Horymír 30.kapitola - Taxikář - pátý díl

Průjezd ranní North Circular byla vždy záležitost tak na dvacet až třicet minut. První vyzvedávka byla buď kravaťák na cestě do práce v City nebo Westminsteru, nebo důchodce na cestě do nemocnice, nebo ve výjimečných případech odvoz na letiště na ranní let nebo na nádraží na ranní vlak. Po vyklopení prvního zákazníka na místě určení, následoval zběsilý úprk na záchod protože v té době Eulálie zastávala názor, že půllitr zeleného čaje a sklenka čerstvě vymačkané ovocné šťávy, je to nejlepší pro vyčištění organismu a zdravý životní styl. V mém případě tato kůra znamenala nepředstavitelná muka v podobě močového měchýře napnutého k prasknutí, když jsem postával v zácpě na Bishopsgate a věděl jsem, že záchod na Liverpool Street Station je jen nějaké dvě minuty chůze daleko, ale vám to v té zatracené zácpě bude trvat ještě čtvrt hodiny. Na první pohled se to možná nezdá, ale je pravdou, že pokud chcete dělat taxikařinu v Londýně, nepotřebujete ani tak moc znát Londýn, jako spíš silný močový měchýř a přehled o veřejných záchodech v jednotlivých končinách téhle metropole, a to bez ohledu na čajové kúry alchymistky jménem Eulálie. Postupem času jsem si vytvořil mentální mapu londýnských záchodů a byl jsem schopen si naplánovat, kdy a jak si budu moci odskočit. Stalo se mi pravidlem, že kdykoli jsem dorazil na letiště nebo nádraží, vždycky jsem si došel na záchod, i když se mi zrovna nechtělo. Čistě pro jistotu. Nemocnice a blázince k tomuto účelu sloužily stejně dobře. Ostatně kdo z vás může říct, jak vypadá záchod v blázinci zevnitř. No ? Já to tedy vím. Úplně stejně, jako kdekoli jinde. Ale to už je jiná pohádka.

Druhým zádrhelem, na který narazíte hned během prvních hodin své taxikářské praxe je skutečnost, že angličtina a vysílačka si nějak moc nerozumí. Vždycky jsem si zakládal na tom, že anglicky umím a odposlech rádia v letadle mi nikdy nedělal problémy, takže jsem nečekal, že by mě to mělo zaskočit během taxikaření. Zaskočilo. Za prvé rádio, které jsem měl namontované v autě bylo předpotopní chrchlátko, kterým snad ještě řídili protileteckou palbu v době Blitzu, před 65 lety a druhý zádrhel byl v osůbkách, kteří do toho rádia mluvili. Rádio v minicabu je takzvané dvoukanálové. Na jednom kanálu vysílá a na druhém přijímá. Vysílací a přijímací frekvence jsou pro všechny řidiče v rámci jedné firmy stejné, s tím, že dispečeři dané firmy používají stejné frekvence, ale obráceně. Složité že , ale je to tak, že na kanále, na kterém vy vysíláte, dispečer přijímá a na kanále, na kterém přijímáte, dispečer vysílá. V praxi to pro vás jako řidiče znamená, že jediné, co z rádia slyšíte, je dispečer, nikdy neuslyšíte žádného kolegu řidiče a nikdy se z žádným kolegou řidičem nemůžete spojit. V průběhu mého působení u GLH jsem poznal čtyři dispečery. Petera, Roberta, Michaela a Nicholase. Každý z nich měl jiný styl, jinou povahu a hlavně jiný přízvuk. Nejjednodušší byl Nicholas. Byl jediný, se kterým jsem se nesetkal osobně, takže jsem neviděl, jak vypadá. Podle hlasu to byl mladý člověk, s čistou angličtinou bez stopy přízvuku a hlavně mluvil pomalu a srozumitelně. Měl jen jedinou vadu, jeho směna začínala jen necelé dvě hodiny, před tím, než jsem končil, takže jsem si ho moc neužil. Pak tu byl Michael. To byla zvláštní postavička. Vypadal, jako by přespával někde v parku a hlas měl, jak kdyby při mluvení žvýkal deset žvýkaček najednou a občas jsem měl pocit, že má upito. Ale nevadilo mu instrukce opakovat a názvy ulic hláskovat, takže byl celkem stravitelný a dalo se s ním dělat. Třetím byl Peter, protože v GLH bylo Peterů několik, jemu se říkalo pro odlišení Big Peter, Velký Peter. Velký proto, protože měřil skoro 190 centimetrů a vážil poctivých 150 kilo, na první pohled byste o něm řekli, že je to takový jelimánek a trouba, ale ve skutečnosti to byl fajn chlap s obrovskou taxikářskou zkušeností, trpělivý a vždy ochoten pomoci. Měl trochu midlandský přízvuk, ale mluvil pomalu a srozumitelně a byl nekonečně trpělivý. Poslední z těchle čtyř mušketýrů byl Robert. Robert byl... jako to jenom říct jedním slovem. Robert byl excentrik. Vysoký, štíhlý, prošedivělé vlasy až na ramena, šedivý plnovous, roztrhaná košile, flekaté kalhoty a v ruce neustále zapálenou cigaretu. V prvních týdnech jsem si myslel, že je neustále našrot, ale pak jsem pochopil, že je to jenom jeho styl. Mluvil rychle a porozumět jeho cockney angličtině mi trvalo pekelně dlouho. Navíc Robert uměl být pěkně jízlivý a jedovatý a co úplně nesnášel, bylo, když mu řidič na zadaný úkol odpověděl: „Say again, please". Robert sloužil podstatnou většinu denní směny, takže to byl právě on, jehož hlas mě provázel po celý den, během mých toulek peklem.

Na druhou stranu s Robertem byla zase sranda. Měl svérázný smysl pro humor a občas byly jeho hlášky lepší než ranní šou Evropy 2. Protože jste nikdy neslyšeli, co říkají ostatní řidiči, ale slyšeli jste vždycky jenom Robertovu reakci, museli jste si otázku na Robertovu odpověď jenom domýšlet. Jednou měl kdosi vyzvedávat na psychiatrickém oddělení nemocnice Royal Free Hospital, protože si nebyl jistý, kde toto psychiatrické oddělení je, zeptal se do vysílačky dispečera. Kdyby u rádia ten den seděl kterýkoli jiný dispečer, dostalo by se mu odpovědi, že má kontaktovat recepční u vchodu, která taxík objednávala a ta mu klienta zavolá telefonem. Jenže protože u rádia toho rána seděl Robert s velmi dobrou náladou, nebohý kolega obdržel tuto odpověď: „Jak tě proboha napadlo, že zrovna já budu vědět, kde je v Royal Free psychiatrie ?" Jindy se zase někdo zeptal, kde je ta a ta ulice. Robertova odpověď zněla: „V Anglii, krásná země, určitě by se ti líbila." A do třetice se jednou někdo zeptal, kam má složit čtvrtého pasažéra, když objednaní byli jenom tři plus kufry. „Na střechu, ale budeš jí muset přivázat a půjčit deštník, protože prší a fouká vítr." Jo s Robertem byla sranda.

Dobrou pomůckou, která se velmi osvědčila, se kromě mapy a satelitní navigace stal diktafon. Dostal jsem ho od Velkého Petera během prvního školení. Po dvou dnech ježdění mě dispečer stáhl do sídla firmy v East Finchley a řekl, ať vyhledám Velkého Petera v místnosti řidičů. Peterovým úkolem bylo provést školení nováčků. V praxi to znamenalo udělení několika dobrých rad a ukázaní na mapě několika naprosto neuvěřitelných zkratek, které dokázaly cestu do centra zkrátit až o půl hodiny. Jediný problém byl, že jsem si je nestihl zapamatovat. Tehdy mě Peter vybavil diktafonem a vysvětlil, že ideálním způsobem, jak nedráždit dispečera žádostí o opakování zadaných souřadnic je, nahrát si jeho zadání na diktafon. Tento záznam si potom můžete pouštět pořád dokolečka, dokud nerozluštíte, co po vás vlastně chtěl. Diktafon se ukázal jako nedocenitelná pomůcka, která zjednodušila rádiový provoz a v očích dispečerů z vás udělala inteligentního člověka. Ještě mám ten diktafon i s mikropáskou schovaný někde v šuplíku a určitě na něm budou zaznamenány útržky rádiového provozu. Možná, až se mi za pár let z paměti vymažou všechny špatné vzpomínky a zůstanou ty dobré, mohl bych tyhle nahrávky použít jako ideální lék na sentimentalitu.

Další přísadou do lektvaru taxikařiny jsou zákazníci. Zákazníci jsou kapitola sama pro sebe a, bohužel, jsou nezbytnou složkou téhle práce. Je fakt, že bez nich by to bylo mnohem jednodušší, ale když se nad tím zamyslíte, zjistíte, že bez nich by to nebylo vůbec. Smutná pravda téhle branže. Na zadní sedadlo mého modrého Passatu usedla hodně barevná a různorodá směska lidí. Většinu z nich si už nepamatuju, ale pár mi jich utkvělo v paměti asi na vždycky. Když přeskočím jednu moderátorku televizních zpráv na Five, kterou jsem vezl ze studií ve Webley do jejího domu v Hampsteadu, nebo slavného moderátora z rádia BBC 4, kteří zas ničím zvláštní nebyli, najdu pár postaviček, které stojí za zmínku. Tak třeba jeden děda, kterého jsem vyzvedával v Muswell Hill. Zazvonil jsem u dveří a otevřel mi právě on. Měl jsem ho odvézt do komunitního klubu na oběd a pokec s kolegy spoludůchodci. Už byl nachystaný, takže jsem vyrazili hned.

Parkoval jsem přes ulici, protože u jeho domu nebylo místo, takže cestou k autu jsme museli přejít celkem rušnou ulici. Děda byl vybavený bílou hůlkou a hned u dveří mě informoval, že je slepý. Nuže dobrá, nechal jsem ho, ať se do mě zavěsí a společně jsme přešli silnici. Pomohl jsem mu nastoupit a vyrazili jsme. Byl celkem provoz, takže jsme popojížděli v zácpě asi deset nebo 15 minut. Pak jsem měl podle navigace odbočit, ale odbočku jsem minul. Děda okamžitě zareagoval. Kam to jedeš, tady jsi měl odbočit. Dobrý výkon na slepce, že ? Další zajímavou postavou byl Martin, o němž jsem vám vyprávěl v šesté kapitole. Něco jsem si vymyslel, něco byla pravda. Martin opravdu pracoval na telefonní ústředně Dopravních odborů. Tato budova sice není na Tottenham Court Road, kam jsem ji umístil, ale nachází se na 128 Theobald´s Road v Holbornu. Tam jsem také Martina poprvé vyzvedával a vezl jsem ho domů v Hammersmithu. Byla to hodně zajímavá osobnost a velice rychle potom, co usedl na zadní sedadlo mého auta, jsme se dali do řeči a vykládali si celou hodinu, co trvala cesta k němu domů. Vezl jsem ho potom za týden ještě jednou a tak jsme v naší konverzaci pokračovali. Vyprávěl mi o sobě, o svém životě, o své práci, o tom, jak jezdí pomáhat do jedné nemocnice lidem s duševní poruchou a spoustu dalších věcí. Něco z toho jsem vám napsal do vyprávění o něm, něco jsem pozměnil nebo úplně vynechal. Martin ve mně zůstal trčet hodně hluboko a dost jsem na něj myslel.

Ale potkal jsem i další typy. Jak už jsem řekl, hodně jsme převáželi pacienty psychiatrických ústavů. Ze stacionářů na vyšetření a nazpátek. Vzpomínám si na jednu starší paní v noční košili, která se křečovitě držela dveří a tiše kvílela pokaždé, když jsem odbočoval do jiné ulice. Vzpomínám si na jednoho obrovského černocha, který si tiše mručel monotónní melodii a do rytmu si s hlasitým praskáním promačkával klouby. Čekal jsem, kdy z kapsy vytáhne strunu a uškrtí mě. Je pravda, že po každé s pacientem cestoval doprovod v podobě ošetřovatele nebo ošetřovatelky, ale někdy jste si nebyli jistí tím, kdo vlastně eskortuje koho. Jednou jsem dokonce s takovým jedním doprovodem družně proklábosil celou cestu, abych potom, když jsme dorazili na místo určení zjistil, že onen domnělý doprovod je pacient a osoba, kterou jsem považoval za pacienta, byl ve skutečnosti doprovod. Ale to se stává i v lepších rodinách. Jednou jsem naložil mohutného ošetřovatele a drobného bílého kluka asi ve věku 16 možná 17 let. Vezli jsme ho do nemocnice, tam ho zanechali a ošetřovatel se se mnou vracel zpět. Na zpáteční cestě jsem se dozvěděl, že ten kluk před dvěma lety konvertoval k islámu a před šesti měsíci ho chytla policie, když se připravoval na bombový útok proti jednomu obchodnímu centru. Trestu unikl jenom díky tomu, že se jeho advokátovi podařilo přesvědčit doktory, že ten kluk je blázen. No, na mě působil dojmem, že to má hlavě srovnané hodně dobře. Ale já nejsem doktor.