Promiň, ale sedím tady a od srdce se směju, protože mám podobnou zkušenost. Pomohla jsem jedné "dámě" tak okolo 50ti. Je v UK déle než já. Neumí dát dohromady větu v Aj. Chápu: věk, nedostatek příležitostí. Dohodila jsem jí dvě práce. Jednu nevzala, protože cituji: " nebude přece uklízet" a tu druhou, protože to byla hrozná honička. Tak to bych nečekala od člověka, který dlouhodobě nemá práci a nedomluví se. Nikomu se neposmívám, protože každý nějak začínal a každý tu startovní čáru měl jinou. Velice často se mi stává, že někomu podám prst a pak nemám obě ruce. Začíná to nenápadně...nemohla bys mi pomoct přeložit tohle a já nerozumím tomuhle a nemohla bys zavolat tamhle a mohla bych se jen "zastavit" u tebe pro tohle....a pak zjistíš, že 90% svého volného času věnuješ druhým a pak nestíháš svoje. Tyhle osoby o Tobě mluví pěkně, když funguješ pro ně, tak jak máš, ale běda Ti když se začneš "bránit". Odmítáš návštěvy, neodpovídáš "pravidelně" na sms (které začínají mile a pod nimi se skrývá práce pro Tebe a nebo starosti, které je zapotřebí hodit na druhého, aby Ti je pomohl řešit. A protože si "cíťa" a ono se s tím počítá, tak se Ti dá na pár dní oddych. A pak to začne na novo....! Tak tohle je má zkušenost. Od jisté doby pomůžu, ale až když mě někdo požádá. A taky se podívám, zda mám skutečně na tu pomoc čas. Dříve jsem třeba vozila kolegy do práce a z práce zadarmo (a třeba i občas do obchodu, atd.) Po zkušenostech co mám,...nejdříve si domluvíme cenu a pravidla. Dobré účty dělají dobré přátelé. To samé návštěvy. Dříve byly moje dveře otevřené dokořán. Dnes preferuji, když chceš přijít, nejdřív mi zavolej, jestli budu mít čas a ne že ke mě budou lidi chodit na "kávičku a sušenky" jako domů. Já vím, že to zní tvrdě, ale věř mi, mám něco za sebou...:-)