(Jak se fotí) Wimbledon 2008

Ne, že bych byl velkým tenisovým fandou. Nesleduji tenis turnaj od turnaje, spíš jen občas výsledky českých hráčů a hráček.

Ale teď je Wimbledon.

Nejslavnější tenisový turnaj.

A já jsem v Londýně...

 

Což o to, v Londýně už jsem byl i loni v době konání Wimbledonu, ale tehdy ještě ten život nebyl v takových kolejích, v jakých je dnes. Počtvrté jsme se během jediného roku stěhovali, moje drahá polovička akorát končila školu a ani v práci to nebylo to pravé ořechové. Ale letos je to jinak a tak jsem si říkal, že vyrazit letos a zkusit si pár reportážních tenisových snímků by nemuselo být špatné.

 

Bohužel nepatřím mezi ty, kdo si mohou dovolit vysedávat ve slaměném kloboučku na sedátku centrálního dvorce celý den, snad jen s přestávkami na odběhnutí ke stánku se šampaňským a jahodami se šlehačkou. Nicméně po pracovní době jsou lístky levnější a ne všechny zápasy se hrají na centrálním dvorci. Rozhodnutí tedy padlo na první červencový pátek.

Sešli jsme se s kamarády na Southfields a plni obav z dlouhých čekacích front jsme kráčeli směr dvorce. U cedulky "Queue here. Non ticket holders." jsme zahnuli doleva a pokračovali po plastovém chodníčku stále očekávajíc konec fronty. Konec se nedostavil - došli jsme až k bezpečnostním rámům. Vždycky pípám, nicméně tentokrát na mne rám zapomněl. Zato však ostraha nezapomněla na kamaráda a donutila ho dát do úschovny karabinu od klíčů. Nevím, kolik taková karabina stojí, kdybych si ji chtěl koupit, ale její uložení v budce u parkoviště stálo libru. Dost zlodějina.

U turniketů s lístky na nás čekalo příjemné překvapení v podobě slevy z 11 na 5liber. Důvod ke slevě jsme zjistili hned záhy. Vzhledem k pozdější denní hodině (chýlilo se na sedmou) a pokročilému stavu turnaje už se v tu dobu hrály jen dva zápasy. Na dvorci číslo 2 a na centrálním dvorci, kam ovšem naše lístky neplatily.

Nicméně když už je člověk jednou - a dost možná naposled - v životě na Wimbledonu, neměl by centrální dvorec vynechat. Je to přeci jen to nej nej. Takže jsme se rozhodli, že se alespoň mrkneme dovnitř a třeba se nám podaří proklouznout nepozorovaně i do hlediště.

Tož nepozorovaně by to nešlo. Hlídali dobře. Ale v pauze několik lidí odešlo a že prý dva z nás mohou pustit. Vybrali jsme ty tenisuchtivější a sami čekali na další pauzu, třeba budeme mít podobné štěstí. Přestávka mezi gamy na sebe nedala dlouho čekat, ale hlídač nás dovnitř pustit nechtěl, se slovy, že na to nemáme na to lístky. Na dotaz, kde si je máme sehnat nám na mapě ukázal místo vzdálené cca dva kilometry ve směru, odkud jsme se právě přivlekli. Argumentovat, že kamarádi se dovnitř dostali bez toho, aby tyto lístky měli se nám nechtělo, neb riziko, že by oni byli za uši vytaženi z hlediště se při pohledu na dva uniformované hlídače zdálo být vysoké. Celou situaci vyřešil odcházející postarší pár, který nám svoje lístky podstrčil a zmizel. Nicméně zábrana už byla zase na svém místě a hlídač nás nechtěl pustit dovnitř ani se správnými lístky. Akorát gestikuloval s druhým hlídačem, že on ne a pořád mával rukou směrem nahoru, kde patrně seděl hlídač na hlídače. Druhý byl ale odvážnější a tak jsme proklouzli do hlediště a hned vytahovali foťáky jakožto i zkoumali, co že se to vlastně hraje a jak je zápas daleko. V plném proudu byla čtyřhra mixu Bob Bryan / Samantha Stosur vs. Jamie Murray / Liezel Huber. Stav byl akorá 2:6 5:5 a vypadalo to, že zápas je skoro u konce.

Nu a jak se tedy fotí? Předem přiznávám, že jsem tenis nikdy nefotil, nemohl jsem si vybírat ideální místo (na těch - vyhrazených pro novináře - seděli kolegové s mnohem většími děly - rozuměj objektivy) a vzhledem k večerní době nebylo ani moc světla. K dobru mi byl fakt, že jsme seděli akorát za betonovým zábradlím, pod kterým byla ulička, takže jsme neměli výhled na hlavy ostatních diváků, ale mohli jsme sledovat/fotit opravdu tenis.

Nastavil jsem tedy ISO 800 (postupně i 1000), přepnul na kontinuální zaostřování a zkoušel lovit tenisty po hřišti. Hra se mezitím protáhla do třetího setu, což jsme kvitovali s povděkem. Focení, upřímně řečeno, nebyl žádný med. Dík mojí nezkušenosti foťák ostřil tu tam tu onam, vzácně pak i na tenisty. Když už se podařilo zaostřit na hráče, nebyl zrovna v pěkné akci, chyběla mu v záběru raketa, ruka či noha nebo tam zase nebyl míček. Postupně jsme změnil taktiku ze zmateného sledování více hráčů na sledování jednoho hráče, ovšem stávalo se mi, že v systému čtyřhry se daný hráč v mém hledáčku po celou dobu, co jsem na něj ostřil, k míčku nedostal. Radost mi ale dělalo to, že jsem postupně pozoroval jisté zlepšení a na několika snímcích jsem měl nejen celého hráče i s raketou, ale dokonce i zajímavou akci, míček a relativní ostrost. To, jak správně nastavit ostření jsem zjistil až o den později, kdy jsem víceméně čirou náhodou fotil na zápase rabyové první ligy. Ale o tom asi spíš jindy.

Když zápas k neradosti většiny fanoušků skončil prohrou dvojice Murray / Huber, pokusili jsme se ještě dostat na souběžně hraný zápas na druhém dvorci, ale viděli jsme už jen závěrečný tie-break přes hlavy ostatních diváků z třetího dvorce. Vyfotili jsme se alespoň u šampaňského nalezeného na sedačce (jen vyfotili, nepili a na sedačce nebylo vylité, ale v lahvičce), koupili si něco k snědku (ano, mimo jiné i tradiční jahody se šlehačkou) a s pocitem dobře "vykonané práce" odjeli domů.

Vždyť kdo může říct, že za pět liber viděl na centrálním dvorci semifinále Wimbledonu, že? Ano, sice to bylo všechno takové second-hand - první lístky se slevou, druhé zadarmo, šampaňské na lavičce,... ale co, o to tady přece nejde, ne?

(více fotografií najdete v mém osobním BLOGu )

--------------------

Autor v současné době pracuje jako fotograf v jihozápadním Londýně.

www.vojtaherout.com