Tak co se to vlastně tento týden dělo? Upřímně řečeno, vůbec nic. Byl klid přerušovaný jenom spánkem, prací, jídlem a jinými pravidelnými kratochvílemi. Tentokrát rozhodně nemusím mít strach, jestli se to všechno bude vejít do těch pár příštích řádků.
Cha, já jsem vám to říkal, že to nepřestanu používat, i když už dneska vím, že je to špatně. Pro ty z vás, kteří jste nezaznamenali diskusi pod posledním BonzBlogem , přinášíme rozuzlení jazykovědného sporu. Vzhledem k tomu, že sloveso vejít se je dokonavého vidu, tvoří se jeho budoucí čas ve tvaru: vejde se, a nikoli bude se vejít. Bylo zajímavé sledovat, s jakými teoriemi čtenáři přicházeli. Pravdu však měl náš věrný čtenář podepisující se jako osmera. Tímto mu veřejně gratuluji k prvotřídnímu jazykovému vzdělání a děkuji za své osvícení. Ještě bych rád podotkl, že tvorba budoucího času nijak nesouvisí s počtem slabik ve slovesu. Sloveso napichovat má čtyři slabiky a jeho budoucí čas je ve tvaru bude napichovat, čili se to netýká jenom jednoslabičných sloves. Každopádně díky za příležitost naučit se něco nového. Zaznamenání hodným faktem také zůstává, kolik z vás se postavilo na stranu Eulálie, a kolik z vás podpořilo v našem sporu mě. Zajímavá statistika. Budu si to pamatovat a zapíšu si to do svého privátního bonzbločku a nikdy vám to neodpustím. Tak, a teď se pojďme podívat, co se nám sem bude ještě vejít.
Tento týden Eulálii konečně dorazilo to její „nostrifikované“ vysvědčení. Není to tak dávno, co jsem se tady o tomto procesu uznání kvalifikace podrobně rozepisoval. Takže jak to vlastně dopadlo? Za čtyřicet liber Eulálie obdržela dopis, ve kterém je anglicky napsáno, že Euláliina česká kvalifikace odpovídá britskému standardu AVCE/BTEC a je srovnatelná N/SVQ level 3. No a pak jí ještě napsali, že za dalších 23,50 ji to samé vystaví v podobě certifikátu. Tak nějak se nemůžu zbavit pocitu reminiscence s pohádkou o princezně, která přišla – nepřišla, oblečená – neoblečená a pod paží si nesla dar – nedar. Ale snaha byla, a pokud to Eulálii alespoň trochu pomůže, stálo to za to. Každopádně tím nikoho z vás od něčeho podobného vůbec neodrazuji, protože to určitě smysl má. Jenom mě trošku rozesmála ta forma, ale to se vsákne. A co bylo dál?
No, to už je asi fakt všechno. Zítra, tj. v pondělí si to z Čech nebo vlastně spíš z Moravy přihasí do Londýna jedna důležitá návštěva. Příjemné je na tom to, že ji na krku bude mít někdo úplně jiný a k nám se skočí jenom podívat. Z Jeseníku totiž přijede Euláliin vnuk Kryšpín se svou přítelkyní Květou. Kryšpín s Květou přijedou v pondělí a odjedou o Velikonocích. Mezi příjezdem a odjezdem stráví pár dnů u Kryšpínovy sestry Aurélie a jejího manžela Felixe. V pátek jsou objednáni na návštěvu u nás, a pokud počasí dovolí, uděláme si první letošní bárbekjů. Pokud bude hnusně jako dneska, tak budeme sedět doma a vykládat. Jsem zvědav, jak se do našeho obýváku vměstná 6 lidí. Už se na ně moc těšíme. Zvlášť, když nám s sebou z Moravy vezou prášek do perníku. Tím se dostávám k jedné zajímavé věci. Když se jejich návštěva začala pomalu a jistě stávat realitou, Kryšpínova a Auréliina maminka se nás zeptala, jestli je něco, po čem naše srdce touží, a co by nám mohla děcka z Jeseníku dovézt. Znáte to určitě všichni, co nějakou dobu žijete tady v ostrovním království. Sice díky snaživým podnikatelům si spoustu domácích dobrot můžete zakoupit ve svém off licence na rohu, ale pro starého lakomce jako jsem já, je vždycky příjemnější, když vám Studentskou pečeť někdo přiveze jako dárek, než za ní tady v Londýně dávat libru sedmdesát. Ale zpátky k dobře míněnému dotazu. Když jsem si měl objednat, co bych chtěl z bývalé vlasti přivézt, moje odpověď zněla velmi překvapivě: vlastně nechci přivézt nic. Přivezte sebe, to stačí. Upřímně přiznávám, že, co se týká jídla nebo jiných materiálních záležitostí, mi Česko nechybí ani trošku. Stýská se mi po rodičích, stýská se mi po jedné chlupaté bílé kouli jménem Špagetka, o kterou jsem však přišel už v posledním roce svého pobytu v Praze a stýská se mi po magických schodech na chalupě. Někdy si vzpomenu na těch pár přátel, které jsem v Praze zanechal. Občas mám příšernou chuť na dvanáctku Gambrinus z tlustostěnného půllitru a dost často se v Matízkovi přistihnu, že myslím na burácení masivního vzduchem chlazeného osmiválce v jedné černé Tatře 613, která tiše odpočívá v zamčené garáži a určitě se jí stýská po pevné ruce jejího páníčka. Potvora se mě něco natrápila, ale stejně si nemůžu pomoct, pořád jí mám rád. Takže tak, jediné, co z nás nakonec po dlouhém přemýšlení vypadlo, byl prášek do perníku, protože tady v Tescu mají jenom nějaký polský a ten, upřímně řečeno, stojí pěkně za prd. Ale na české jídlo jsem nezanevřel, nebojte. Bramborové knedlíky se špenátem jsou na mém osobním žebříčku popularity hodně vysoko. Hned vedle vepřové pečeně s gravy, yorkshirským pudingem a lžičkou jablečné omáčky 
To je pro dnešek vše. Nezapomeňte hlasovat tady: www.doprovodhracu.cz/detail.php?id=1254 pro malého Vaška. Každý den, deset hvězdiček. Při průměrné čtenosti, kterou BonzBlog má, krát deset hvězdiček, to by v tom byl čert, abychom to společně nedokázali. Takže, prosím, prosím, smutně koukám, klikejte a hlasujte. Ještě dva týdny.
Horymírův trapný vtip týdne
Víte, jak se pozná zoo-pedo-nekrofil?
...
…
…
Jednoduše. V sámošce osahává zmrzlá kuřata!
