Severe weather conditions...aneb severní vítr je krutý

Musím se přiznat, že jsem ranní pípání budíku neslyšel už dlouho. Proto bylo pondělní ráno hodně brzké. Ukazatel teploměru se bez milosti potuloval kolem mínus desítky a dálnici padala klasická anglická mlha, která si vesele přimrzala k povrchu, což poměrně spolehlivě zjistili dva řidiči na A1, kteří jenom bezmocně lomili rukama nad zdemolovanou hromádkou plechů ze svých aut. Měl jsem před sebou další tradiční cestu do Prahy na otočku, takzvanou služební cestu za kvalitní českou stravou, mimo jiné.

Situace na letišti Luton odpovídala denní době i počasí, neuhrnté plochy parkoviště docela neochotně snášely hlazení mých sedmnáctipalcových letních pneumatik, dezorientovaní řidiči s termoskou kávy u pusy hledali místa pro svoje povozy i v protisměru, prostě anglická klasika.

Ani čerstvé Times, zakoupené u velmi vážně se tvářící paní s klasicky pomalým pracovním tempem, která než vyslovila cenu "one pound", tak by člověk přečetl všechny nadpisy na titulní straně, nepřinášely v ničem optimistické zprávy, že prej dokonce na Heathrow si už lidi pod svoje stříbrné provizorní přikrývky nemají kam lehnout. S úlevou jsem si vzpomněl na svoje rozhodování o volbě letiště týden nazpátek. Nemusím vysvětlovat, že i tří set librová hranice ceny za letenku na jeden den mě přiměla zkusit maďarská křídla z Lutonu. A vida, dokonce bych si za ty těch tři sta liber mohl možná vypít na letišti i kávu pod nějakou mdlou obrazovkou s výčtem zrušených letů v naději, že se stane zázrak a někteří z tech zabalených letištních "eskymáků" vytáhne lopatu a začne to konečně čistit, když jsou lidi nuceni platit tolika peněz za službu, které se jim nedočkává. Periodicita těchto povětrnostních podmínek začíná platit docela se železnou pravidelností, přesto a klasicky místní, kteří se od svých dávno nenáviděných bratrů Francouzů naučili stávkovat kvůli každé blbosti, stále nechávají všechno nádhodě.
Wizzair nakonec cestující trochu napínal, obrazovka s označením nástupní brány nechala všechny pěkně 45 minut počkat a každý těkal pohledem z obrazovky s hlášením na ostatní spolucestujcííc a nazpět, až chvilkama jejich zornice připomínaly ručičky metronomu, který odměřoval jejich trpělivost.
Po nástuput do letadla nás chraplavý hlas kapitánam ujistil, že je rád, že se nám podařilo nastoupit a už za 45 minut mus slíbili kluci na věži "slot" na startování. Aby nám to nebylo líto, že zima venku kreslí svým uměním ornamenty na skla a mrazivý vzduch se osvěžující intenzitou fouká kolem stojánek, tak zůstaly dveře letadla otevřené. Holt budou Vánoce, k těm zima přece neodmyslitelně patří.