Sněží! Už dva dny v kuse. Letošní zima prošla Londýnem, aniž by spadla jediná vločka a jen, co se k nám nastěhovalo jaro, začalo sněžit. Sice, jak je tady v Londýně dobrým zvykem, sníh okamžitě odtává, ale za to se na to hezky kouká z okna ložnice. Úspěšně jsme přežili Velikonoce. Protože jsem na začátku ledna prohlašoval, že nechci nikoho o Velikonocích vidět, dveře se u nás s návštěvami netrhly. Takže místo poklidných čtyř dnů volna v příjemně vytopeném zahradním domečku to u nás vypadalo jak v nádražní hale na King´s Crossu. Přesto však bylo všechno fajn. Do toho si Peter vzpomněl s jednou překladatelskou rychlovkou, takže ze soboty na neděli jsem šel spát o půl třetí ráno po poctivých 7 hodinách překládání rozhovoru s Antonínem Panenkou, který se kupodivu překonal a místo obvyklé půlhodiny ééééání a áááání pronesl více než 5000 slov. Veselé Velikonoce, milí čtenáři.
Mimochodem víte o tom, že díky přestupnému roku je to letos obráceně? Letos dostávají na pozadí muži, zatímco dívky a ženy se mají opít a pobíhat s klacky po vsi jako banda neandrtálců. Eulálie mi to nevěřila, ale zevrubný internetový průzkum jí dokázal, že je to pravda. Dokonce i v některých odlehlých moravských provinciích se špatným spojením do civilizace. Tím mám na mysli Euláliin rodný kraj kdesi u polských hranic, kde se na zimu vypíná elektřina a hlavní kratochvílí je pozorovaní hladových vlků a odklízení sněhu mezi domem a kadibudkou. (Nepozorný, nepozorný…hééé, he já už jsem o tom dááávno psala v Hubičce nebo chcete-li v Hostině. Mimochodem, já vím, že je to Horymírův BonzBlog, ale musím vám s tou hubičkou něco požalovat. Jak si tak dopisuji s Davidem z Pohybů. Hostina už je hotová a posílám Ti ji apod., tak mi odpověděl. Eulálie, díky za hubičku…v prvním chvíli ve mně hrklo, vždyť já jsem mu žádnou hubičku neposílala a v druhém momentě mi došlo, že je jedno, které ze slov se použije, když je to Hostina za hubičku. Tak mi nezbylo nic jiného, než poděkovat a uznat, že se mu šprým perfektně podařil. Poznámka Eulálie). Takže i já jsem letos dostal pomlázkou. Pokud tedy máte dost velkou představivost na to, abyste si pod pojmem pomlázka představili suchou větev, která spadla z koruny stoletého jilmu na naší zahradě. Když u nás v sobotu byla na návštěvě Libča s Kazi, zničehonic se všechny tři baby vytratili na zahradu, aby se v zápětí jako tři běsnící sukubové vrhli na mou maličkost zaslouženě odpočívající po vydatném a namáhavém obědě na našem miniaturním sofa o velikosti devíti Libčiných loktů. Ozbrojené nejrůznějšími exempláři naší zahradní flóry a s válečným pokřikem vzdáleně připomínajícím cosi, co znělo jako: „Hody, hody, doprovody.“, vzbudily mě všechny tři z mého odpoledního rozjímání. V tom prchavém momentu matriarchální dominance se v nich uvolnila dávná frustrace a já si to odskákal za všechny chlapy, kteří si kdy dovolili těmto Afroditám naplácat na holou. Zejména Eulálie, která mi svým klackem, prý neúmyslně, vyťala takovou, že jsem viděl asi pět oranžových kanárků vesele zpívat okolo mé hlavy. Když byl tento animační folklórní program u konce, rozdal jsem již vybouřeným a zkrotlým děvčatům jejich výslužku. Dva čokoládové zajíce a pytlík sucharů, protože Eulálie čokoládu nerada. Miluji lidové tradice.
Také jsme minulý týden s Eulálií podnikli druhou, tentokrát již úspěšnou, výpravu na ambasádu. Bylo to zábavné a vzhledem k tomu, že mě čeká v tomto týdnu třetí cesta na českou ambasádu, napíšu vám zevrubnou reportáž o tom, co se všechno odehrálo, až budu mít tohle všechno za sebou. Příčinou mojí třetí cesty na Notting Hill Gate není nekompetence státních úředníků, ale totální diletantství osob, které v Čechách podnikají v realitách, aniž by věnovaly byť jen jedinou minutu studiu právního řádu České republiky. Musím upřímně přiznat, že události minulého týdne mě přinutily celkem seriózně přemýšlet o zahájení procesu získání britského občanství, protože poslední drobečky mého patriotismu vyletěly minulý týden komínem. Příští rok to bude pět let, co tady s Eulálií bydlíme, takže mi nic nebrání v tom, se do toho pustit. Každopádně budete první, kdo to bude vědět.
A co bylo dál? U mě v práci to mezitím vře. Restrukturalizace je na spadnutí a ve vzduchu je cítit nervozita. Pomalu se psychicky připravuji na Johnův odchod a na skutečnost, že v dohledné době budu dělat manažera téměř padesáti řidičům. Je to celé na hlavu. Budu mít pd sebou více lidí, než pracovalo ve stokeském depu, kde na tu práci byli čtyři manažeři. Já to budu mít na krku sám. Stejně tak moji kolegové. Je srandovní pozorovat, co se momentálně v našem depu děje. Před dvěma lety Parcelforce stvořila monstrum. Monstrum jménem London North West LD. Mamutí depo čtyřikrát větší než dosud největší depo v zemi. Pro zajištění jeho hladkého chodu byly uplatněny procesy, které jsou úspěšně vyzkoušené na průměrných depech pětinové velikosti. A zjistilo se, světe div se, že to nefunguje. Ano, depo jede, doručuje a dokonce jsou i týdny kdy splníme tři z pěti ukazatelů kvality. Minulý týden jsme dokonce splnili všech pět. Jenže jsme jak letadlová loď zasažená torpédem. Bojeschopná, ale s pohybem jsou potíže. Do toho máme ředitele, který ví, že když udělá chybu, tak poletí, protože je v podmínce za ten předvánoční průšvih, takže se vyhýbá jakýmkoli rozhodnutím. Baví mě to a i přesto, že jsem přímým účastníkem celého toho cirkusu, snažím se udržet si odstup nezaujatého pozorovatele. Když jsem před pár lety dělal přijímací pohovor do Parcelforce, zeptala se mě paní z personálního, co očekávám od své budoucnosti ve firmě. Tenkrát jsem jí v žertu odpověděl, že do pěti let chci dělat provozního ředitele depa. Vyvolalo to úsměv na její tváři a bylo to opravdu myšlené jako žert. No, dneska už to jako žert nevypadá. Dneska to vypadá jako docela reálná šance. Uvidíme, jak moc jsem se spletl ohledně načasování. I když pořád ještě platí, že jakmile by překládání jenom trochu ukázalo, že je schopné nás s Eulálií pohodlně uživit, nemilosrdně s Parcelforce seknu.
Jaro je tady, milí čtenáři!
Horymírův trapný vtip týdne
Povídají si dva chlapi v hospodě u piva:
"Já si při práci prozpěvuji!"
Ten druhý na to:
"Já ne."
První se zeptá:
"To jsi takový mrzout?"
"Ne, potápěč!"
