Čtvrtek 7.července roku 2005 začal jako každý
všední den. Budík začal pípat přesně ve 4.45. Statečně jsem ho jako vždy
zamáčkl a usnul, aby mě o osm minut později znovu probudilo další pípání, které
mě přinutilo tak maximálně budík znovu zamáčknout....
Čtvrtek 7.července roku 2005 začal jako každý všední den. Budík začal pípat
přesně ve 4.45. Statečně jsem ho jako vždy zamáčkl a usnul, aby mě o osm minut
později znovu probudilo další pípání, které mě přinutilo tak maximálně budík
znovu zamáčknout. Tento proces se ještě několikrát zopakoval až do 5.09, což je
čas, kdy se už opravdu přinutím vylézt z vyhřáté postýlky. Následoval
obvyklý rituál v podobě koupelny, oblékání, ovocné šťávy, polibku pro
Eulálii a v 5.45 už jsem stál před domem na zastávce a čekal na autobus.
Do práce jsem dorazil včas. Přivítal jsem se s Jimmym, který už třídil
balíky v dodávce a plánoval routu. Po dobu těch tří týdnů, co jsem dělal
Jimmymu závozníka, to byl vždy takový okamžik klidu, kdy jsem v podstatě
neměl co dělat, a tak jsem tam jenom tak okouněl. V 7.45 jsme vyrazili na
trasu. Přejezd z Actonu do Richmondu v ranní špičce zabere v průměru tak třičtvrtě hodiny,
které většinou člověk tráví sám v tichém rozjímání, jak nejlépe a
nejrychleji objet místa, kde se bude doručovat, dělí si trasu na menší sektory
a také plánuje, kdy a kam si dojde na záchod. Bohužel nám ještě do dodávek
nenamontovali mobilní záchody, takže v případě této lidské potřeby musíte
spoléhat na veřejná zařízení nebo kancelářské budovy. A i to je součást plánování.
V duchu si říkáte: „V manifestu jsou dvě krabice do Independence House, to
je kancelářská budova se záchody hned vedle výtahu. Budu tam asi ve 9.30. Další
příležitost bude až v Jigsaw na Mortlake Road a tam se nedostanu dřív, jak
ve dvě odpoledne. Takže nezapomeň, Independence House." A nebo prostě jenom
sedíte, trpělivě se probíjíte ucpanými ulicemi a posloucháte rádio. V případě závozničení pro Jimmyho tenhle ranní přejezd byl ve znamení klábosení. Jak bylo, jak bude. Jimmy je docela drbna, takže bylo pořád o čem vykládat. Rádio jsme neposlouchali, protože zrovna v téhle dodávce nefungovalo, i přesto že i Jimmy i já jsme to několikrát reklamovali u osoby zodpovědné za vozový park actonského depa. Zjevně ho absence této nezbytnosti v každém autě nechávala v našem případě naprosto chladným. Nefungující rádio znamenalo, že jsme v podstatě celý den byli odříznutí i od zpráv. Je to zajímavý paradox. Tahle práce znamená, že jste prakticky v neustálém kontaktu s lidmi. Za den jich potkáte okolo stovky, a to nepočítám chodce na ulici, kteří se snaží neustále spáchat sebevraždu skokem pod vaše auto. Přesto je to hrozně osamělá práce, kdy jste na všechno úplně sami a jste, dalo by se říci, úplně izolování od veškerého dění. Nemáte žádný Internet, kde byste mohli z nudy, když není v kanclu do čeho píchnout, nenápadně brouzdat a zabíjet čas, než bude padla, nejsou tam žádní kolegové, se kterými byste si mohli pokecat u automatu na kafe na chodbě, takže rádio v autě je jediné vaše pojítko s realitou, které aspoň trochu narušuje vaši izolaci. V našem případě však toto pojítko bylo mimo provoz, takže jsme ten den s Jimmym neměli nejmenší tušení, že Londýn onoho čtvrtečního rána prožíval jedno z největších dramat své moderní historie.{mospagebreak}
Že se něco děje, jsme se dozvěděli, až když se dopoledne chýlilo ke konci. Doručoval jsem zrovna do jednoho domu na Petersham Road. Otevřel mi vyděšeně vypadající muž, převzal balík, podepsal převzetí a z ničeho nic povídá: „Víte, že v Londýně vybuchujou bomby v metru a v autobusech ?" „Bomby ?", nechápavě jsem si ho prohlížel a v duchu jsem přemýšlel jestli je ten člověk úplně v pořádku. „Jo, bomby, strašná spousta mrtvejch a zraněnejch." Kroutil jsem hlavou celou cestu zpátky k dodávce a hned jsem se o tuhle informaci podělil s Jimmym. Reagoval podobně jako já. Nejdřív nechápal, a potom odmítal uvěřit. Zkusili jsme pustit rádio, ale bylo nám předem jasné, že se stejně houby dozvíme, protože rádio přece nefunguje. Jimmy sáhnul do kapsy, vyndal mobil a pokusil se zavolat manželce, která byla doma a určitě měla puštěnou televizi, takže by nám mohla něco říct´. Neřekla, protože Jimmy se nedovolal. Jak jsem se později dozvěděl, ani se dovolat nemohl, protože krátce po výbuších došlo k přetížení mobilní sítě a operátoři se rozhodli celou mobilní síť v Londýně vypnout. Jak kvůli přetížení, tak i na žádost policie, aby znemožnili koordinaci dalších případných útoků. Bylo to moc fajn, byli jsme odříznutí od informací, nevěděli jsme vůbec nic a já doufal, že Eulálie je v pořádku. Celý zbytek dne byl ve znamení snahy získat v rámci naší práce od lidí, které jsme potkávali, další informace. Když jsem doručoval do nějakého obchodu nebo kanceláře, všude, kde to bylo možné, byla puštěná televize, a lidé v hloučcích okolo přijímačů tiše vstřebávali kusé a rozporuplné informace o událostech toho dne. Vždycky jsem se zastavil a sledoval chvilku zprávy, občas jsem se někoho z přítomných zeptal, co se odehrálo, a celý pochmurný obraz se začal pomalu skládat dohromady.
Ve čtvrtek ráno, 7.července, v 8.50 v rozmezí 50 sekund explodovaly ve vagónech londýnského metra 3 bomby. První explodovala na trase Circle Line ve vlaku mezi stanicemi Liverpool Street a Aldgate, druhá také na trase Circle Line mezi stanicemi Edgware Road a Paddington. Třetí pak zdemolovala vlak na trase Piccadilly Line mezi stanicemi King´s Cross St. Pancreas a Russell Square.V 9.47 exploze na horní plošině autobusu číslo 30 na Tavistock Square utrhla střechu a rozpárala ji jako laciné prostěradlo. Tohle všechno jsme se dozvěděli až mnohem později. A až mnohem později mě obešlo horko, když jsem si uvědomil, že po Piccadilly Line mezi King´s Cross St. Pancreas a Russell Square jsem toho rána o dvě hodiny dříve, tak jako každý den, projížděl i já. Není to zrovna příjemná vzpomínka a liduprázdné vagóny metra během dopravní špičky, kdy by mělo mít nedýchatelně narváno, v týdnech které následovaly po výbuších, zcela jasně ukazovaly, že nejenom já jsem začal mít z jízdy v metru rozporuplné pocity. Zemřelo 56 lidí a více než 700 jich bylo zraněno. Mezi mrtvými byli i 4 sebevražední atentátníci. Všichni čtyři byli mladí lidé, občané Velké Británie, 3 z nich pakistánského původu, jeden z Jamajky. Všichni patřili do skupiny mladých muslimů, které si média zvykla označovat „young angry British muslims", neboli „rozzlobení mladí britští muslimové". Rozzlobení prý na britskou zahraniční politiku na Blízkém Východě. Podle mého názoru nesouhlas s politikou vlády mé země se vyjadřuje hlasováním ve volbách a nikoli zabíjením nevinných lidí, ale možná se to v Pákistánu dělá jinak. Kdo ví ?
Celý zbytek dne byl ve znamení horečného sbírání útržků informací a hlavně prožívání zvláštního druhu šoku. Lidé, které jsme potkávali, byli zaražení, smutní, vyděšení. Někteří nemluvili, někteří vykládali až moc. Jiní se tvářili, že se jich to vůbec netýká. Pamatuji se na plačící ženu, která se zoufale a neúspěšně snažila dovolat své dceři, která pracovala v kancelářské budově poblíž stanice Edgware Road. Pamatuji se na kadeřnictví, kde všichni, zákazníci i personál, němě a bez pohnutí sledovali puštěnou televizi a celá scéna vypadala jak ze Šípkové Růženky, kdy spal celý hrad. A pamatuji si na jednu mladou slečnu v kosmetickém salónu, která sledovala zprávy v televizi a na otázku: „Je to zlé ?", odpověděla: „A koho to zajímá ?" Různi lidé, různé reakce, ale jeden společný jmenovatel: šok a neochota uvěřit, že tohle nejsou ulice Bagdádu nebo Kábul nebo Jeruzalém. Tohle byl přece Londýn, kde kdysi dávno bouchaly bomby nastražené organizací jménem IRA, ale ta přece už dávno složila zbraně. Utrpení a zmatek, na které byli lidé zvyklí ze zpráv v televizi se ve zlomku okamžiku přesunulo až k prahům jejich domovů a najednou, to celé získalo velmi osobní nádech.{mospagebreak}
První ucelené informace jsme získali až večer po příjezdu do depa. Na tabuli u debrífingu byla sepsaná sumarizace celé události na základě v té době dostupných aktuálních informací. Pro mě nejdůležitější byla informace o tom, že až do odvolání je zastaven provoz veškeré hromadné dopravy. Začal jsem přemýšlet, jak se dostanu domů do Walthamstow na druhém konci Londýna. Zasedl jsem k jednomu volnému počítači a zkoušel se napojit na internetové stránky Transport for London, londýnské hromadné dopravy. Absolutně bez šance. Milióny Londýňanů snažících se zjistit, jak se dostat domů, beznadějně přetížili server a stránky byly nedostupné. V této situaci mě zahlédla Suzane, šéfka Customer Service v našem depu a nasměrovala mě na skupinku lidí, kteří čekali na taxík organizovaný a placený firmou, který nás měl postupně rozvést všechny domů. Trasa byla naplánovaná na Tottenham Hale, Walthamstow a Crystal Palace. Co s sebou však přineslo zastavení hromadné dopravy v Londýně byl naprostý dopravní chaos a hlavně totální nedostupnost taxíků. A tak jsme tam stáli před vrátnicí depa a čekali na taxík. Čekali jsme hodinu, čekali jsme dvě hodiny a nic. Pak nás ulovil manažer noční směny a nasměroval nás na dodávku, která jela do Wembley na pozdní večerní vyzvedávku zásilek. Plán byl takový, že pojedeme s řidičem, pomůžeme mu naložit zásilky a on nás potom rozveze domů a vrátí se zpátky do depa. Fungovalo to.
K večeru už také začaly fungovat mobilní telefony, takže jsem dostal SMSku od Eulálie, že je v pořádku a já jí mohl napsat, že jsem taky v pohodě, akorát, že přijedu pozdě domů. Ale lepší pozdě, než nikdy. Domů jsem dorazil o půl deváté večer a padl do náruče Eulálii, která se mě už nemohla dočkat. Navzájem jsme si vyměnili informace a zasedli jsme k televizi, abychom ve zprávách konečně získali přehlednou sumarizaci událostí toho hrozného dne. Mezitím, mi Eulálie vyprávěla o tom, jak viděla, když policie uzavírala metro a autobusové nádraží ve Walthamstow. O tom, jak večer dostala několik zoufalých SMSek od mojí mamky, všechny najednou, jak se mamka snažila zjistit jestli jsme v pořádku. Obvolali jsme známé, abychom zjistili, že jsou všichni v pořádku a pak jsme šli spát. V pátek jsem jako obvykle vyrazil do práce. Hromadná doprava fungovala, pouze na trasách postižených výbuchy byly výluky. Jel jsem Victoria Line na stanici Victoria, tam jsem přesedl na District Line a na South Kensington jsem přesedl na Piccadilly Line a mazal na Park Royae. Dodneška vidím, jak jsem ten pátek seděl ve vagónu metra na Piccadilly Line úplně sám až na Acton Town. Za normálních okolností máte pořádnou kliku, když najdete místo k sezení, ale ten pátek a ještě pár týdnů po tom jsem v tom vagónu jezdil úplně sám. Bylo to strašidelné.
Život se začal pomalu vracet do normálních kolejí, když 21.července, o tři týdny později, pět šašků odněkud z Afriky se pokusilo, naštěstí neúspěšně, zopakovat hrůzný čin sebevrahů ze 7. července. Jejich amatérské bomby však neexplodovaly a jeden ji dokonce zahodil, aniž by se ji pokusil odpálit. Nikomu neublížili, akorát vyděsili hromadu lidí. Podařilo se jim utéct, ale policie je nakonec všechny pochytala. Dva z nich dokonce kamera televizního zpravodajství zachytila stát nahé na balkóně, protože jejich byt byl plný policejního slzného plnu a jeden z nich s rukama nad hlavou vykřikoval: „Mám svá lidská práva ! Mám svá lidská práva !" Tehdy se mi chtělo říct: „Ty máš tak právo leda tak ..." Byl jsem tenkrát opravdu nábožensky i etnicky silně nesnášenlivý a nebylo by správné ani „politicky korektní" zveřejnit, co si o těch „čuramedánech" stále ještě myslím. No a aby toho nebylo málo, v srpnu roku 2006, policie překazila spiknutí skupiny „rozzlobených mladých britských muslimů" jejichž cílem bylo odpálit americká a britská letadla nad Atlantikem na cestě do Spojených států. Zemřít mělo minimálně 2000 lidí. Dva z těch debilů bydleli ve Walthamstow, na Forest road, stejně jako my. Tak nějak si s Eulálií říkáme, že je nejvyšší čas z Londýna a hlavně z Walthamstow vypadnout, protože jeho „mnohakulturnot, pestrost, rozmanitost a barevnost" nám pomalu, ale jistě začíná oběma lézt hodně na nervy. Ale o tom, až zase příště. A na závěr jednu větu k zamyšlení. Na BBC jsem v jedné debatě zaslechl toto: „Není pravda, že všichni muslimové jsou teroristé, ale je pravda, že všichni teroristé posledních let byli muslimové." Hmmm....
Napsal: Jarda Uher
