První jarní výlet

Žijeme si v Anglii posledních několik měsíců docela stereotypně, z práce do práce, žádná dřina na domě nebo jeho okolí, natož nějaké další zvelebování. Máme pár nápadů jak to tady vylepšit, ale není to tu naše, takže by to byli vyhozené peníze. Už i tak máme nakoupeno tolik věcí, které se vejdou po redukci tak do dvou aut... Ale přece jedno malé zpestření našeho všedního života...

Před dvěma týdny  jsme měli státní svátek, nebo-li takové celo královské volno. Abych netrhala partu, tak jsem si udělala volno taky a to i s víkendem dělalo 3 dny svobody... Přikoupili jsme mapu, nabalili se až po strop a v sobotu dopoledne jsme vyrazili směr severozápad do Lake District National Park, který leží 120 kilometrů od našeho dočasného domova. Počasí bylo  nádherné, až jsme začali trochu pochybovat , jestli jsme v Anglii. Po téměř dvou hodinách pohodové jízdy jsme dorazili k prvnímu jezeru, které bylo obklopeno kopci. Po tom, co jsme se asi třikrát převlékli než jsme našli správnou kombinaci oblečení pro náš 612 m vysoký výstup, jsme vyrazili na naši první jarní vycházku. Po malém bloudění, které jsme si zpestřili fotografováním, jsme našli správnou cestu vedoucí k vrcholkům. Na každém kroku se nám otevírali nádherné scenérie... Poznávali jsme v dáli kopce, na kterých jsme čekali na fascinující západ slunce minulé léto. Jak je to na anglických kopcích typické, tak i tentokrát to nebylo jinak. Vystoupáš na hřeben a máš před sebou další 3 ještě vyšší. Slunce nás hřálo, takže nic nebránilo v další cestě.

Na první pohled tady hory nejsou vysoké, kolem 300 - 1200 m.n.m. Ale když si připočteme, že úpatí jsou na úrovni hladiny moře, takže je převýšení obrovské. Když bylo sluníčko blízko horizontu, tak nezbývalo nic jiného než se vydat do údolí. I tak nás čekala ještě dlouhá cesta po strmém srázu, kde nebyla ani vyšlapaná cestička. Po několika přestávkách na občerstvení a fotografování, jsme dorazili k našemu  ”obytňáku,, který nám poskytl pohodlný přístřešek pro deštivou noc.

Ráno jsme posnídali při sledování muchlujících se postarších motorkářů. Počasí vypadalo bídně. LDP je totiž nejdeštivější oblastí Anglie. Ročně spadne přes 6000 mm srážek. Pro přirovnání na jižní Moravě je pouze 800mm. Je tedy víc než s podivem, že vyjde alespoň jeden den bez deště během dovolené, stejně jako tomu bylo v pondělí, ale nebudeme předbíhat.

Rozhodli jsme se, že to na přírodu dneska nevypadá a že vyrazíme do města. Vybrali jsme si nedaleké letovisko Ambleside, které je jedno z velmi oblíbených pro dovolené v této oblasti. Pokochali jsme se památkami, poslali pohlednice a další cesta směřovala do pro nás už známého průsmyku Hardknott Pass. Průsmyk nás už nezastraší silnicí širokou tak akorát pro jedno vozidlo, kdy se protijedoucím musí vyhýbat couváním do rozšířených míst i několik set metrů a stoupáním převyšujícím 20%. V zimě je silnice většinou nesjízdná... Nemohli jsme odolat krásným příležitostem udělat zajímavé fotky... Přelezli jsme ohradu, vykročili jsme k potůčku a potom k jezeru. Začalo opět pršet, rozevřeli jsme deštník, aby se uchránil objektiv od sebemenších kapiček vody, které by kazily snímek a pokračovali ve focení. 

Po snědení studených špaget, jsme se rozjeli dál, měli jsme namířeno pod nejvyšší horu Anglie Scafell Pike 978 m n.m. Déšť neustával, ale naopak zesiloval, i když nám to bylo moc líto, tak jsme změnili plán a otočili to směr civilizace. Po 20-ti kilometrech, kdy jsme dojeli na pobřeží Anglie nás překvapilo, že silnice jsou suché a sluníčko září v plné síle. Nebe se obarvilo do pohádkově modré, zlepšila se i naše nálada. Na benzínce jsme načerpali palivo a po spořádání večeře jsme pokračovali v jízdě. Odbočili jsme na silnici vedoucí k moři... 

Zrovna byl odliv, takže se nám naskytl pohled na několik opuštěných lodí, které se placatily jako ryby na suchu. Moře obvykle při odlivu ustoupí až o 2 kilometry někam do ztracena. Nazuli jsme botky a udělali jsme si romantickou procházku po dně moře plném křupajících mušlí. Obloha se po západu slunce vybarvila do směsice úchvatných tónů. Byl to takový malý zázrak po dni plném mlhy a deště.

Dalšího dne ráno jsme si udělali picnic na parkovišti a rozhodli jsme se, že to nevzdáme a na poslední chvíli v den odjezdu přece jen zdoláme náš cíl. Pokořit Scafell Pike. Vjeli jsme do průsmyku který, lemovaly pastviny se všudy přítomnými ovečkami. Mezi stromy na nás probleskovalo jezero Wast Water, které jsme znali jen z pohlednic. Až doma jsme se dozvěděli, že jezero je nejhlubší v Anglii (79m). Jezero je u samého úpatí nejvyšší hory Anglie. Než jsme dorazili na parkoviště, ze kterého vedou cesty k vrcholu, tak jsme neodolali kráse jezera Wast Water, které mělo nezapomenutelnou atmosféru. V jezerní hladině se odráželi přilehlé kopce a byl slyšet křik racků.
 

Chtě nechtě jsme museli pokračovat dál, jinak bychom ani nevyrazili do hor. Do batohu jsme naskládali vše potřebné pro přežití  a vyšli jsme vstříc nehostinným štítům, které nebyly zatím vidět. Travnatá pěšina se rychle měnila v moře kamenů, při pohledu do údolí se nám tajil dech... Pastviny, srázy, jezero.... a to vše zalito sluncem, které tomu přidávalo na kráse a tak nějak jsme zapomněli na nehostinnost hor. Ztuhlé tělo po zimě potřebovalo o něco více přestávek, takže tyto chvilky na nabrání sil jsme prokládali koukáním se do hledáčku foťáku a čoček dalekohledu. Pod zatím pro nás nejprudším svahem, který jsme posléze místy lezli i po čtyřech, jsme si dali svačinu. Po chirurgickém zákroku ( klíšťatům se daří i na kamenech) a památečním fotu do rodinného alba :-) jsme zmobilizovali všechny síly a vykročili dál vzhůru.