V jedné písni od The Doors se zpívá: „This is the end….“ A je to tak, toto je konec. Po dlouhém trápení, nekonečném rozhodování a několika neúspěšných pokusech o své ukončení BonzBlog opravdu definitivně končí. Nejenom BonzBlog. Rozhodl jsem se ukončit všechny své aktivity na Pohybech. Tím pádem skončí i pravidelný páteční Tip na film . Budu i nadále přispívat radou a pomocnou rukou Eulálii při tvorbě její pohybové kuchařky a moje e-mailová adresa zůstává stále v platnosti pro všechny, kteří potřebují poradit prakticky v čemkoli.
Ke svému rozhodnutí jsem dospěl po dlouhém otálení, kdy tím definitivně posledním impulsem, onou poslední symbolickou kapkou, bylo volání o pomoc opuštěného člověka, který si platformu veřejného fóra spletl s pohodlným gaučem u svého psychoanalytika. Přímé útoky na mou osobu nejsou nic nového, a i když mě každý zasáhl velmi nepříjemně, vždycky jsem to více či méně úspěšně překousl. Avšak to, co se odehrálo pod minulým BonzBlogem , mě doslova nadzdvihlo ze židle. Tiráda člověka útočícího zcela neoprávněně na můj nejvnitřnější svět a nejsoukromější srdeční záležitost, tedy psaní pro Pohyby jako takové, narušila již tak křehkou rovnováhu. Když se tento komentátor rozhodl v té samé souvislosti zaútočit i na Eulálii, balancování na hraně propasti se změnilo ve volný pád. Rozhodnutí, kterému jsem vzdoroval po dlouhé měsíce, padlo během zlomku vteřiny.
Bylo to 22. února 2005, kdy David zveřejnil na Pohybech můj první článek. Jednalo se tenkrát o takový výkřik do tmy, kdy rozladěn inkoherentními informacemi a hodně naštvaný z příběhů o okradených a zoufalých lidech, rozhodl jsem se dát věci do pořádku. Díky Davidovu pozitivnímu přijetí a přímé nabídce spolupráce vznikla série Plnoprávným občanem snadno a rychle , která se stala historicky první ucelenou kolekcí informací o tom, co dělat, když dorazíte do Anglie za prací. Čas a zkušenosti ukázaly, že ne úplně všechny informace byly naprosto přesné, a tak jsem se chyby pokusil napravit úplně novou sekcí jménem Pobyt a práce v Anglii , kde byly všechny důležité informace podány mnohem přehlednější a učesanější formou. Když jsem dopsal poslední díl Plnoprávného občana, bylo to v době, kdy Eulálie ležela v nemocnici v Brně, a já trávil dlouhých šest týdnů anglické samoty, vznikl nápad jménem Horymír.
V listopadu 2005 jsem Davidovi poslal první kapitolu a zrodil se projekt jménem Horymír a Eulálie . V symbolických 52 kapitolách jsem vypověděl příběh dvou lidí, kteří přišli do Velké Británie s pár kufry a spoustou velkých očekávání. Horymír se stal fenoménem a já poprvé v životě dělal něco, co mě bavilo opravdu do morku kostí. Trvalo to rok a půl dokončit všechny slíbené kapitoly a bylo to nejzábavnější období mého života. Když se Horymírovy příběhy chýlily ke konci, v hlavě mi vzklíčil nový nápad v podobě internetového deníčku jménem BonzBlog .
BonzBlog se měl stát symbolickým pokračováním vyprávění o Horymírově a Euláliině životě v Anglii, tentokrát formou pravidelného deníku. Mnohokrát změnil formu i filozofii, ale jedno se nikdy nezměnilo: symbolický nadhled a humor, se kterými jsme tady s Eulálií bojovali o lepší místo na slunci. Vzhledem k tomu, že deníková forma neposkytuje tolik tvůrčí svobody, jako volné vyprávění, musím se upřímně přiznat, že pár z těch 58 dílů mi dalo pekelně zabrat. Prostě tak a ne jinak.
Pohyby byly hned po Eulálii to nejlepší, co mě v životě potkalo a pomohly mně samému tak, jak pomohly snad jen málokomu. Ukončení každého mého pohybového projektu bylo vždycky spojeno s nějakou mou další křižovatkou, kdy se mělo rozhodnout, kam se můj život bude ubírat. Stejně tak i v těchto dnech a týdnech stojím na další symbolické křižovatce. Na obzoru se rýsují obrovské změny, které mohou mít velmi radikální dopad na naši společnou budoucnost. Eulálie to bere se svým obvyklým věcným přístupem a já propadám podivné jarní melancholii, způsobené nedostatkem vitamínů a přemírou zbytečných starostí. Budoucnost je velmi růžová a vypadá to, že se nám bude dařit velmi dobře, ale rozsah změn a jejich dopady způsobují, že mi naskakuje husí kůže. Actonské depo Parcelforce se nezadržitelně řítí do plánované katastrofy a mně nezbývá, než využít jedinečné příležitosti vyplývající z označení „mladá krev“ nebo „nové koště“ a vylepšit tak naše sociální postavení. Tedy kromě toho, že se od 2. června stávám součástí tříčlenného manažerského týmu, který bude mít na starosti odpolední operace. Už žádné vstávání v pět ráno a hlavně podstatně méně stresu a mnohem vyšší kvalita života. Za tři týdny nás s Eulálií čeká opravdu zasloužená třítýdenní dovolená, kterou si hodláme vychutnat do posledního doušku. Jo, a taky vám dlužím rozřešení rébusu jménem naše nové auto. Už stojí před domem. V pátek jsme ho přivezli. Nakonec to není ani Corsa ani Polo ani Fiesta ani Panda. Je to prostě jenom Vauxhall Astra, 5 dveří, 1.4 benzín, opravdu modrý (Ultra Blue), 8 měsíců starý a za 6.800 liber, což je oproti prodejní ceně 14.615 liber celkem solidní úspora. Tím bych také rád vyvrátil názor, že si libuji v malých autech. Nelibuji J.
Přeju vám všem hodně síly, zdraví a úspěchů. Nenechte se znechutit, otrávit i a unavovat lidmi, kteří vám nemají co říct.
Když vám bude opravdu ouvej, nezapomeňte, že na Pohybech je vždycky kopec dobré zábavy. Blogujte a svůj blog hned nemažte, když vám pod něj někdo šoupne nehezký komentář. Určitě se někdo postaví na vaši stranu.
Milí čtenáři, v tuhle chvíli pochybuji, že se ještě někdy uvidíme, ale jak se říká: never say never.
Na pohybech můžeš blogovat i ty. Jako bonus jsme připravili soutěž: Napiš svůj první Blog a vyhraj 50 liber
Více informací zde .
{jomcomment_lock}
