Katalog firem

Po rozkošně dlouhé nedělní snídani ve stínu stoletého jilmu na naší zahrádce uprostřed zelené oázy je tady opět čas na další porci zpráv z našich životů. Tento týden byl jak horská dráha. Semlelo se toho tolik, že pochybuji, jestli se nám to sem všechno bude vejít. Byl jsem v práci opět povýšen a od druhého června se nám s Eulálií zase změní životní styl, protože moje pracovní doba dozná celkem radikální změny. Podařilo se mi konečně dát dohromady peníze na nové auto, takže příští týden se dozvíte, kdo to tedy nakonec vyhrál, a taky se vám musím pochlubit, že jsem objevil úplně nový vesmír a mám nové hobby: vodní řasy a organickou chemii. Docela dost na jedno povídání, ne? Tak s chutí do toho a rychle od toho.

Celý tento týden jsem se odpoledne co odpoledne bavil jednou věcí. Blogy na Pohybech . Naprosto skvěle se to rozjelo a lidičkové píšou a píšou a píšou. Někdy lépe, někdy hůř. Jenže můj osobní názor je ten, že i sebepitomější blog je tisíckrát lepší, než nic. Upřímně řečeno, je mi šumafuk, co si o tom myslíte vy, ale já zastávám názor, že blog je o sdílení pocitů a o vypsání se z toho, co mi zní v hlavě. Skutečnost, že finální produkt někdy vypadá, že pisateli v hlavě asi hodně šplouchá, ještě nemusí nutně znamenat, že tomu tak je i ve skutečnosti. Ne každý se narodil jako Karel Havlíček Borovský s gigantickým talentem a zlatou tužkou v ruce. A zaplaťpánbůh za to, protože kdyby to tak bylo, tak by na světě byla nuda. A když už někdo sedne ke klávesnici a vysype na papír hluk, který mu tlačí na mozkové záhyby, tak je to prostě skvělé. Čert vzal to, že když to po sobě přečte, tak ho to potom donutí připsat poznámku: Sorry, měl jsem upito. Nevadí. Jeden francouzský spisovatel jménem Boris Vian byl nesporný talent a jeho dílo je v současnosti označováno za geniální. Já jsem se nikdy s jeho knihami nedostal dále, než ke čtvrté stránce. Osobně si myslím, že je to ztráta času a mýlím se, protože jeho dílo opravdu je geniální. A stejně tak je to i s blogy tady na Pohybech. Samozřejmě neodvažuji se tvrdit, že jsou geniální, ale nikdy bych si netroufl tvrdit, že jsou „jeden velký brak“. Napsal jsem ve svém životě příliš mnoho řádků na to, abych byl schopen jedním tahem odsoudit něčí práci. Pamatujete se na Martinu O.? V létě roku 2005 byla jedna z prvních, která se na Pohybech odvážila sdílet své pocity. Obula se do toho po svém. Postupem času publikovala několik článků , ve kterých se věnovala různým etapám svého krátkého pobytu ve Velké Británii. Jak jsem řekl, obula se do toho po svém a vyprávěla stylem, který považovala za nejlepší. Prezentovala své názory a postoje tak, jak je považovala za správné. A se zlou se potázala. Za své úsilí sklidila bouři negativní kritiky, osobních a velmi urážlivých komentářů. A přesto nepovolila. Navzdory negativní reakci postupně zveřejnila několik dílů svého povídání a „rozzlobeným“ komentářům statečně nastavila i druhou tvář. Když se na její povídání podíváme s odstupem času, můžeme do nekonečna diskutovat nad jejím stylem, stavbou vyprávění, vhodnosti jazyka a stylu vyprávění. Můžeme do nekonečna omílat úroveň jejího stylu nebo přehodnocovat její inteligenci, původ či vzdělání. Můžeme, ale je to o ničem, protože to, co nikdo Martině nemůže vzít, je to, že měla odvahu a byla jedna z prvních. A co už vůbec nikdo Martině nemůže vzít, je čtenost: co článek to zhruba 5000 hitů. Osobně znám jenom jednoho přispěvovatele, který se může na Pohybech pochlubit podobnou sérií. Takže Martino, pokud čteš tyhle řádky, mám pro Tebe vzkaz: dobrá práce.

A stejný vzkaz mám pro všechny ostatní blogery: pokud to, co píšete, myslíte upřímně, jen tak dál. Nenechte se v žádném případě odradit jízlivými komentáři lidí, kteří cítí potřebu podepsat se pod vaši práci, aby tak na sebe vztáhli pozornost. Ostatně vždycky se budou zaštiťovat hesly: vyjádřit názor, poskytnout zpětnou vazbu, upřesnit nepřesný popis událostí atd. Fajn, pokud máte co, říct, napište svůj blog . Pokud chcete kritizovat, napište svůj blog . Mám za sebou tři roky pravidelné publikační činnosti na Pohybech a za celou tu dobu jsem napsal jenom tři komentáře: první pod článek Martiny O., kde jsem se jí snažil podpořit. Druhý, velmi rozzlobený pod článek o jedné agentuře, která hnusným způsobem okrádala české migranty. A třetí pod poslední kapitolu Horymíra, kde jsem poděkoval, za podporu, kterou mi vyjádřili věrní čtenáři. Tři roky, něco okolo 150 článků a jenom tři komentáře. Za tu dobu jsem pod svými články našel přehršel komentářů od ostatních. Některé byly příjemné, některé nikoli. Některé byly tak hnusné osobní útoky, že jsem si kolikrát říkal, jestli mi to celé stojí za to. Kvalita mých článků kolísala, kolísá a kolísat bude. To už je život. Komentáře se také budou stále objevovat. Komentáře jsou dobrá věc. Když už nic jiného pomáhají zvyšovat čtenost komentovaného artiklu. A také ledacos napoví o osobnosti komentátora. BonzBlog si za dobu své existence získal i pravidelné komentátory, kteří třebaže o tom nevědí, velmi výrazně ovlivňují podobu BonzBlogu, protože i když to tak možná nevypadá, některé pasáže BonzBlogu jsou přímou reakcí na jejich připomínky.

Mám pro vás, milí kolegové blogeři, jednu radu. Čtěte komentáře pod svými blogy a přemýšlejte o nich. Naučte se rozlišovat komentátory, kteří s vámi chtějí vést dialog a pivní blafaly, kteří umí tak akorát praštit pěsti do stolu a dělají vše s potřebou „někomu to pořádně natřít“. Smutné duše, které jenom zoufale přitahují pozornost k sobě samým, protože jediné, co dokážou opravdu procítit je sebelítost. Tvořit umí málokdo, kritizovat umí každý. Já hovořím pěti jazyky, ale když mám zašroubovat vrut do dřeva, tak si většinou propíchnu dlaň šroubovákem. Přesto budu vruty do dřeva šroubovat dál pokaždé, když mě o to Eulálie požádá. Možná mi jednou opravdu ten akušroubovák pod stromeček nadělí. A stejně tak vy, kteří jste se pustili do blogování a vaše duše jsou zraňovány jízlivými komentáři, nenechte se odradit a blogujte dál, protože je konečně na Pohybech zase něco ke čtení. To je asi tak všechno, co jsem k tomu chtěl říct.

No, a k těm vodním řasám a organické chemii. Koukněte se sem: www.oilgae.com Je to téma, které mě teďka docela zaměstnává a hodně zajímá. Když to domyslíte do důsledků, mohl by to být objev, který bude pro civilizaci stejně důležitý jako písmo, kolo nebo akušroubovák.

Horymírův trapný vtip týdne

Povídají si spolu dva zemědělci:

"Člověče, ten déšť přichází jako na zavolanou. Všecko, co je v zemi, ožije."

"Neblázni, Franto, já jsem pochoval tři ženy!"