Mám umotat retko?

Tak takhle zněla první věta, kterou jsem slyšel svůj první den v kanceláři tady, v Londýně. Kolega, kterej sedí hned vedle - Robert - je totiž taky Čech. Ale pořádně zabydlenej, což se pozná hned - třeba i podle toho, že se nejdřív představil jako Bob.

Pracujeme v menší firmě, která vyrábí webový prezentace. Web designéři nám říkají.

A to retko motá Bob docela často. Vůbec v celý firmě panuje hodně uvolněná atmosféra. Hodně velký klišé je, že Angličanky jsou šeredný ženský. U některejch klišé člověk jen pokejvne a řekne, že to je vlastně pravda. A tohle je jedno z nich.

Přesto se výjimky najdou. Třeba u nás to je účetní Rachel. Krásnej úsměv, hezká - taková úplně slovanská - postava a navíc pro zrzavý vlasy jsem měl vždycky slabost. Neznám tady vlastně žádnýho Čecha, kterej by chodil s bezva místní ženskou. Ale třeba to je jen tím, že znám zatím tak málo lidí.

Když jsem sem přijel, nechtěl jsem si s nikým nic začínat. To s Alžbětou mě dost rozhodilo. Ale hned po dvou týdnech jsem potkal Kikinu a všechno bylo jinak.