Horymír 29.kapitola - Taxikář - čtvrtý díl

A bylo to tady. Přišlo slavné pondělí, kdy jsem měl začít svou kariéru řidiče londýnského minicabu. Peter Ross se mnou chtěl ještě ráno mluvit, takže jsme byli domluveni na devátou ráno u něj v kanceláři. Byl jsem tam přesně na minutu. Peter si prohlédl auto, kterým mě vybavila Prima a shledal je vyhovujícím, i když rok výroby nezapadal zrovna do intervalu, který GLH proklamovala jako závazný. Předal jsem klíčky člověku na dílně GLH, který mi měl do auta namontovat vysílačku. Mezitím jsme s Peterem seděli u něj v kanceláři a Peter mě vybavoval ještě dalšími potřebami nezbytnými pro mou práci. Ať už to byly účtenky, desky sloužící zároveň jako psací podložka, cedule za okno s naléhavou prosbou k traffic wardenům a parking attendantům o shovívavost, že dotyčné zaparkované vozidlo je minicab vyzvedávající zákazníka. O parking attendatech, této noční můře londýnských ulic, si ještě budeme vyprávět, tak nezoufejte, jestli vám to teď není moc jasné. Pak to byla plastiková cedule s logem GLH, kam se při vyzvedávkách na letištích píše jméno zákazníka, na kterého čekáte, a máváte s ní před obličeji unavených cestovatelů s vozíky plných kufrů, kteří se právě vyplížili z letadla po 20 hodinách letu ze Sydney. No a pak to byla také tabulka, která sloužila jako ceník. Dneska už si přesně ceny nepamatuju, ale vím, že první tři míle byly za 4,80 a každá další míle byla za 1,80. Pak tam byly pevně stanovené ceny na všech pět londýnských letišť, které samozřejmě byly nižší než pokud byste si pouze spočítali míle a vynásobili si to 1,80. To bylo díky obrovské konkurenci, která právě cenu těchto nejlukrativnějších zakázek tlačila na úroveň diskutabilní profitability. Byl jsem požádán, abych si zvolil svůj volací znak, tedy číslo, pod kterým se budu hlásit do vysílačky. Mělo to být číslo od 1 do 99, které bylo volné. Zvolil jsem 46, bylo volné a tak se ze mě stala Lima46, tedy L46, kde L znamenalo Learner, tedy žák, nebo také Lama, a dispečerovi signalizovalo, že má co do činění se začátečníkem a tudíž má mluvit pomalu, srozumitelně a být trpělivý. Teoreticky to vypadalo jako úžasně fungující, v praxi to však mělo být jinak. Pak ještě Peter zamumlal cosi o tom, že na rádio je 200 liber záloha a jestli ji chci zaplatit hned nebo ve splátkách. Tenkrát jsem už byl totálně zmatený, takže jsem mu nevěnoval vůbec pozornost a zablábolil jsem, že to chci splatit ve splátkách.

Potom mě Peter zavedl do „control roomu", kde seděli dispečeři a vlastně celý ten cirkus udržovali v pohybu. Představil mě, jako Horymíra a zároveň Limu46, dispečeři na mě zamávali a to bylo všechno. Pět minut na to už jsem seděl v autě, zapnuté rádio a klepal se jako zmoklé štěně, protože tak nervózní už jsem dlouho nebyl. Čekání na první rito netrvalo dlouho. V rádiu to zapraskalo a ozvalo se: „Lima46, jseš připravený na svůj první kšeft ?" „Lima46 rozumí", odpověděl jsem jako poloviční profík. A pak to přišlo hlas v rádiu na mě vychrlil jméno ulice, číslo domu a jméno osoby a čas vyzvedávky. Nezachytil jsem vůbec nic. „Lima46 say again, please", zoufale jsem křikl do rádia. Slyšel jsem dispečerův povzdech a pak mi pomalým hlasem, tak jako když totálně opilému člověku vysvětlujete, že ustlat si na tramvajových kolejích není úplně zdravý nápad, všechno zopakoval. Tentokrát jsem si stačil dělat poznámky a tak jsem do rádia odpověděl povinou frází: „Lima46, roger", která pro dispečera znamenala, že řidič zcela a jasně pochopil zadané údaje a začal jsem zapsané informace sypat do satelitní navigace. Vyzvedávka byla necelou míli od firmy ve východním Finchley. Dorazil jsem tam na čas a zákazníci stáli už na chodníku, muž a žena. Nasedli a že prý do banky a Muswell Hill Broadway. Neměl jsem ani nejmenší tušení, kde to je, a tak jsem se jal ťukat do navigace onu zmíněnou ulici. Mužská polovina těch dvou zákazníků, když mě uviděla, tak trochu naštvaně řekla, že mi cestu ukáže. A tak jsme vyrazili. Byli jsme tam za deset minut, zaparkoval jsem přímo před bankou a, že prý mám počkat, že se za chvilku vrátí a pojedeme nazpátek. Byli zpátky za deset minut a jelo se. Celé to bylo za osm liber. Zákaznice se rozhodla zaplatit dvacetilibrovkou. Další věc, na kterou jsem úplně zapomněl, bylo vybavit se drobnými, abych mohl lidem vracet nazpět za velké bankovky. No žádný učený z nebe nespadl. Zákaznice se slitovala a došla si domů pro drobné a přinesla mi nazpátek požadovanou sumu v podobě pětilibrovky a tří liber. Měl jsem první džob v historii své taxikářské kariéry za sebou. Byl nejvyšší čas na další.

Ohlásil jsem do rádia, že „Lima46 je prázdná, tam a tam". Dispečer opáčil, že rozumí a začal mi diktovat další adresu: Chessington Lodge, Regents Park Road, Mrs. Goldberg do Royal Free Hospital v Hampsteadu, jízda na docket, jméno účtu Dial-A-Ride, co nejdříve. Když jsem na označené místo dorazil, Mrs. Goldberg mě seřvala jako malého kluka, že už čeká dvě hodiny, i když já dostal hlášku před pěti minutami. Ale spolkl jsem to a bezpečně ji dopravil do hampsteadské nemocnice. Podepsala mi docket a do dlaně mi upustila libru dýško. Opět jsem se ohlásil dispečerovi a ten mě poslal zase někam jinam. A tak to šlo celý den až do večera. Když jsem okolo sedmé večer vyklopil posledního klienta, požádal jsem dispečera, jestli už můžu jet domů. Milostivě mě propustil a já jsem se vydal k domovu. Dorazil jsem asi okolo půl osmé a ani jsem neměl sílu Eulálii vyprávět své zážitky. Vysypal jsem z peněženky vydělané peníze, spočítal míle a čekací časy na docketech a zjištěné údaje jsem zanesl do sešitu, který pro mě Eulálie během dne připravila a kam jsem si měl zapisovat své účetnictví. Měl jsem toho tak plné zuby, že jsme se tak akorát zvládli najíst, vykoupat a zalézt do postele. První den v pekle skončil a na obzoru jich byla celá řádka dalších.{mospagebreak}
Možná by teď, zatímco Horymír a Eulálie spí, stálo zastavit se u toho, jak vlastně řidič londýnského minicabu vydělává své peníze. Je to komplikované téma a existuje mnoho různých variací. Vlastně platí tvrzení, že co firma, to jiný způsob. Takže takhle to bylo v GLH. Jsou dva druhy kšeftů. Jeden je za hotové peníze, kdy platí zákazník přímo řidiči v autě po dosažení cíle cesty a druhý je takzvaná jízda na docket. Jízda na docket znamená, že zákazník neplatí hotově přímo řidiči, ale pouze podepíše formulář, na kterém jsou uvedeny detaily cesty: odkud, kam, délka, datum, čas a jméno účtu. Používají to hodně firmy, ale i obecní, městské a sociální instituce, ale i soukromé osoby. Firma potom držiteli účtu souhrnně fakturuje jednou za měsíc nebo jiné předem dohodnuté časové období. Je to také oblast, kde vlastně operátor vydělává svoje peníze a řidič zase peníze v podstatě tratí. Vtip je v tom, že když platí zákazník hotově přímo řidiči, operátor si od řidiče pouze vybírá paušální poplatek v podobě jedné libry bez ohledu na to, kolik cesta stála, kdežto v případě jízdy na docket operátor řidiči proplatí cenu za ujeté míle, ale sníženou o svou marži, která není zrovna nízká, ale hlavně mílová vzdálenost se nepočítá podle reálné vzdálenosti, ale podle čáry pravítkem nakreslené do mapy, bez ohledu na to, že cesta z bodu A do bodu B není nikde na světě a tím spíš v Londýně rovná jako podle pravítka. Jinými slovy jízda na docket je ze strany řidiče vůči operátorovi v podstatě nedobrovolná charita. Ale to není všechno. Operátor si přichází na své peníze i jinde. Každý týden jsem musel zaplatit 100 liber za to, že jsem měl v autě namontované jejich rádio a tudíž od nich dostával práci. Těch 100 liber bylo samozřejmě bez DPH, takže celkem jsem musel zaplatit každý týden 117 liber. Aby to s těmi dockety nebylo zas úplně taková raubířina, byly dockety zvýhodňovány formou slevy na rádio. Za určité množství realizovaných jízd na docket jsem dostával slevu na rádio. Časem to všechno vykrystalizovalo do té podoby, že jsem díky najetým docketům dostával v průměru asi 50 procent slevu na rádio. Ale i tak si do dneška myslím, že v tomto konkrétním případě nás firma brala těžce na hůl.

Druhým zádrhelem a také velmi důležitým vodítkem, když se rozhodujete, jestli začít pracovat pro danou taxikářskou firmu je také to, jaké má portfolio zákazníků. Pokud mezi její zákazníky patří firmy s mnoha lukrativními cestami na letiště, do venkovských hotelů a do kancelářských sídel na klidných předměstích s minimálním provozem, běžte do toho. Pokud však mezi hlavní zákazníky, patří nemocnice, charitativní organizace, sociální odbory městských částí a kluby důchodců, tak se připravte na peklo. To byl přesně případ GLH. Většinu dne jsem trávil tím, že jsem převážel důchodce a blázny z chráněných příbytků do nemocnic, denních klubů a blázinců, cesty většinou o délce jedné až dvou mílí, skrz naprosto šílený provoz a spoustou čekání. Odvoz jedné babičky na oběd do charitativní jídelny, hrazený sociální péči, mi vydělal 3,8 libry a stál mě skoro hodinu času plus propálenou naftu. No prostě bašta. V prvních týdnech mi to moc nedocházelo, ale když jsem začal počítat, zatínaly se mi do pěsti i prsty u nohou. Velmi často jste vezli opravdu roztřeseného stařečka, který ani netušil kam jede a z auta jste ho museli dovést až ke dveřím jeho bytu, jehož číslo jste měli na papírku napsané od sestry v sociálním klubu. Ne, že by vám vadilo pomoci starému člověku, to ani náhodou, ale ten čas vám nikdo nezaplatil a pronájem za auto a účty za vás taky nikdo nezaplatí. Charita je skvělá věc, ale občas si ji prostě nemůžete dovolit. A tak jsem se každé ráno cestou do práce modlil, ať mi den přinese dobrou práci a minimum ztrátových kšeftů. Jenže ani lukrativní cesta na vzdálené letiště v minimálním, časně ranním provozu, která může vypadat jako těžká pohoda, není úplná výhra. Jednou ráno mě dispečer poslal na vyzvedávku v sedm hodin v severním Finchley, jízda za hotové. Přijel jsem tam, naložil mladou slečnu s velkým kufrem a slečna, když nasedla do auta povídá: „Letiště Gatwick, prosím". Jo, jo a ještě jednou jo. Kšeft za 65 liber hned po ránu a furt po dálnici, pohoda. No fakt jo. Cesta tam v pohodě byla a dostal jsem bůra dýško, takže bylo půl deváté a mě v peněžence hřálo 70 liber. Jenže zlatý hřeb večera měl teprve přijít. Dispečer pro mě neměl práci pro cestu nazpátek z Gatwicku a tak jsem se prázdný vydal zpět. Vzhledem k tomu, že GLH mělo 90 procent zákazníků ze severní části Londýna a z firem v oblasti okolo Liverpool Street Station, nejbližší plot, tedy vyčkávací stanoviště pro prázdný minicab GLH, bylo City. A tak mi tedy dispečer řekl, ať se stáhnu do City a tam, ať se ozvu, že mi najde rito, které mě dotáhne zpátky na sever. Ježkovy voči. Probíjel jsem se z Gatwicku do City tím nejtvrdším provozem jaký si dokážete představit a na plot jsem dorazil o půl třetí odpoledne. Zbývaly mi nějaké čtyři hodiny práce a já měl za sebou jednu jízdu a vydělaných pouze 70 liber. No takže ten Gatwick zas taková pohoda nebyla.

Ona ta taxikařina, zas takové žůžo nebyla. O taxikářově účetnictví, o bláznech, jednom teroristovi, který předstíral, že je blázen, aby unikl base, o slepém Martinovi, který se stal předobrazem onoho Martina ze šesté kapitoly a mnoha dalších postavičkách, které kdy nasedly na zadní sedadlo mého Passatu, o stresu, zoufalství, idiotech, parking attendantech (kterým já osobně říkám pruhovaní z...i a mám k tomu velmi osobní důvody) a první nehodě, o tom si povíme příště. Do té doby se mějte fajn. A ti z vás, kteří přemýšlíte o kariéře řidiče minicabu, nenechte se odradit, protože třeba já měl jenom smůlu a nebo to prostě neumím nebo jsem jen narazil na špatnou firmu. Nebo je to trochu od všeho. Každopádně vám, kaskadéři, držím palce.