedy, že mi slíbil poskytnout firemní auto. Žádná firemní
auta momentálně nejsou, zněla lakonická odpověď. No jo, ale co teď ? Nakonec mi
Peter nadiktoval několik telefonních čísel na společnosti, které nabízejí
pronájem vozů řidičům minicabů. Říká se tomu Contract Hire a je to vlastně
obdoba českého operativního leasingu. Platíte minimální nebo žádnou akontaci a
každý měsíc zaplatíte stanovenou splátku, s tím, že po určité době,
většinou po čtyřech letech, vozidlo buď odkoupíte za minimální zůstatkovou
hodnotu nebo vrátíte zpět společnosti, která vám jej poskytla. Situace se
nevyvíjela tak, jak jsem si představoval, ale neměl jsem jinou možnost, než si
sednout zase k telefonu a telefonovat. Společnosti, na které mi Peter dal kontakt byly vesměs velké firmy, které si můžete najít sami ať už v Yellow Pages nebo v Yahoo na internetu, když se podíváte na prvních pět výpisů v sekci Contract Hire. Zkušené oko by okamžitě vědělo, že Peterovy informace byly od začátku „rubbish", jenže tenkrát jsem neměl zkušenosti, které mám teď. A tak jsem se nadšeně pustil do telefonování. Výsledky byly všude stejné. Ochotní telefonní prodejci mi vybásnili úžasná vozidla, která jsou k dispozici, a když mi šla hlava kolem ze všech těch Superbů, Passatů, Avensisů a Peugeotů 407, tak se se mnou jali vyplňovat kontrakt. Všechno bylo v pohodě, až do chvíle, než padla řeč na adresu bydliště a dobu pobytu ve Velké Británii. Necelý půlrok pobytu ony ochotné človíčky silně vykolejoval. Proč ? Protože ať se to na první pohled nezdá, tak i Contract Hire je svým způsobem úvěr a aby vám tady někdo půjčil peníze, potřebujete mít za sebou alespoň tři roky pobytu na území Velké Británie. Tak mi to bylo několikrát lakonicky vysvětleno, a protože se v tomto detailu všichni vzácně shodovali, bylo mi jasné, že je to opravdu tak. A jako vrchol všeho můžu snad jenom dodat, že tři z toho mála firem, na které mi dal kontakt Peter, že dělají Contract Hire, mi suše oznámily, že Contract Hire vůbec nedělají. No a tak jsem byl tam, kde jsem tedy rozhodně být nechtěl, protože je tam, na mou věru, dost neútulno.
Jal jsem se tedy znovu volat Peterovi. Má vytrvalost mu asi zaimponovala, a tak z něj vypadlo ještě jedno telefonní číslo, sice po dlouhém váhání, ale vypadlo. Firma jménem Prima Car Hire. Něco mi říkalo, že z Petera konečně vypadla za celou tu doby informace, která měla cenu zlata. Jak už jsem jednou řekl, byl jsem velmi naivní. Nicméně jsem do Primy zavolal. Zvedl mi to člověk, který se ze všeho nejdříve tvářil velmi zdrženlivě a odmítal i připustit, že společnost jménem Prima Car Hire vůbec kdy existovala. Vše se uvolnilo, až když se mě zeptal, kde jsem vzal tohle číslo. Po pravdě jsem mu řekl, že ho mám od Petera Rosse z GLH. To zabralo, chlápek roztál a byl konečně ochotný se se mnou bavit. Ano, jsou schopni mi nabídnout auto k pronájmu, sice teď nic volného nemají, ale do týdne auto bude, a pak mi prý zavolá. Nadiktoval jsem mu svůj telefon a na týden jsem to vše pustil z hlavy. Čekání uteklo jako voda a člověk z Primy se neozýval a neozýval. Po deseti dnech čekání jsem to vzdal a zavolal jsem do Primy sám. Zvedl to úplně jiný hlas, než ten, se kterým jsem mluvil poprvé. Bohužel jsem si, chytrák, nepoznamenal jméno toho, s kým jsem mluvil, a tak jsem blábolil cosi o kolegovi, který mi slíbil auto k pronájmu a že se do týdne ozve. Hlas v telefonu mi přislíbil, že se po tom podívá, vzal si moje telefonní číslo a zavěsil. Asi po dvou hodinách mi zavrněl mobil a v něm jsem uslyšel povědomý hlas, který mě srdečně ujišťoval, že na mě nezapomněl, že mám být trpělivý a že auto bude. Zklidnil jsem se a tentokrát jsem nezapomněl zeptat se na jméno. Panos. A tak jsem se začal seznamovat s osobou tohoto jména. Předběhnu-li událostem, můžu vám prozradit, že tohle stvoření mě dodnes občas straší ve snech, ale všeho do času. Čtěte dál a žasněte.
{mospagebreak}
Asi za tři dny mi Panos zavolal. Horymíre, máme pro tebe modrý Volkswagen Passat. Bereš to ? Huráááááá. Samozřejmě, že jsem to bral. Bude to za 150 liber týdně, plus 60 liber týdně pojištění a budeme chtít zálohu ve výši jednoho týdenního nájmu a přijít si pro něj můžeš v pátek. To bylo pozítří. 150 liber týdně plus pojištění to bylo 210 liber týdně jenom za auto. Jenže neměl jsem jiné východisko, pokud jsem chtěl jezdit, tak jsem to prostě vzít musel a navíc, přece budu vydělávat osm stovek týdně, jak GLH slibovalo, takže mě nějaké dvě stovky týdně fixních nákladů nemusely znepokojovat. No a to, že jsem si měl do pátku připravit 360 liber, byl už jenom drobný detail. Ve čtvrtek jsem překvapenému Robovi oznámil, že končím. Vzhledem ke smlouvě, že mám týdenní výpovědní lhůtu a taky 5 dnů dovolené, kterou si hodlám vybrat právě v průběhu zkušební doby. Nebylo to z mé strany zrovna úplně košer a dodneška na to nejsem zrovna moc pyšný, jak jsem s Levyovci nakonec zametl, i přesto, že mi pomohli v době, kdy jsem to potřeboval. Ale zase na druhou stranu oni se taky nechovali vždycky úplně fér a navíc, se jim ten půl rok, co jsem u nich dělal, hodně vyplatil, takže dlužen jsem jim nezůstal rozhodně nic. Rob zůstal stát jako opařený. Byl konec ledna, Bobby před pár dny odešel a Lumír už byl skoro týden v Glasgowě. Faktem bylo, že v té době jsem byl v balírně sám. Druhým faktem bylo, že provoz byl oproti vánočnímu vrcholu na deseti procentech, ale i tak to byla pro Roba rána. A to jsem ještě vylepšil tím, že jsem mu oznámil, že v pátek jdu k lékaři a přijdu až odpoledne. Bylo to tak nenadálé a překvapivé, že se Rob nezmohl vůbec na nic. Jenom na „Hmm" a „Jistě". Jenže já neměl jinou možnost. Chtěl jsem začít dělat co nejdřív, auto bylo za podmínky ber teď nebo nikdy a mít doma auto, platit dvě stovky týdně a chodit balit k Levyovcům, to byl trochu moc drahý špás. A tak to všechno dopadlo tak, jak to dopadlo.
V pátek ráno jsem se s bušícím srdcem vypravil do Kentish Townu, kde má Prima Car Hire sídlo. A tak jsem se poznal osobně s Panosem. Jedním ze dvou Řeků stojících za firmou Prima Car Hire. Opět předběhnu událostem a prozradím vám jednu věc. Panos byl první ze dvou řeckých podnikatelů, se kterými jsem měl za dobu svého pobytu v Londýně tu čest přijít do kontaktu. No a chování jich obou mě přimělo k jednomu zásadnímu předsevzetí: firmu vlastněnou Řekem, milý Horymírku, obejdi raději velkým obloukem. Já vím, že takto generalizovat je krátkozraké, ale mé dva kontakty s řeckou podnikatelskou komunitou v Londýně byly velmi drahý špás a peníze a čas jsou dvě komodity, kterými si rozhodně nemůžu dovolit plýtvat. A tak mi nezbývá než doufat, že i já jednou potkám svého Zorbu, který mě přesvědčí o opaku. Ale všeho do času. Tenkrát v pátek 21.ledna 2005, jsem stál tváří v tvář usměvavému Panosovi, který doslova vyzařoval nadšení z toho, že se stávám jedním z mnoha jeho klientů. Ukázal mi mého Passata, který se momentálně nacházel na zvedáku na dílně, kde na něm cosi ještě dokončovali, a potom jsme se vrhli na papírování. Nájemní smlouva, pojistná smlouva, doklady od auta, MOT (analogie naší STK), daň atakdále, atakdále. Zacvakal jsem mu těch 360 liber, co jsem měl u sebe a Panos mě slavnostně informoval, že pronájem i pojistku budu platit hotově, každý týden, ve čtvrtek nebo nejpozději v pátek osobně v jejich kanceláři. Žádný bezhotovostní převod, žádný trvalý příkaz nebo Direct Debit (inkaso), ale hezky hotově a osobně na dřevo. Není letní oblohy bez mráčku, milé děti, ani náhodou.
{mospagebreak}
Když bylo papírování hotové, šli jsem znovu na dílnu a tam jsem se dozvěděl, že je něco špatně s ABS čidlem na pravém kole a že to dávají do kupy a že to bude chvilku trvat, tak ať se zatím posadím v čekárně a, tak zhruba hodinku, si počkám. Čekárna byla neuvěřitelně špinavá a neútulná místnost s otrhaným gaučem, ze kterého by i blechy znechuceně emigrovaly, se starobylou barevnou televizí se zrnivým obrazem. Z hodinky se stal celý den. Někdy okolo půl páté odpoledne bylo konečně auto připraveno. Panosův kolega (dodneška si nejsem jistý, jestli to byl jeho bratr nebo bratranec) se mnou prošel takzvaný „scratch check", tedy kontrolu stavu laku a karoserie a také mi Passata jako takového předvedl. Nebylo to poprvé, co jsem v životě sedal za volant Passatu, ale tak nějak jsem si ho se zájmem vyslechl. Během dne jsem volal i do práce, že jsem se zasekl u doktora a že nevím kdy dorazím, ale že dorazit určitě chci. Bylo asi tři čtvrtě na pět, když jsem konečně z Kentish Townu vyrazil směr Wood Green. Totálně naslepo, bez mapy a bez orientace v lokalitě. Chytal jsem se cedulí a snažil jsem se udržovat severní směr. Nevím jak, ale do Wood Greenu a potažmo do firmy jsem dorazil. Bylo půl šesté, práce byla hotová a Barry se Stevem se na mě uculovali, jak to, že jsou ti poslední, kdo se dozvídají, že končím. Pochmurně se tvářící Rob si mě zavolal do kanceláře, posadil mě ke svému notebooku a řekl mi, ať sepíšu všechny postupy a procedury, které jsem během svého působení ve firmě vymyslel, zavedl a vypiloval. Pochopitelně nechtěl, aby tohle mé tajemství odešlo se mnou. A tak jsem hodinu strávil datlováním mého know-how, které samo o sobě pro Levyovce mělo mnohem větší hodnotu, než dočasné nepohodlí spojené s tím, že budou hledat nového baliče.
Přišel čas se rozloučit. S každým jsem si potřásl rukou. Steve byl smutný, Barry se smál, Kale to bylo líto a Jusif prohlásil, že mě stejně bylo pro tuhle práci škoda, a že mám jít za svým štěstím. Mr. Levy mi řekl, že mu bylo ctí se mnou spolupracovat a já upřímně odpověděl, že jsem na tom stejně. Rob mi pevně potřásl rukou a popřál hodně štěstí a že doufá, že se ještě někdy potkáme za příznivějších okolností. Nápodobně, Robe. A pak jsem sednul do svého „nového" Passatu a vyrazil k domovu. Novému jsem dal do uvozovek záměrně, protože tahle kára byl rok výroby 1999, to, že byla rok pod věkovým limitem GLH, Peteru Rossovi ani za mák nevadilo. Domů jsem dorazil v půl osmé, utahaný jako kotě, ale šťastný. V sobotu ráno jsme se s Eulálií vypravili do PC Worldu na Tottenham Hale zakoupit satelitní navigaci, bez které by má práce řidiče minicabu byla naprosto nemožná. Už předtím jsem si na Internetu udělal malý průzkum trhu a nakonec se rozhodl pro navigaci značky TomTom a v onom PC Worldu na Tottenham Hale ho měli, kupodivu, široko daleko nejlevnější. Tenkrát nejlevnější TomTom stál 400 liber, takže vstupní náklady na mou kariéru řidiče minicabu úspěšně překročily hranici 1000 liber, a to jsem ještě ani nezačal jezdit. V neděli jsme si udělali průzkumný výlet na Heathrow a zpět, abych si vyzkoušel jednak jízdu podle navigace a také poprvé v životě se vřítil za volantem do centra Londýna. Přežili jsme to s Eulálií oba ve zdraví a když jsme v neděli večer usínali, těšili jsme se oba společně, jak se od teď už budeme mít skvěle a všechno bude fajn. Usínali jsme s nadějí a vírou. Vírou v sebe, ostatní a naše štěstí. Někdy je fajn v něco věřit.
Napsal: Jarda Uher
