„Když mi slíbíte, že to bude krátké, tak Vám ten rozhovor dám," řekl Zdeněk Svěrák. Velice rád jsem mu to slíbil a jen doufal, že se časová relativita, co by fyzikální zákon, týká i rozhovorů. Počet připravených otázek totiž poněkud nekorespondoval s dobou, kterou jsem měl k dispozici - časem než přinesou jídlo v restauraci v River Side Studios, kde se konal festival filmů z dílny rodiny Svěrákových . I za tu chvíli jsem byl ale upřímně vděčný. Fakt, že v rámci festivalu je i diskuse s autory, jsem zjistil večer předtím a teprve ráno mě napadlo, že bych mohl udělat tento rozhovor. Jel jsem tak přes půl Londýna v podstatě naslepo a byl jsem odkázán jen na případnou ochotu či neochotu Svěrákových mi rozhovor poskytnout.
Zdeněk Svěrák se ale naštěstí ukázal jako člověk laskavý a vstřícný. Bohužel v danou chvíli i hladový. Zadoufal jsem tak jen, že kuchař bude pomalý, číšník loudavý a rychle, bez dalších adjektiv, jsem položil svou první neošemetnou otázku:
Jak si vysvětlujete vysoký počet návštěvníků tohoto festivalu? Vaše filmy jsou přece jen notoricky známé...
Myslím si, že je to dotek s domovem. Češi, kteří tu žijí třeba půl roku, na nás někdy pohlížejí jako na modlu. Chtějí se nás dotknout, pohladit, reprezentujeme pro ně kousek domova.
Ale dnes přišlo na Kolju také dost Angličanů, přece jenom dostal v Americe Oskara.
Jaká byla Vaše motivace navštívit tento festival?
Pozvánka od Českého centra nešla odmítnout. Promítal se zde Tatínek a další filmy. Je to pro mne pocta. Vzal jsem si na to tři dny volna z divadla. Naneštěstí Ladislav Smoljak onemocněl a musel hrát místo mě.
Jak na Vás působí Anglie?
Anglii jsem vnímal již od dětství. Za války jsem jako dítě poslouchal rádiové vysílání Haló Londýn, které začínalo nezapomenutelnou slavnou znělkou papapaaaaa. Pak jsme tu natáčeli Tmavomodrý svět, kdy jsem měl možnost se setkat s našimi piloty i emigranty. Samozřejmě znám Londýn i jako turista. Navštívil jsem muzeum RAF, kde mě dokonce nechali nasednout do Spitfire.
Osobnost Churchila je pro mě zase symbolem takové anglické neústupnosti, která se projevuje, když je zle. Byl jsem rád, když se rozhodlo, že kopie jeho sochy bude umístěna v Praze. Byl jsem přítomen jejímu odhalení s Margaret Tatcherovou před VŠE.
V nabídce festivalu mi chybí Akumulátor, který mi osobně přijde poněkud nedoceněný. Proč?
Asi to bude tím, že to není můj scénář. Napsal jej Honza (pozn.: Svěrák) s Janem Slovákem. Já jsem se jen podílel některými dialogy a samozřejmě jsem v něm hrál. Neřadím jej sice mezi své filmy, ale je zajímavý. Docela mě překvapilo, když sklidil velký úspěch v Japonsku.
Zajímalo by mne, zda byl Váš syn odkojen Cimrmanem.
Byl samozřejmě od začátku psaní u toho. Když byl malý, slyšel klapot stroje a smích, takže jej pochopitelně zajímalo, co to tam taťka se strejdou (pozn.: Ladislav Smoljak) dělají. Byl také na každé premiéře, takže Cimrmana zná velice dobře a má ho rád.
Spousta lidí zastává názor, že šedesátá léta byla v kultuře něco výjimečného, neopakovatelného. Souhlasíte s tím?
Je pravda, že úroveň filmu dnes upadá a to nejenom u nás, ale po celé Evropě. Souhlasím. Byl to celoevropský trend. Byl to Forman a jeho filmy, ohromné uvolnění a naděje po 50. letech. Víra v to, že socialismus půjde dělat s lidskou tváří. Ostatně i my jsme v té době začínali...
Zpěvákům se občas poštěstí, že některá jejich písnička zlidoví, že si ji lidé zpívají aniž by věděli, kdo ji vlastně složil. Zajímalo by mne, zda vám zlidověl třeba nějaký vtip.
Myslím, že když někdo nezná naše texty a uslyší nějakou „hlášku", třeba „A nejhorší ze všeho jsou trpaslíci", začne ji používat a ani pořádně neví odkud pochází. Zlidověla také třeba písnička Není nutno.
„Slíbil jste, že to bude krátké..." podíval se na mě trochu vyčítavě, když mu oznámili, že do dvou minut přinesou jídlo. „Já už mám opravdu hlad," dodal ještě. Projel jsem rychle seznam svých otázek. Než jsem ale položil další, „mimo protokol" jsem této nejvyšší cimrmanovské autoritě položil otázku, která mne už docela dlouho trápila a nikdo z mým „cimrmanologických známých" mi na ni nedokázal dát odpověď. „Ze které hry je hláška ´...a diváky vyloženě zklamal´?" Tuto vsuvku zde uvádím zejména jako testovou otázku pro znalce mistrova díla, kterých mezi čtenáři nejspíš pár bude. Správnou odpověď naleznete na konci článku.
Zbýval mi tak čas jen na poslední otázku.
Platí i dnes Cimrmanův výmluvný epitaf „Budoucnost patří aluminiu?"
Vše co Cimrman řekl samozřejmě platí. Ale v případě aluminia si nejsem tak jistý.
Přestože celý rozhovor probíhal pod určitým časovým tlakem, byl prodchnut laskavostí a vtipem Zdeňkovi Svěrákovi vlastním. Jeho gesta, úsměv ani tón se ale bohužel na papír zachytit nedají.
Když se rozloučil a odešel na zaslouženou večeři, kromě popsaného papíru mi po něm ale zůstal i hřejivý pocit, že jsem jej alespoň na těch deset minut měl „pro sebe." Docela pěkně tyto mé pocity nepřímo vyjádřil kamarád, se kterým jsem se potkal po besedě. „Víš, to je člověk, se kterým bych hrozně rád někdy normálně pokecal, jenže ono to tak nějak nejde. Vždycky pro něj budeš jeden z davu..." „Když mi bylo špatně, zalezla jsem si do postele, pustila si Cimrmany a ti jediní mě v tu chvíli dokázali rozesmát. Můžu mu ale něco takového říct?" řekla pro změnu kamarádka, se kterou jsem se potkal tamtéž. Oba ale řekli v podstatě totéž. Zdeněk Svěrák je pro ně člověk, kterého mají rádi. Člověk, který jim skrze svou práci, tvorbu, hodně dal a jsou mu za to vděční. Oba pak shodně cítili potřebu mu za to poděkovat. Jenže ono to tak nějak nejde, protože zatímco Zdeněk Svěrák je jen jeden, lidí, kterým něco dal, je mnoho...
Nebudu popírat, že jsem jedním z nich. Cimrmany doslova zbožňuji a Vesnička má středisková je jedním z mých nejoblibenějších filmů vůbec. Zdeněk Svěrák je zkrátka jeden z těch vzácných lidí, u kterých je dobře, že jsou...
Pane Svěráku, díky....
Martin Bobek
Rozhovor zapsala (a jednu otázku vymyslela) stenografka Michala Morávková.
Odkazy:
Správná odpověď na testovou otázku: daná věta je ze semináře hry Blaník, kdy dav shodil během druhé pražské defenestrace dva královské místodržící z okna do příkopu s odpadky, takže se jim nic nestalo. Je pochopitelné, že tím přítomné diváky vyloženě zklamal...
