Blogy

Featured 

Pokus o český sraz aneb lidi, přestaňte si stěžovat!

V troubě se mi peče bábovka a asi nemám co jiného na práci, tak jsem se rozhodla napsat o našem pokusu uskutečnit české setkání. V Anglii, přesněji v Devonu, žiju od roku 1999. Když jsem sem jela jako au-pair, záměrně jsem si vybrala oblast, ve které bylo málo Čechů. Nejela jsem totiž do Anglie, abych se přátelíčkovala s Čecháčkama, to jsem mohla zůstat doma. Jela jsem sem, abych poznala anglickou kulturu a zdokonalila se v jazyce. Taky jsem si samozřejmě myslela, že si vydělám "hustý prachy", a budu pak doma machrovat (tuhle frázi jsem si vypůjčila od Standy, protože se mi moc líbila, tak jestli to čteš, snad nevadí - viděla jsem to stejně jako Ty :-)). Bylo mi 22...

Měla jsem tak trochu štěstí, protože jsem se po dvou týdnech seznámila se svým budoucím (a nynějším) manželem. Bylo nám fajn, sehnali jsme si podnájem (ano, podnájem, ono totiž neznamená, že pokud je někdo Angličan, je i milionář nebo vlastní vilu) a žijeme si dodnes celkem spokojeně. Jenže jsem přece jen holka česká a po nějaké době mi začali chybět čeští přátelé. Facebook ani nic podobného v té době neexistoval, ale opět se na mě usmálo štěstí. Pracovala jsem na volné noze a mimo jiné jsem chodila navštěvovat i staré lidi do Age Concern v Exeteru. A jednou se mě tam jedna bábrlinka zeptala, jestli znám Evu, co tu dělá vedle v místnosti masáže. Prý je z Československa! Ha, a kamarádství bylo na světě. Eva je bývalá středoškolská učitelka dějepisu a češtiny, která sem přijela na folklórní festival, zamilovala se tu a už tu zůstala. A tak jsme tu byly dvě. Jsme sice úplně jiné, ale i přesto si dobře rozumíme.

Po nějakém čase jsme začaly uvažovat, že bychom mohly zkusit v okolí najít víc Čechů. Rozhodly jsme se uspořádat český sraz. Vyvěsily jsme plakátky v polských obchodech a různých místních supermarketech, daly jsme inzerát na Facebook a Gumtree (o Pohybech jsme v té době nevěděly). Udělala jsem ale jednu velkou chybu, dala jsem na letáčky mé telefonní číslo... Sraz byl naplánovaný na sobotu v jedné příjemné kavárně. Šlo nás tam pět, já a mé dvě děti, Eva a můj slovenský kamarád Mirek. Před kavárnou už na nás čekal Andrej. Věděli jsme, že přijde, protože mi den předtím volal. Viděl náš inzerát v polském obchodě a že prý by moc rád přišel. Super, byli jsme rádi, že poznáme dalšího Čecha, proto jsme to přece s Evou organizovaly!

O Andrejovi jsme se toho ten den dověděli hodně. Nemohli jsme ho zastavit. O nás ho nezajímalo naprosto nic, zato bral jako zamozřejmost, že my si moc rádi vyslechneme jeho. To by ještě snad nebylo tak hrozný, ale on si nám tam dvě hodiny stěžoval na všechno anglické!!! Jak je tu všechno ubohý, jak je v Čechách všechno lepší, jak se tu nedá najít pořádná práce, jak tu všechno dělají špatně, jak tu s cizinci zacházejí jako s podřadnou klasou. Nechápali jsme! Když jsme se rozcházeli, říkal, že by se s námi zase brzy rád sešel. My jsme se na sebe všichni podívali a mysleli si svoje. Příští den jsem si zapomněla doma telefon a večer na něm bylo 17 nepřijatých hovorů...od Andreje. Neměla jsem slov, a chuť mu volat už vůbec ne. Jeho obtěžování trvalo měsíc, pak mu to asi došlo.

Asi měsíc po tomhle fiasku se mi ozvala Šárka. Že prý našla můj inzerát na FB a chtěla by se sejít. Naštěstí byla normální :-) A tak jsme tu teď tři. A vlastně čtyři, protože jsme tu našly další moc příjemnou mladou paní, která bydlí na Dartmooru. Myslím, že důvodem, proč si všechny tak dobře rozumíme, je to, že jsme akceptovaly anglický způsob života. Možná je to i tím, že všechny čtyři máme za partnera Angličana. Nestěžujeme si na to, že Angličani dělají všechno obráceně, špatně nebo nelogicky. Pane bože, vždyť je to jejich země, a ne naše!!! Jsou to jejich tradice, jejich zvyklosti. Samozřejmě že se liší od těch českých, ale pokud se tu chcete lidičky uchytit, musíte si na to zvyknout! Pokud chcete, aby vás Angličani respektovali, musíte začít respektovat vy je. Tím, že si budete pořád na něco stěžovat, ničeho nedosáhnete.

O pořádání dalších srazů jsme se od té doby už nepokoušely. Uvědomily jsme si totiž, že většina Čechů, která v Anglii žije, se víceméně podobá Andrejovi. Na různých internetových fórech (tady, na FB, na Lochnesce) se to hemží nespokojenci. Možná že lidi, kteří jsou v Anglii relativně spokojení, se moc neozývají, protože si myslí, že jsou v menšině a nechtějí nikoho pobuřovat svým „vychloubáním", že oni jsou v pohodě.

Jestli se vám v Anglii líbí, zanechte tu komentář, abychom věděli, že nás tu je víc. A jestli ne, tak se vraťte do Čech, nikdo není zvědavej na vaše neustálý stěžování!

P.S. Andreji, pokud sis to přečetl, tak teď víš, proč jsem Ti nezvedala telefon :-)

 

 

MOJE SEBEVĚDOMÍ
Jaké to budeme mít v novém roce

Related Posts

 

By accepting you will be accessing a service provided by a third-party external to https://www.pohyby.co.uk/