Katalog firem

Jaro, ty potvoro, kde jsi? Proč je furt taková zima? Vždyť už je pomalu konec dubna a člověk, aby pořád nosil šálu a kulich. Kdybyste náhodou toho vykuka jménem jaro někde potkali, řekněte mu, že tady ve Wembley na něj čeká 3 měsíční dobrá práce. To je globální oteplování sem, globální oteplování tam a pořád je tady kosa, jak v ruským filmu.
No nic, jak jste se měli milé čtenářky a milí čtenáři? (musím vám bonznout, že Horymír nejdřív napsal: milí čtenáři, a teprve po krátkém mučení to přepsal. Gentleman jeden). My jsme se s Eulálií měli všelijak. To si takhle ležíte v noci ze soboty na neděli v posteli, je půl druhé ráno a vy nemůžete spát, protože nemáte nejmenší tušení, co napíšete do dalšího BonzBlogu. Nakonec vás stejně nic nenapadne, a tak jdete k laptopu a brouzdáte po Internetu.

Vezměme tedy ten uplynulý týden hezky po pořádku. Eulálie to má na pracovní frontě stále beze změny a kromě toho už podniká netrpělivé nájezdy na naši zahrádku a začíná ji opět zvelebovat a připravovat na letní kvetení. Sice se pořád ještě vrací po chvilce domů s omrzlinami na tvářích, ale její pobyty na čerstvém vzduchu se stále prodlužují. U mě v práci je to pakárna. V tomto týdnu jsem plně pochopil otrávenost některých svých kolegů a také jsem byl dost hodně slyšet na našich denních mítincích. Normálně tuto pravidelnou schůzi vedení depa využívám k proklimbání a jako urychlovač poslední pracovní hodiny a půl před odchodem domů. Tento týden tomu tak nebylo. Za mými zády bylo o mně a o mé sekci učiněno několik rozhodnutí, která ačkoli byla míněna dobře, skončila celkem velkými potížemi, které mi bez varování spadly na hlavu a komplikovaly mi první polovinu pracovního týdne. A přitom stačilo, aby se příslušní lidé obtěžovali s tím, sdělit mi, co se na mě řítí, abych se mohl včas připravit. Nenechal jsem si to líbit a pěkně od plic jsem své názory na schůzích ventiloval. Pro spoustu lidí to bylo překvapení, protože mám nálepku tichého hocha, který si mlčky udělá svou práci a přesně ve 14:00 se vypaří směr domov. Osobně zastávám názor, že osmihodinová pracovní doba je dostatečně dlouhá na to, abyste byli schopni splnit své pracovní povinnosti. Vždycky jsem se dobrovolným přesčasům vyhýbal a vždycky budu. A to že někdo u nás v práci vysedává do půl čtvrté je jenom jeho problém, ne můj. Já netrávím zbytečné hodiny pokuřováním před depem ani nepopíjím deset čajů s mlékem. Prostě ráno přijdu, vypravím řidiče na routy, zajistím, že to, co zůstalo ležet na podlaze, je rozvezeno rezervami, udělám papírování, vyplním reporty, proklimbám se skrz vysoce zábavné žvanění o ničem a vysmahnu domů. Pokud s tím má někdo problém, klidně ho vezmu do učení a vysvětlím mu přesný význam slov, jako jsou: efektivita, plánování, přesnost, koncentrace a přirozená inteligence. To, čím se živíme, není zrovna jaderná fyzika nebo neurochirurgie, přesto jsou lidé, kteří to nedokážou pochopit. Nejvíc miluji ty anglické „řešičské“ typy, kteří sebevědomě nakráčejí do prekérní situace, nadělají v ní bordel, a když zjistí, že jim ta hromada eánek padá na hlavu, tak se vypaří a předstírají neviditelnost. Tento týden jsem byl několikrát velmi blízko tomu, že jsem jistým lidem málem položil otázku, proč radši nesedí doma na podpoře, protože by tím nadělali méně škody. Jenže jsem se rozhodl už víckrát neudělat tu samou chybu jako ve svých předchozích britských zaměstnáních a radikální názory si nechávám pro sebe a ventiluji pouze doporučení a nápady. Tento týden jsem je však ventiloval s velmi naštvaným výrazem na tváři. Já vím, že plýtvám energií na boj s větrnými mlýny. Jenže mě tak mrzí, když vidím to strašné plýtvání potenciálem nejen naší firmy, ale celé Velké Británie. Pocházím z chudé země s malým trhem, kde se muselo bojovat o každou vydělanou korunu. Flegmatický přístup k povinnostem, šetření drobných na jedné straně za současného vyhazování miliónů na straně druhé jsou věci, které se příčí mému svědomí. Ale to je jedno. Důležité je, nenechat si zkazit radost ze života, pracovat tak, že mám čisté svědomí sám před sebou, a trpělivě vyčkat na svou příležitost. Mám oproti většině svých kolegů jednu obrovskou výhodu: neberu sám sebe příliš vážně a je mi jedno, že si o mně druzí nemyslí, že jsem prostě ten největší borec ze všech.

No, teď o něčem přeci jenom trochu zajímavějším, než krize v London North West LD. Minulý týden jsem vám vykecal své velké dilema ohledně nového autíčka pro nás. Rozpoutalo to zajímavou diskusi, která mě přiměla změnit názor. Ano, máte pravdu, že je nákladné kupovat nové auto, když rok či dva roky staré je pořád ještě v záruce a nadělá spoustu radosti za mnohem méně peněz. Takže jsme Hyundai i10 zamávali na rozloučenou a v sobotu jsme vyrazili do Cargiantu ve White City. To vám byla mela. Zjistil jsem, že Fiat Panda je krásná z venku a příšerně hnusná zevnitř, zjistil jsem, že německá a francouzská auta jsou v průměru o malinko dražší než průměr a také jsem zjistil, že Eulálie odmítá jezdit v autě černé barvy. Strávili jsme tam skoro celý den. Přemýšlením, porovnáváním pobíháním a mrznutím. Eulálie se zamilovala do fešáka jménem Chrysler PT Criuser. Když jsme však spočítali, kolik by stála daň, pojištění a přihlédli k velmi vysoké spotřebě, zase se velmi rychle odmilovala. Každopádně viděli jsme několik zajímavých kousků a máme představu o tom, kterým směrem půjdeme. Volba číslo jedna je Smart. Pamatujete, jak jsme se nad ním kdysi dávno rozplývali, když jsme si ho s Eulálií na dva dny vypůjčili a vypravili se na výlet? Tak ta zamilovanost stále trvá. Bohužel je to celkem vzácné zboží a v Cargiantu měli jenom jednoho, který bude pravděpodobně pryč dřív, než se mi podaří vyjednat finance. Pak jsme tam viděli moc pěkné Aygo od Toyoty, které má příliš rozumnou cenu na to, aby se tam chvilku ohřálo. Eulálie pozitivně reagovala i na Nissan Micra a já tam zahlédl jeden moc pěkný, rok starý, třídvéřový Ford Focus za cenu, která je taky hodně příznivá, no a pak několik skoro nových Vauxhall Corsa, které se mi taky docela zamlouvají. Jo, úplně bych zapomněl na béžový Renault Modus, který Eulálii učaroval s lehkostí Alana Delona. Takže uvidíme. Pravděpodobně se to v následujícím týdnu rozštípne a vy budete první, kdo se to dozví.

Horymírův trapný vtip týdne

Ptá se Pepíček maminky, jak se rodí děti a maminka mu povídá:

"To se večer osprchuješ, pocukruješ a ráno máš děti.

Pepíček udělá, jak mu maminka řekla. Ráno se probudí, má kolem sebe plno mravenců a říká: "Kdybyste nebyly moje děcka, tak bych vás snad zabil!"