Horymír 16.kapitola - Mrs. Paro

Je neděle, téměř pravé poledne. Zítra odpoledne s Eulálií odlétáme na dvoutýdenní dovolenou do Čech a na Moravu a já už se od čtvrtka flákám doma, protože dobírám starou dovolenou, a tak jsem to v práci zařízl už ve středu. Kromě toho, že si užíváme jeden druhého, tak na mě taky vlezla příšerná lenora a nechce se mi absolutně nic dělat. A nechtělo se mi ani do dnešní kapitoly. Ale protože mám vůči vám, mým věrným čtenářům, určité závazky, zasedl jsem k počítači a už tady chvilku předstírám činnost. Eulálie se pustila do přípravy nedělního pozdního oběda, bude grilovaný losos, a v našem bytě zavládlo posvátné ticho tvůrčí atmosféry. Občas se sice musím od psaní zvednout a dojít si k Eulálii, své múze, pro polibek inspirace ale čím víc se začínám zahřívat, tím mi to psaní jde snáze od ruky. Dneska vám dovyprávím další z nakousnutých historek z minula. Tentokrát vám budu vyprávět o Euláliiných dobrodružstvích s Mrs. Paro.

Kdo je Mrs. Paro ? Mrs. Paro byla černoška, v devátém měsíci těhotenství, čerstvě opuštěná manželem, se třemi malými dcerami a domem v Mottinghamu, jihovýchodní Londýn. Urgentně potřebovala pomoci s dětmi, ale žádná au-pair ani nanny, kterou ji kdy, kterákoli agentura dohodila, u ní nevydržela déle, než pár dnů. Proč ? Inu protože, Mrs. Paro, ačkoli s domem za bratru 400.000 a dvěma novými vozy německých značek před ním, odmítala pochopit, že úkolem výplaty za celodenní práci je umožnit člověku důstojný život a ne jenom zaplatit za cestovné do práce. Problém možná mohl být i v dětech, o které bylo třeba se starat. Jak jsem už napsal, byly to tři holčičky ve věku 7, 5 a 4 roky. Na první pohled roztomilá stvoření. Druhý pohled už tak optimistický nebyl. Ashley, Adele a Adriane, řazeno sestupně podle věku. A Ashley, ta nejstarší byla ještě ke všemu autistka (Slovník cizích slov: autizmus, [-ty-], -mu m (ř) med., psych. porucha ověřování reality působená patologickou orientací myšlení výhradně na osobní přání a potřeby, uzavřením se v sobě a své fantazii a odtržením od světa; autistický [-tyc-] příd.). Jestli jste viděli Rain Mana s Dustinem Hoffmanem, tak asi zhruba víte. Byly to moderně vychovávané děti. Měl jsem možnost s nimi strávit jeden den a na základě svého pozorování bych moderní výchovu těchto dětí definoval slovy: neumí si hrát, nemá v postatě žádné edukativní hračky, celý den buď zírají na televizi nebo dělají bordel. Stručně řečeno, tvrdý pedagogický oříšek. Není divu, že osmnáctileté dívenky z celé Evropy z toho mottinghamského domku s krásnou zimní zahradou zdrhaly jako vyplašení zajíci, zvlášť když zjistily, že sdílí jeden pokoj a jednu palandu s Ashley, která když měla svůj den, tak se stávala nekontrolovatelným stvořením, které zcela ignorovalo jakékoli výzvy, zákazy nebo dokonce hrozby.

A právě když zoufalá Mrs. Paro, tři týdny před termínem porodu oslovila i woodgreenskou au-pair a nanny agentury, kde Kora našla své vykoupení a Eulálie byla zaregistrovaná, ona milá Slovenka vytočila Euláliin mobil a plná nadšení ji sdělila, že má pro ni džob. Mother´s help, tři holčičky, těhotná matka, Mottingham, což je, a teď cituji: „kousek vlakem z London Bridge“. Za závratných 150 liber týdně, zatím na dva týdny a pak se uvidí, od pondělka do soboty, čtvrtek volný. To cestování se nakonec protáhlo na téměř dvě hodiny tam a dvě hodiny nazpátek. Když jsme později spočítali hodiny, které tam Eulálie strávila, dostávala na hodinu necelé 3 libry. A to za práci, která byla hodně tvrdá a když tomu připočítáte čas strávený dojížděním, bylo to úplně na nic. Není divu, že o Mrs. Paro nikdo nestál. Ale tenkrát, v říjnu 2004 to pro nás byly závratné peníze a obrovská příležitost, takže Eulálie kývla a dostala telefonní číslo Mrs. Paro, aby se domluvily. Volal jsem já, Mrs. Paro už o nás věděla a když jsem navrhl první setkání na sobotu, abych mohl Eulálii doprovodit, ukázat, jak bude cestovat a tlumočit při tom, až bude Eulálii vysvětlena denní rutina všech tří děvčat, neměla námitek. A tak jsme se v sobotu ráno vypravili do Mottinghamu.

Najít spojení problém nebyl, vlaky jely v pohodě, a tak jsem po hodině a půl dorazili na vlakovou stanici Mottingham a odtamtud jsme vytočili číslo Mrs. Paro, že jsme na místě a že voláme, jak jsme se domluvili. Zhruba za čtvrt hodiny přisvištělo před budovu stanice černé Audi a v něm Mrs. Paro a její tři dcery. Pozdravili jsme se, naskládali do auta a vyrazili na cestu k novém Euláliinu pracovišti. Dům rodiny Paro, byl co do vzhledu a velikosti tradiční, byla to polovina dvojdomu s velkou zadní zahradou a zimní zahradou (conservatory). V přízemí byla moderně zařízená kuchyň s nefunkční myčkou nádobí a obývák s obrovskou koženou sedačkou, obrovskou televizí a obrovským akváriem, hi-fi soupravou od Bang & Olufsen, nádherným jídelním stolem, dvěma velkými zrcadly a jedním menším stolem s mramorovou deskou. Minimalisticky pojatý interiér a moje první životní zkušenost s černoškou domácností. Z obýváku se šlo do zimní zahrady, kde jsme se s Eulálií jednoznačně shodli, že se jedná o nejpříjemnější část domu. Nádherně světlá, příjemně vytopená s pohodlnou bílou sedačkou. Fakt pohoda. V patře potom byla ložnice, koupelna a pokoj Adele a Adriany a separátní pokoj pro Ashley.

Mrs. Paro, provedla Eulálii po bytě a ukázala jí, kde je co a jak se to používá. Vysvětlovala Eulálii denní režim děvčat, kdy jedí, kdy se vypravují do školek, kdy se vracejí, kde je žehlící prkno, jak se obsluhuje pračka. Představa byla taková, že dopoledne, kdy jsou děvčata ve školkách a školách, tak se Eulálie bude věnovat domu. V průběhu dnů, Mrs. Paro zjistila, že je Eulálie schopná bez problémů a bez pomoci zvládnout Ashley, a tak ji místo každodenní deportace do komunitního centra nechávala na krku Eulálii. Po úvodním zasvěcení do chodu domácnosti se Mrs. Paro ujala přípravy oběda a Eulálie se začala seznamovat s dětmi. Nejvíc v pohodě byla nejmladší Adriane, která se první rozkoukala a začala s Eulálii komunikovat. Ráda se mazlila a tulila a vyloženě toužila po sebemenším fyzickém kontaktu. Já osobně nemám zrovna moc kladný vztah k dětem a tvrdím, že s dítětem se dá mluvit až když dosáhne věku 12 let a výše, pak sice zase začne trpět pubertou, ale protože si na svou pubertu ještě pamatuji, dokážu si s puberťákem poradit, ale děcko pod dvanáct let je pro mě cosi, co Angličané označují krásným slovem „nuisance“. A teď si představte, že jsem měl strávit celý den s pytlem blech, kterým Parovic holky byly.

Ledy se rozpustily skoro okamžitě. Eulálie, je zkušený profesionál, který o děti pečoval celý svůj život a setkala se snad úplně se vším. Získat si pozornost Ashley, Adele a Adriane ji nedělalo nejmenší problém a i přes jazykovou bariéru, začali všichni tři komunikovat jako staří známí. Schválně říkám všichni tři, protože ten čtvrtý, Ashley byla případ sám pro sebe. Seděla stranou a byl-li klid, to znamená, že Adele a Adriane vytvářely něco s Eulálií, tak si jich ani moc nevšímala a zírala na televizi. Jejím fetišem bylo dálkové ovládání ke Sky Boxu. Řekli byste, že Ashley se prostě jenom ráda dívala na televizi. Jenže pro mě dívání se na televizi znamená koncentrované sledování jednolitého děje. Pro Ashley dívání se na televizi znamenalo přepínání z kanálu na kanál každých pět vteřin.Pokud chtěla Mrs. Paro Ashley za něco potrestat, zabavila ji dálkové ovládání. Dopoledne uběhlo bez nejmenších problémů. Mrs. Paro uvařila oběd a pozvala nás, abychom se připojili. K jídlu bylo pikantní kuře v tomatové omáčce a yam. Prý typické ghanské jídlo a bylo to poprvé, co jsme s Eulálií ochutnali yam. Což je vlastně druh jedlého kořene, který vzhledem připomíná řepu cukrovku a chutí je téměř totožný s bramborami. Bylo to nezvyklé a bylo to dobré. Po obědě nám Mrs Paro oznámila, že odjíždí do svého obchodu ve městě a že se vrátí odpoledne. A tak jsme zůstali s holkami sami.

A vypuklo peklo. Bez dozoru matky a díky absenci strachu z bití, což byl, jak později Eulálie zjistila, dominantní prvek ve výchově vedené Mr. a Mrs. Paro, byly všechny tři holky jak utržené ze řetězu. Klidný dům se naplnil řevem a tlumenými údery. Holky lítaly z jednoho konce obýváku do druhého a chvílemi si člověk říkal, že kdyby jim narostly chlupy, budou úplně jak rodina šílených šimpanzů. Pak se najednou zničehonic zklidnily a koukaly třeba 20 minut na televizi, která byla v této domácnosti puštěná 24 hodin denně. Ale ani sledování televize je nedokázalo udržet úplně v klidu. Jejich oblíbenou zábavou bylo vylézt na opěradlo té obrovské kožené sedačky a skočit dolů do polštáře sedáku. Jenom jsem s hrůzou čekal, kdy se některé z nich podaří shodit masivní zrcadlo v těžkém rámu, které viselo nad sedačkou. Eulálie zakročila velmi důrazně. Sjednala pořádek a zabavila Adele a Adriane malováním a obrázky zvířátek. Ashley se uklidnila a vyhlédla si za oběť mě. Moje zkušenost s dětmi je téměř nulová a práce s mentálně postiženým dítětem je pro mě španělská vesnice. Přesto jsem Ashley posloužil jako velmi dobrá hračka. Dlouhé minuty mě jenom pozorovala, občas pronesla neartikulovaný zvuk a občas z ní vypadl útržek věty nebo slova. Nedávaly smysl, ale když jsem se nad tím zamyslel a pozorně poslouchal, došlo mi, že Ashley opakuje útržky rozhovorů, které zaslechla v průběhu poslední doby. Pak mě začala používat jako silnici a jezdila po mně autíčkem na setrvačník, pak ji začaly fascinovat mé brýle, pak mé vlasy a pak má světlá kůže na rukou. 

Když Eulálie rozhodla, že se vypne televize a budeme si hrát, holky nijak moc neprotestovaly, ale v průběhu odpoledne jako by Ashley hráblo nebo co, ona začala jako splašená lítat k televizi a zapínat ji a vypínat, když Eulálie ustoupila a zvolila ke kompromisu, že se budeme všichni dívat na pohádku, začala se Ashley bavit neustálým zesilováním zvuku. Naše nelibost ji provokovala k stále šílenějšímu chování a nejhorší na tom bylo, že i když člověk sám sebe přesvědčoval, že ona za to vlastně nemůže, že je nemocná, nemohli jste si nevšimnout radosti, kterou to celé, jak vás dráždila a provokovala, Ashley přinášelo. Když si to večer v 18.00 hodin přihasila Mrs. Paro a my se mohli vydat k domovou. Byl jsem utahaný, jak po dvanáctihodinové šichtě. Tahle jednodenní zkušenost mě utvrdila v názoru, že děti jsou radost, kterou s chutí přenechám těm druhým. Pro Eulálii to ale byl teprve začátek. 

V pondělí se vypravila sama na cestu do Mottinghamu. Bohužel, se jí podařilo nasednout do špatného vlaku. Vzhledem k tomu, že byl expresní a stavěl až někde v horoucích peklech, k Mrs. Paro dorazila s obrovským zpožděním, ale dorazila a v dalších dnech už cestovala bez problémů. Zvládnout holky ji nedělalo potíže. Zvládnout Mrs. Paro bylo mnohem horší. Původní domluva zněla maximálně 8 hodin denně. Realita bylo 9 hodin a více, samozřejmě bez penny navíc za přesčas. Eulálie je bojovnice a několikrát se s Mrs. Paro na téma peníze střetla. Oblíbenou frází Mrs. Paro bylo: „Já jsem hrdá a tvrdá žena.“, až do doby, než jí na to Eulálie odvětila: „Máte smůlu. Já taky.“ Mrs. Paro se divila v čem je problém, vždyť 150 liber týdně je spousta peněz. Když se jí Eulálie zeptala, jak má asi za 150 liber zaplatit byt, cestování jídlo a ještě slušně žít jako člověk, tak Mrs. Paro dělala, že nerozumí. Celou tu dobu na ni vlastně šila boudu a očekávala, že se prostě vypaří do porodnice, a Eulálie jako zodpovědná osoba se prostě o děti postará 24 hodin denně a 7 dnů v týdnu. Dva týdny se po několika peripetiích protáhly na tři. Poslední sobotu, kdy se Eulálie loučila s děvčaty a Mrs. Paro se za asistence svého ex-manžela chystala do porodnice, zcela nonšalantně začala Mrs. Paro vysvětlovat Eulálii, co od ní očekává v neděli. Eulálie jí vysvětlila, že dneska končí a v neděli v žádném případě nepřijde, tak jak ji o tom Mrs. Paro neustále přesvědčovala po celou dobu těch tří týdnů. To Mrs. Paro trochu zaskočilo a slova se ujal manžel. Ať prý Eulálie v neděli přijde, že jí zaplatí, co bude chtít. Najednou, když se dostali do úzkých, byli připraveni zaplatit. Eulálie ji oběma popřála hodně štěstí a vyrazila na cestu k domovu. Příběh o Mrs. Paro se tak uzavřel. Byla to zajímavá zkušenost a peníze, které Eulálie vydělala nám pomohly. Ale když to celé skončilo, byl jsem rád, že je to za námi. Nebylo to naposledy, co jsme o Mrs. Paro slyšeli. Těsně před Vánoci roku 2004 mi volala na mobil, jestli by si prý Eulálie nechtěla vydělat v týdnu mezi Vánocemi a Novým rokem. Zeptal jsem se kolik. Prý 150 na týden. Usmál jsem se, popřál Mrs. Paro příjemné Vánoce a zavěsil. Od té doby jsme o Mrs. Paro neslyšeli.