Proms 2010

Mam tady na dovolene moji mamku, takze jsem planoval ze krome navstev ruznych pametihodnosti (neni tu poprve), vyletu do anglicke prirody, musime uskutecnit nejakou tu "kulturu". Vzdycky jsem chtel take navstivit Royal Albert Hall, takze jsem tyto dve veci spojil dohromady a navstivili jsme Promenadni koncerty (Proms).

Napad na to jit na Proms jsem dostal jiz nekolik mesicu nazpet, ale jak to tak byva, vzdy jsem si na to vzpomnel nekde kde jsem nemel pristup k internetu, takze jsem nemohl zakoupit listky. Kdyz uz se navsteva mamky tady u me v Londyne hodne blizila, byl jsem si skoro jisty ze jiz listky nedostanu a budu muset hledat jiny kulturni program. Kdyz jsem prohledal stranky Royal Albert Hall, tak jsem skutecne zjistil ze mnoho koncertu je jiz vyprodanych. Nektere dny bylo volno, ale vetsinou v tyto dny hrali nejakou dosti depresivni a tezkou hudbu treba od Mahlera, Beethovena a podobne, coz jsem moc nechtel. Nakonec jsem nasel ze 30.8. je den anglicke klasiky a americkych slagru. Anglicke skladatele jsem neznal, ale z druhe casti jsem znal nekolik skladatelu a vedel jsem ze se to bude libit jak me tak i moji mamce.

Royal Albert Hall je velika budova ktera je zajimava sama o sobe i zvenku, navic ma o ni clovek predstavu jako o "svatostanku hudby", takze uz kdyz jsme prichazeli tak clovek mel povznesenou naladu. Vchody jsou dobre znacene, takze neni nejmensi problem najit misto kudy tam vlezt a kam jit.
Prvni dojem: koncertni sin je OBROVSKA
Neni to sice pro poslouchani hudby tak dulezite, ale z naprosto kazdeho mista ma clovek velmi dobry vyhled, myslim ze nikdo nemuze mit pocit ze mu neco ve vyhledu vadi. Rady jsou vyskove hodne posunute, takze i kdyz jste male postavy a pred vas se posadi basketbalista, tak stale dobre vidite.

I kdyz jsem v Anglii nekolik let tak i mne prekvapilo obleceni lidi kteri na koncert prisli. U nas v Cechach se takovahle prilezitost bere tak ze se kazdy musi "oblect". Takze ve valne vetsine maji chlapy kalhoty, kosili, vazanku a sako a damy nejake spolecenske saty s lodickama. Ne tak v Anglii. Chapu ze je jiz uvolnena doba, takze trvat na celem obleku je trochu pomylena myslenka. Ale ocekaval jsem ze lide budou obleceni alespon jako do kancelare. I nejake ty lepsi rifle bych toleroval kdyby byli doplnene kosili. Obleceni se ovsem lisilo velmi vyrazne. Bylo tam par lidi exklusivnei oblecenych, ale jinak prevazovalo obleceni typu "jdu do hospody na pivo". Plno lidi melo sandale nebo jen vietnamky, nekolikrat jsem videl teplaky a vytahana tricka, havajske pomackane kosile, na nohou byli bezne ruzne tenisky a botasky, nekolikrat dokonce i pohorky.
Ale nebudeme si kazit zazitek, jsme tu hlavne kvuli hudbe, i kdyz pozorovani lidi je take docela zabava :-)

Jiz nam zacina hrat BBC Concert Orchestra, pod vedeni dirigenta Keith Lockhart.
Prvni na poradu je skladba od anglickeho skladatele Williama Waltona oslavujici letadlo spitfire. Velmi pekna melodicka, prvni cast veselejsi a prevazne slozena  z housli a klaviru, druha cast hutnejsi kde vice nastoupili basy a zeste.
Druha skladba na mne moc nezapusobila, takze si ji moc nepamatuji. Nasledovali variace na cornwallske tance od skladatele Malcoma Arnolda. 4 velmi ruznorode casti, zajimave i kdyz u nekterych jsem si mohl jen stezi predstavit ze hudba vychazi z nejakeho tance.
Posledni skladba pred prestavkou byla dost vyjimecna, protoze se jednalo o svetovou premieru za pritomnosti samotneho skladatele Grahama Fitkina. Predtim na podium prislo dalsich asi 200 muzikantu a sbor, vsichni nadsenci s BBC proms rodinneho orchestru. Pestra smeska od duchodcu az po 4lete deti. Muzikantu bylo tolik ze se tam skoro nemohli vejit a jen dirigentu kteri ridili ruzne casti celeho orchestru bylo nejmene 15.
Hudba samotna jiz nebyla tak pekna, byla to typicka moderna kde se stridala kakofonie zvuku, s vystrely jednotlivych nastroju bez zjevneho propojeni. Jak rika moje mamka, byla to takova ta muzika "jako kdyz taha kocku za ocas".

Po 20ti minutove prestavce jiz prisli kusy ktere zname a podle reakci v publiku bylo znat ze to potesilo i vetsinu dalsich pritomnych.
Prvni prisla na porad skladba z West side story od Leonarda Bernsteina. Naprosta klasika a pro toho kdo zna pribeh hudba naprosto jasne vyvolavala predstavy jak mezi sebou bojuji skupiny tryskacu a zraloku a jak se Maria s Tonym zamilovavaji.
Nasledovala kratka skladba z muzikalu Smim prosit (ve filmu s Fredem Astairem, Ginger Rogersovou) od Geroge Gershwina, typicky jazzove-swingova skladba plna energie kdy si clovek zacne podupavat nohou a citi rytmus v celem tele.
Dalsi kus byl vlastne smeska ruznorodych klasickych filmovych melodii, pri kterych se pridalo ke zpevu a pobrukovani cele publikum a bylo videt ze to hodne rozproudilo, protoze vsechny melodie byli zname a i kdyz jsme nektere nedokazali zaradit kam patri tak jsme vedeli ze je naprosto jiste zname.
Na zaver prisla skladba ze 42. ulice , ktera rozproudila i ten zbytek lidi kteri jeste do te doby sedeli na svych sedadlech klidne. Opet swingova skladba s obrovskym odpichem, ktera byla opravdu velmi dobre zarazena az na konec, protoze to byla ta povestna tresinka na dortu. Zajimavosti bylo ze do teto skladby patri tanecnici kteri stepuji a zvuky stepujicich bot dodavali bubenici kteri meli specialni palicky na kterych byli boty a oni s nima "stepovali" po desce zavesene za podiem, za coz sklidili velky potlesk uprostred skladby, coz se normalne nedela.

Celkove se koncert velice podaril a odchazeli jsme opravdu spokojeni z umeleckeho zazitku. Takze nezbyva nez vam vsem tuto navstevu take doporucit, protoze to neni ani nijak drahe, ceny ve vyssich patrech se blizi cene listku do kina.