Horymír 19.kapitola - El Paso

To ráno bylo jako každé jiné. Před devátou jsem vyrazil na autobus 123, který mě zavezl až skoro úplně k Elco House, sídlu mého mixérového království. Pracovní doba začínala v deset dopoledne, což byl velmi příjemný aspekt práce pro Mr. Levyho. Žádné vstávaní časně ráno a potácení se na autobus v době, kdy i ptáci ještě spí. Od zastávky autobusu k vratům firmy to bylo asi deset až patnáct minut svižné chůze. S rukama vraženýma do kapes jsem vždycky rázoval směrem k práci a přemýšlel si o svém. To ráno bylo chladno a pod mrakem, ale vůbec nic nenaznačovalo tomu, že tento den bude pro mě znamenat opět nový zážitek hodný čestného místa na polici v mé knihovně vzpomínek. Prošel jsem vstupní branou a rázoval jsem si to přes malý dvůr. Obvykle jsem býval ve firmě jako první a většinou jsem postával u zamčených dveří ještě tak dalších pět až deset minut, než dorazil Steve, odemkl a pustil mě dovnitř. Před Stevem vždycky ještě dorazil Lumír i Barry, takže jsme tam stáli, čekali a klábosili. Ten den to bylo jinak. Už přesně nevím proč, ale šel jsem pozdě, snad autobus se nějak coural nebo tak něco. Jinými slovy, byl jsem poslední. Vrata už byla odemčená, roleta na vstupních dveřích vytažená a na parkovišti už stála i šestsetsedmička Peugeot Mr. Levyho. Vešel jsem dovnitř a v duchu si připravoval omluvu svého pozdního příchodu.

Avšak první, co mě čekalo nebyl Mr. Levy s tázavým pohledem ve tváři, ale Lumír a Eva, další česká kolegyně v Electric Shopping.com, o které jsem vám ještě nevyprávěl, protože v podstatě nebylo co, ale určitě to ještě napravím. Oba stáli hned u vstupu, ještě oblečení, tak jak přišli, Lumír s batohem na zádech. To nejzvláštnější na nich byly jejich pohřební výrazy ve tvářích. „Co je ? Co se děje ?“, zeptal jsem se obou. „Někdo umřel ?“ „Ty vole, na dědka udělali El Paso.“, řekl Lumír. Tady budu muset odbočit a trošku vysvětlovat. Už jsem vám vyprávěl o Lumírově fixaci na drsňácké příhody z příbramského podsvětí. K tomu patřil samozřejmě i argotický žargon. El Paso byl Lumírův výraz pro loupežné přepadení. El Paso – El Pé – LP – loupežné přepadení. Chápete ? Když mi tedy Lumír oznámil, že na dědka, tedy na Mr. Levyho bylo spácháno El Paso, stačil mi jediný pohled skrze velkou prosklenou stěnu do kanceláře Mr. Levyho, abych viděl tu spoušť. U zdi zády k ní seděl Mr. Levy v zakrváceném obleku, na krku provizorní, krví prosáklý obvaz. Mezi prsty, které držel na břiše mu prosakovala krev z bodného zranění na straně břicha a jedno bodné zranění měl i v oblasti slabin. Žádné z těchto tři bodnutí nebylo bezprostředně životu nebezpečné, ale o to víc měla tendenci krvácet, takže to v kanceláři Mr. Levyho vypadalo jako v laciném hororovém filmu. Akorát, že ty louže na zemi nebyl kečup, ale pravá krev. U Mr. Levyho stála Kala, holka z Malajsie, která s manželem před časem dorazila do Anglie a nastoupila k Mr. Levymu jako asistentka asi tak dva měsíce po tom, co jsem nastoupil já. O ní jsem vám taky ještě nevyprávěl, ale taky to určitě napravím. Kala byla takové pozitivní sluníčko, malá drobná a hodně v pohodě. Protože Malajsii jsem kdysi dávno navštívil a zamiloval si ji, docela jsme si s Kalou měli o čem vykládat. Mezi dveřmi kanceláře stál Barry s účastným výrazem ve tváři a očumoval. Steve seděl u svého stolu a volal sanitku a policii. Jusif seděl ve své kanceláři, která přímo sousedila s kanceláří Mr. Levyho a měl hlavu v dlaních. Nikdy jsem nebyl moc čumil a pohled na krev mě nikdy nevzrušoval. Lidské utrpení mě spíš zneklidňuje, než aby mě přitahovalo. A tak s vědomím, že stejně nemůžu nic dělat, jsem pokrčil rameny a odebral se do balírny. Tam jsem se přezul do pracovních tenisek, sedl si na svůj pracovní stůl a počkal, až se ke mně připojili Lumír s Evou, které se nějak nechtělo nahoru do kanceláře. Všichni jsme byli dost v šoku, takže jsme se snažili držet pohromadě a vypovídat se z toho.

Díky tomu jsem se dozvěděl hrubé obrysy celé události. Včerejší instalatér i přes svůj tragický výkon zavolal ještě večer Mr. Levymu, že by se s ním druhý den ráno rád sešel, aby nějak dořešili ten jeho honorář. Mr. Levy souhlasil a tak se ráno, ještě před začátkem pracovní doby, kdy ve firmě nikdo nebyl, sešli. Seděli u Mr. Levyho v kanceláři a řešili tu včerejší spoušť. Mezi tím do práce dorazili Steve, Jusif, Barry i Kala a usadili se ve svých kancelářích. Instalatér trval na tom, že chce, aby mu Mr. Levy zaplatil za odvedenou práci, bez ohledu na to, jakou spoušť způsobil. Mr. Levy pochopitelně odmítal a jenom jeho přirozená laskavost mu zabraňovaly vyrazit s tím šaškem dveře. Spor začal gradovat a pan instalatér, protože byl tak trochu zralý na Dr. Chocholouška, se začal dostávat do varu a začal vyhrožovat. Mr. Levy se ale nenechal zastrašit a konečně udělal to, co měl udělat dávno. Požádal instalatéra, aby vypadl nebo že zavolá policii. A v tu chvíli instalatérovi definitivně hráblo, vytáhl nůž a třikrát Mr. Levyho bodl. Do krku, do strany břicha a do slabin. Mr. Levy spustil křik, který přiměl Stevea a Jusifa nakouknout do kanceláře Mr. Levyho. Tam uviděli krvácejícího šéfa a naspeedovaného instalatéra se zakrváceným nožem v ruce, jak řve, že pokud ho nenechají odejít, tak je všechny pozabíjí. S těmito slovy vyběhl z kanceláře, vrazil do Barryho, kterého taky přilákal křik, minul Lumíra a Evu, kteří společně právě vešli do dveří, skočil do auta zaparkovaného na dvoře a ujel. Ze dvora vyjížděl v okamžiku, když jsem procházel vjezdovou bránou. Už podruhé opouštěl ty prostory ve spěchu a podruhé po něm zůstala spoušť. Kupodivu panika žádná nevypukla. Kala se ujala ošetřování chudáka Mr. Levyho, Steve šel volat sanitku a policii, Jusif šel brečet do své kanceláře a Barry překážel. Takže tak nějak se to celé odehrálo. Zpožděná stodvacettrojka mě zachránila od přímého svědectví celé události a upřímně řečeno, vůbec mi to nevadilo.

Ambulance i policie dorazily současně. Doktor ošetřil Mr. Levyho, kterého naložili do sanitky a odvezli do nemocnice. Policie, takzvaně zajistila místo činu a začala vyslýchat svědky. Lumír a já jsme přišli na řadu až jako poslední. Policajt v neprůstřelné vestě, které tady samozřejmě nosí všichni uniformovaní policajti, se nejdříve mě zeptal na jméno a adresu a na mou verzi celé události. Samozřejmě jsem mu k tomu neměl co říci, protože jsem dorazil, až bylo po všem. Zajímaly ho však i včerejší události, kdy instalatér devastoval prostory firmy. Tam jsem byl zase jediný přímý svědek toho, jak to celé probíhalo, a tak jsem mu to všechno povykládal. Když přišel na řadu Lumír, posloužil jsem jim jako tlumočník. Lumír po vzoru svých příbramských hrdinů drsně držel jazyk za zuby, tvrdil, že u sebe nemá žádný doklad totožnosti a dokonce prohlásil, že si nepamatuje, jak se jmenuje ulice, ve které bydlí. Musel jsem se smát, ale budiž. Ten den už se nic výjimečného nestalo. Rob, který vždy přijížděl do práce až po desáté, celou záležitost prošvihl a vlastně dorazil jen pár minut před policií a záchrankou. Byl to pro něj pochopitelně šok, ale držel se až do chvíle, než odjela sanitka s jeho otcem, pak se sesypal a začal hystericky ječet na policajty, jestli je nutné, aby bylo tolik lidí najednou v kanceláři jeho otce. Nedivím se mu a ani mu to nezazlívám, kdoví, jak bych se na jeho místě a v jeho situaci choval já.

Pro policii to byl příjemný případ. Nikdo neumřel a pachatel byl známý. Případ uzavřen, a statistika objasněnosti zas o něco lepší. Do večera instalatér seděl ve vazbě. Mr. Levy byl druhý den propuštěn z nemocnice a po týdnu rekonvalescence se vrátil zpět do práce. Zdálo by se, že svět se sice trošku otřásl, ale v podstatě se nic nestalo a jedeme dál. Ó, nikoliv. Tahle story ještě nekončí a události dalších dnů naznačovaly, že aféra, kterou jsme si později pojmenovali Crazy Plumber (Bláznivý instalatér), ještě neskončila. Vrtá vám hlavou, co se asi semlelo ? Tak čtěte dál a žasněte. Když se po týdnu Mr. Levy vrátil z domácího ošetřování zpátky do práce, ohlásila se k němu na návštěvu instalatérova přítelkyně. Byla taky z Jamajky a ke svému bojfrendovi se náramně hodila. Ošklivá jak noc, s tak zlým výrazem ve tváři, že jsem jenom čekal, kdy jí z kabelky vypadne voodoo panenka propíchaná pletacími jehlicemi. Málem jsem do ní vrazil, když jsem si šel do skladu pro mixér na zabalení a doslova jsem zakopl, když jsem se na ní podíval. Ti dva se k sobě opravdu hodili. Slečna přišla k Mr. Levymu orodovat, aby stáhl obvinění vůči jejímu příteli, že to tak nemyslel, že to byla nehoda. Když zjistila, že tahle cesta nikam nevede, začala na Mr. Levyho ječet a dokonce, světe div se, vyhrožovat. Idiocie tohohle párečku byla neskutečná. Mr. Levy ale místo toho, aby na ni zavolal policii nebo s ní opět vyrazil dveře, ji jenom trpělivě vyslechl a pak ji vyprovodil. Ale moc dobře na duši mu asi nebylo, protože příštích několik dnů se ve firmě neukázal. Ani jsem se mu nedivil. Jenže to nebylo všechno. Tři dny po neúspěšném orodování ze strany instalatérovy přítelkyně, vešel do firmy další Jamajčan v motorkářské kombinéze a s helmou na hlavě. Šel rovnou ke kanceláři Mr. Levyho, ale když zjistil, že je prázdná, tak vlezl vedle k Jusifovi a Kale a aniž by si sundal přilbu, zeptal se na Mr. Levyho. Když mu Jusif řekl, že tady není, vydal se směrem k východu. V tu chvíli se střetl s Robem, který přinesl ze shora faktury pro mě ohledně zboží k expedici. Když se ti dva potkali, chlápek v helmě povídá, že hledá Roba, syna Mr. Levyho. Rob mu na to naprosto chladnokrevně odpověděl, že Rob tu dneska není. A tak Jamajčan v helmě ponurým hlasem tváří tvář Robovi a Steveovi, který se k Robovi zvědavě připojil, zadeklamoval: „Vyřiďte Mr. Levymu a jeho synu Robertovi, že pokud nestáhnou svá obvinění, něco zlého se jim přihodí.“ Otočil se a odešel. Rob zavolal okamžitě policii a pak se sesypal. Trošku se dal dohromady, když policie odjela, a pak zmizel taky a několik dní se neukázal. Firma byla bez vedení, chodili jsme každé ráno do práce a čekali jsme, co se přihodí. Holky měly strach chodit po tmě večer domů a i na chlapech bylo vidět, že se pokaždé, když otevřou dveře, nejdřív pořádně rozhlídnou. Bylo to tak trošku na palici, protože Levyovci seděli doma a my tam byli první na ráně.

Po pár dnech se oba, otec a syn, vrátili do práce a jelo se dál. Mr. Levy měl několik jednání za zavřenými dveřmi s tajemně se tvářícími pány v oblecích a saky vyboulenými v oblasti podpaží. A pak se stalo něco, s čím nikdo z nás vůbec nepočítal. Mr. Levy stáhnul svá obvinění vůči instalatérovi a instalatéra pustili po pár měsících z vazby. Nikdo tomu nemohl uvěřit. Policie byla dvakrát u Mr. Levyho orodovat, aby to nedělal, Steve, Barry i Jusif kroutili hlavami, ale bylo to prostě tak. Instalatér způsobil škodu, málem zabil člověka, pak ještě jeho rodina vydírala a přímo vyhrožovala násilím, a přesto z toho všeho vyšel se zdravou kůží. Oni pánové s vyboulenými saky se ukázali jako zástupci bezpečnostní agentury, která později projektovala montáž bezpečnostních kamer ve firmě a elektronické zabezpečení vstupních dveří. Z celé záležitosti se stala historka, kterou jsme potom strašili nové brigádníky v balírně během vánočního období. A nebyl by to vtipálek Steve, aby firmu nepřejmenoval na Electric Stabbing.com. Celé se to odehrálo během jednoho měsíce a byl to velmi poučný měsíc. A do dneška mi vrtá hlavou, jak to, že instalatér dal od té doby pokoj a kdo byl ten zvláštní člověk v modrém obleku, který nepatřil k lidem z bezpečnostní agentury, ze kterého armáda čišela na sto honů a s Mr. Levym si zhruba hodinu něco vykládali u Mr. Levyho v kanceláři. Hebrejsky.