Wembley se probudilo do překrásného jarního rána. Už třetí den je krásně teplo a konečně se odpolední káva dá popíjet u stolku na zahradě, aniž by člověk riskoval, že začne kapučínem a skončí u frapé. Uplynulý týden byl snad zajímavý jen tím, že nebyl ničím zajímavý. I když… Asi už jste si všimli, že na Pohybech se objevila zbrusu nová sekce pojmenovaná zcela prozaicky: Blogy . A podle ohlasů a provozu v této sekci je třeba ocenit, že se jednalo o velmi chytrý tah. Pohybům to opět přidalo na atraktivitě a hlavně to přitáhlo další lidi, kteří mají chuť ovlivnit, jak budou Pohyby vypadat. Některé příspěvky jsou velmi zajímavé čtení a pár bloggerů (nebo blogerů, jak je to správně?) má docela talent, který by měl být rozvíjen v zájmu nás všech. Pro mě osobně to znamená příchod konkurence a je to dobře, protože kdo si chce pořád jenom číst o chodu jednoho poštovního depa, že? Každopádně příběhy z vašich životů, jsou přesně to, co Pohyby potřebují. A doufám, že to neděláte jenom kvůli vidině těch padesáti liber prémie , protože by byla škoda, kdybyste s tím přestali ve chvíli, kdy bude vyhlášen vítěz. Znamená to, že se budu teď muset o trochu víc snažit, abych uspěl v tak silné konkurenci. Fajn, považujme dnešní BonzBlog za začátek nové éry. Co vy na to?
V práci se nic zvláštního nedělo, kromě… Sorry, dělám si srandu. Dneska nebude nic o práci, slibuju. O čem si teda dneska budeme vykládat? Co takhle nějakou peprnou sexuální historku? Dobře, hmmm. To vám takhle jednou…., hm. Víte, problém je v tom, že jsem už 6 let šťastně zaláskován do jedné a té samé baby a od prvního dne, kdy jsem ji potkal, pro mě ostatní holky nějak přestaly existovat. Prostě je nevnímám. Trvalo mi pekelně dlouho, než jsem tu pravou potkal, a tak to teď nehodlám zvorat nějakým hloupým odskočením do něčeho, co nestojí vůbec za to. Jak bych to tak řekl? Kdo se jednou svezl v poctivé Tatře 613, toho jen těžko zviklá naleštěná krása, byť sebeblyštivější, možná i sem tam s nějakým tím plastickým vylepšením. Děkuji, nemám zájem. A protože Eulálie je fakt prvotřídní exemplář báječného člověka, se kterým je radost prožívat každou minutu, hodlám v této poloze ještě nějakou dobu setrvat. A sexuální výstřelky? Danke schön, ale jsem už starší pán a musím se šetřit.
Hm, takže v tomto směru moc velkou díru do literárního světa neudělám. Kam se tedy vrtnout jinam? Společenský život. Fajn, není nad to si pořádně zapařit. Vyrazit si v pátek do světa, načichnout kouřem, nechat se párkrát polít pivem a celou sobotu pak provzdychat s kocovinou jak Brno. Kdysi jsem to takhle dělal. Jenže to mi bylo devatenáct, bydlel jsem na studentské koleji, trpěl jsem přemírou energie, hormonů a volného času a dokázal jsem pařit šest dní v týdnu. Panečku, to už je dávno. V současné době dávám přednost posezení v úzkém kroužku přátel, kdy se popíjí dobré červené vínko, vykládají se nesmysly a na grilu vábivě voní kus poctivé flákoty v nějaké pikantní omáčce. Sice je pravda, že i tato poklidná posezení dokážou skončit velmi ošklivou kocovinou druhý den, ale to už je jiná pohádka. Jsem strašný pecivál. Většinou mám chuť nevytáhnout celý víkend paty z domu. Což je, upřímně řečeno, pěkná blbost, protože potom člověk mentálně krní a tělesně tloustne. Eulálie se snaží ze všech sil mě stimulovat a vyhnat mě z gauče nebo od počítače někam ven. A má pravdu, protože jakmile se rozhoupu do nějaké aktivity, tak si ji nakonec vychutnám a přemýšlím, proč jsem na to nepřišel sám. Jasně na jednu stranu ohromně rád cestuju a poznávám nové věci, neustále se snažím něčemu novému naučit a pokaždé, když se můj život dostane do delšího klidového období, tak si na sebe vymyslím nějakou ptákovinu, jenže ve skrytu duše jsem pořád jenom obyčejný pecivál.
Vezměte si třeba teď tu nejnovější záležitost s koupí nového auta. Připadám si jako pes, který se dokolečka honí za svým ocasem. Dal jsem na vaše rady a opustil jsem myšlenku zbrusu nového exempláře a adoptoval jsem ideu rok starého auta. Jenže návštěva autobazaru způsobila, že se teď prostě nemohu rozhodnout. Vzhledem k tomu, že jsem byl křivě obviněn, že si libuji v malých autech, což mimochodem není vůbec žádná pravda, abyste věděli, poohlížím se po autech o něco větších, než je Matiz nebo Aygo. Stále se však pohybujeme v krajině subtilnějších proporcí. Nakonec se výběr zúžil na čtyři kandidáty. Včera jsme opět s Eulálií strávili bezvýsledný půlden v Cargiantu. (Hmmm a to prý půjdeme do parku. Vlastně, co si stěžuji. Byli jsme v parku - aut. Ta zvláštní atmosféra kol a dokola také není k zahození. Jak říkával můj táta. Poznat bys, měla holka všechno, poznámka Eulálie.) Nakonec musela přijít ke slovu matematická věda. Udělal jsem v Excelu tabulku a nadefinoval jsem sumu kategorií, podle kterých jsem všechny čtyři finalisty posuzoval. Od pojistky, přes silniční daň, spotřebu, vzhled, výbavu, cenu a celkové hodnocení na serveru WhatCar až třeba i k počtu mil potřebných k dalšímu servisnímu intervalu. Za pořadí v jednotlivých kategoriích jsem rozdělil body a prostý součet bodů určil vítěze. Bylo o to prsa, ale výsledkem bylo vítězství o jeden bod pro jeden konkrétní automobil. Který? To se dozvíte příště. Mám totiž před sebou ten nejtěžší úkol spojený s koupí auta: dát dohromady nemalou sumu peněz, kterou tahle nová hračka bude stát.
Hej, lidičkové, co bydlíte ve Skotsku a na severu Anglie, jak jste na tom s benzínem a naftou? Ode dneška stávkuje rafinérie, která zpracovává 40% britské ropy. Ve Skotsku už byl u některých čerpadel zaveden přídělový režim a další problémy budou následovat. U nás na jihu to bude bezpochyby pro pumpaře další záminka, jak opět zvednout ceny benzínu. Na druhou stranu taky dobře, alespoň se malinko oddálí to globální oteplování. Mimochodem, pokud se trochu o tenhle problém zajímáte, vřele doporučuji knížku od Michaela Crichtona (to je ten, co napsal Jurský park), která se jmenuje State of Fear. Nabízí trošku jiný, nutno podotknout americký, pohled na celý problém, a i když ne se vším se dá stoprocentně souhlasit, hodně změnila můj pohled na ekologická hnutí a způsob, jakým jsou nám data o stavu životního prostředí prezentována. Jo, a představte si, že majoritní vlastník té stávkující skotské rafinérie je výstřední miliardář, který má velmi zvláštního koníčka: sbírá sekačky na trávu.
Tak jo, milí čtenáři, mějte se hezky a až se uvidíme příště, tak už bude květen, dlouhý víkend a určitě hezky, jako dneska. Pokud se vaše jméno neobjevilo v seznamu 100 nejbohatších Britů v dnešních Sunday Times, nezoufejte, já tam taky nejsem.
Horymírův trapný vtip týdne
Popeláři odvážejí kontejner, když v tom se blíží stará paní Blažková s košem a volá:
"Doufám, že nejdu pozdě!"
"Ale kdepak, naskočte si."
Na pohybech můžeš blogovat i ty. Jako bonus jsme připravili soutěž: Napiš svůj první Blog a vyhraj 50 liber
Více informací zde .
