Horymír 17.kapitola - Libuše

Ach jo. Dovolená skončila a jediná negativní věc na ní byla ta, že byla krátká. Ale i tak jsem si ji s Eulálií užili. První půlku jsme strávili v Praze lítáním po úřadech a druhou půlku v Jeseníku lítáním po doktorech. No a v mezičase jsem si našli čas na dvě opery a jednu chaloupku ztracenou pod dvěma metry sněhu. Obešli jsme skoro všechny známé, kterým jsme to slíbili, pojedli v našich oblíbených restauracích a nakoupili hromadu užitečných věcí do domácnosti, které v Čechách vyšly levněji než tady v Anglii. Jenom za knížky jsem tentokrát utratil přes tři tisíce korun. Ale nebyly to jenom knížky, ale i třeba váleček na nudle, chňapky nebo třeba sítko na čaj a mašlovačka. No prostě plodná dovolená. Byla to paráda a fakt jsme si to s Eulálií užili. Ale když jsme se po mnoha hodinovém přesouvání z Vysočan na letiště, z letiště na letiště, z letiště do Stratfordu a ze Stratfordu do Walthamstow, konečně dostali k tomu, abychom zahodili kufry, probrali se dvoutýdenní poštou a unaveně zhroutili na náš milovaný gauč v obýváku, byli jsme najednou oba rádi, že už jsme zase doma v našem milovaném Londýně. To bylo včera, kdy jsme ještě odpoledne stihli nakoupit na příští týden a zapomenout na vajíčka a mléko, takže moje excelentní kapučíno, na které máme už dva týdny chuť a kterým jsem vyhlášený mezi našimi známými, si holt budeme muset odpustit. Ledaže by se nějaký černoušek oblékl skočil do nejbližšího Off Licence, koupit kanystřík. Jenže se mi nějak nechce a Eulálii se vyhnat ven neodvážím. Dneska je neděle. Už jsem vám vyprávěl o tom, jak vlastně Horymír vzniká, a že ho píšu v neděli během dopoledne. Kromě Horymíra připravuji i překlady do školy, takže půl neděle opravdu prosedím u počítače. Dneska to však bylo poněkud extrémní. Nejenom, že jsem díky dovolené vypadl z rytmu a vůbec se mi do ničeho nechtělo, zvlášť když se k tomu přidala ještě depka z toho, že zítra valím v šest ráno zase do práce, kam se mi teda fakt nechce ani trochu. A taky jsem zapomněl, že se dneska jede první závod formule 1 v Bahrajnu, takže jsem bušil do počítače a zároveň sledoval jedním okem televizi. Taky jsem převrátil pořadí úkolů, vždycky nejdřív napíšu Horymíra, a pak se věnuji škole. Dneska to bylo obráceně. To znamená, že závod skončil, Alonso zase vyhrál a chudák Schumi, kterému jsem držel palce, a kterému to dneska uteklo jenom díky tomu, že mechanici Renaultu byli o setinu sekundy rychlejší, než mechanici Ferrari, prohrál. Takže bedna už je opět vypnutá, Eulálie do mě nacpala jeden bagel s marmeládou a já, posilněn a plně koncentrován, jsem zase už jenom váš, moji milí čtenáři.

I tentokrát jsem zhřešil nepřipraveností, takže nemám nejmenší tušení o čem bych měl dneska psát. Zběžným studiem předchozích kapitol jsem zjistil, že většina restů už byla smazána a sliby splněny. Ne že bych trpěl krizí témat, to ne. Spíš se blížíme k takzvanému přelomovému tématu, tedy kapitole, kdy se Horymírův a Euláliin příběh celý posune někam jinam. A než se tak stane, chci toho času využít a vyprávět vám o spoustě věcí, které se odehrály v období zhruba čtyř měsíců, které právě pokrývají kapitoly symbolického prvního dílu Horymíra a Eulálie. Měli jste s námi možnost znovu prožít náš odjezd z Čech, příjezd do Londýna, hledání práce nebo hledání vlastního bydlení. Představil jsem vám naše nejbližší přátele a rodinu a zasvětil vás do nejintimnějších detailů našeho soukromého života. Vysoká čtenost našich příběhů nám dělá ohromnou radost a samozřejmě je to velká motivace k dalšímu psaní. Vaše komentáře pod články nás těší a inspirují a i přesto, že jsem se rozhodl dát na radu Eulálie a s komentátory pod Horymírem se nehádat, i přesto jsou pro nás velmi důležité. A když vám potom cizí člověk na ulici řekne, že Horymír je fajn a dobře se čte, je to radost opravdu velká, protože cítíte, že práce, kterou děláte má smysl.

Když se teď vracím k tomu, co už jsem dneska napsal, připadá mi to jako takový ten bilancující díl v nějakém nekonečném seriálu. Znáte to, když se nechce scénáristům makat, tak se místo nových dobrodružství svých oblíbených hrdinů díváte na sestřih úžasných momentů z minulých dílů. Říká se tomu vata a dělá se to, když si chce producent koupit nové Ferrari nebo se právě rozvedl a jeho modelka ho pěkně oškubala a tak se snaží ušetřit na honorářích. Já si sice můžu nové Ferrari koupit, tak maximálně v hračkářství a modelky mě moc netáhnou, ale i přesto si myslím, že Horymír si občas potřebuje odpočinout. A tak kromě toho, že se minulou neděli flákal v obvodech vypnutého notebooku, který s námi na dovču nejel proto, protože zlobil a odmítal si před spaním čistit zuby, tak i proto, že je to jenom člověk. Sice línej jak vandrák v červenci, ale přeci jenom člověk.

Dneska vám povím něco o naší Libuši. V polovině října, kdy nouze, která donutila Dalibora housti, přiměla Koru uchýlit se do bezpečného vyhnanství jako au-pair v černošské rodině, přihasila si to k nám z Jeseníku Libuše. Obsadila tak Kořinu postel v obýváku, která ještě nestačila ani vychladnout a přinesla opět trochu vzruchu do našeho života. Kdo je to Libuše ? Slyším vás křičet tuto otázku. I vy jedni nepozorní, kdybyste si pamatovali, co jsem napsal v předchozích kapitolách, věděli byste, že v první kapitole se človíček jménem Libuše mihnul. Tak až si teďka hezky přečtete první kapitolu a vrátíte se zpátky sem, tak vám mohu zopakovat, že Libuše je bývalá partnerka Euláliina syna Bivoje, u nichž jsme strávili naše poslední dny v Čechách (a Moravě, samozřejmě). Bývalá píši záměrně, protože už když jsme tam tenkrát v červenci byli, jejich dlouholetý vztah se chýlil ke konci, i když my jsme to tenkrát vůbec nepoznali. To že se natvrdo rozešli jsem se dozvěděli, až během prvních telefonických rozhovorů s domovem během prvních týdnů našeho pobytu v Anglii. Tenkrát nás to zaskočilo, ale koneckonců jsou to jejich životy a my s nimi jejich čas netrávili, abychom věděli, jak to mezi nimi bylo. Avšak vztah, který se mezi Eulálií a Libuší vyvinul za ta dlouhá léta, kdy Libuše a Bivoj byli spolu, znamenal, že Eulálie přijala Libuši za vlastní dceru a Libuše jí dcerou zůstala i po rozchodu s Bivojem. No a kromě toho, byla by blbost zbavovat se přízně někoho, kdo vždy, když přijde na návštěvu, s sebou přinese něco dobrého, přichází najedený, odmítá sladké, nepije kávu a studuje shiatzu masáže. Auvajs ! Eulálie, která se teďka zastavila u mě a přes mé rameno si přečetla poslední větu, mi vlepila pohlavek se slovy, že jsem křupan a nezdvořák. Tak teda ne. Máme Libušku rádi, protože je to naše sluníčko a příjemná osůbka a když může, tak pomůže. A ne proto, že nosí dárky a potřebuje určité množství realizovaných masáží k praktickým zkouškám. Fakt. 

Libuši jsme s Eulálií vyzvedli jednoho pošmourného sobotního rána na autobusovém nádraží Victoria v centru Londýna a doprovodili jsme ji k nám domů. Libča se vybalila, předala dárky včetně láhve vynikajícího Modrého Portugalu, o kterém celou cestu vehementně tvrdila, že se jí už do báglu nevešel. Nad postel si pověsila mapu Londýna a pustila se do hledání práce. Od nás už měla připravené všechny papíry a podklady nutné pro naturalizaci ve Velké Británii, takže hned v pondělí se vypravila do Wimbledonu s řidičákem a já jsem jí nechal napsat na účet za plyn. Libča se do toho obula pěkně od podlahy, a protože s Bivojem strávili pár let v Americe a taky v Izraeli, tak pro ni orientace v cizím prostředí nebyla vůbec žádný problém. No a když konečně pochopila, že její angličtina je výborná a ne jenom podprůměrná, jak pořád tvrdila, šlo jí všechno jako po másle. V průběhu listopadu nastoupila do práce a po měsíci a půl od příjezdu byla kompletní. Nový řidičák, nová práce, nový NIN, nová registrace na Home Office, nový život a nový přítel. Ano i tady se zadařilo. Libušina mladší sestra Ludmila odjela také do Anglie, ale o pár měsíců dříve, než Libča. Bydlela v housesharu se svým přítelem a světe div se, tenhle houseshare byl také ve Walthamstow. I přesto, že Libuše po svém příjezdu všechny přesvědčovala, že nebude mít na sestru čas, protože bude mít plné ruce práce s hledáním práce, zmizela hned první víkend a netrvalo dlouho a začala u sestry zůstávat o víkendu přes noc. Pak i ve všední dny. Na přelomu listopadu a prosince, už k nám chodila přespat jen ze zdvořilosti. Příčinou nebyla láska k sestře, alébrž láska k Přemyslovi. Libuška se nám zamilovala do Přemysla, který bydlel ve stejném housesharu jako Ludmila. Je pravdou, že Libča i Přemysl se znali už z Jeseníku, ale láska prý zahořela až tady. Nu což. Přemek je na Libču hodný, a tak jsme hodní i my na něj. Libuška je šťastná a září, jak nikdy před tím, tak jim to oběma přejeme. Minulou sobotu před naším odjezdem na dovču jsme u nich byli na návštěvě zkolaudovat jejich nový byteček na Higham Hill, který si pořídili, aby mohli být jen sami dva a užívat se tak, jak se užíváme my s Eulálií. Byt je to krásný. Sice malý, ale o to útulnější a příjemnější. Moc se nám tam líbilo.

Tenkrát v listopadu Libuše nastoupila jako uklízečka do jednoho bloku luxusních bytů v Docklands. Netrvalo dlouho a její poctivá práce a schopnosti nezůstaly nepovšimnuty. Už to bude skoro rok, co Libča povýšila a dneska tam v tom pracháčově dělá concierge. Kdo neví, co to je, tak je to něco jako takový ten vrátný, co sedí na vrátnici a zvedá závoru, akorát Libča nemá pistoli a povinností má přeci jenom mnohem víc, než jenom zvedat závoru, která tam u nich stejně není. Libuše je členem našeho nejužšího okruhu blízkých a i v případě jména její postavy v této emigrantské soap opeře se jí dostalo jedinečného privilegia. Ti, kteří nás a Libču znají, ti vědí, jaké privilegium to bylo. A vy ostatní ? Vy nebuďte zvědaví nebo budete brzo starý.

Slíbil jsem Libče, že jedna kapitola bude celá o ní. Svůj slib jsem skoro splnil. Je fajn mít takovou bezva dceru, i když je starší než já.