Paintballová neděle aneb Rambo ze mě nebude

 

Déšť pro vás dnes bude ten nejmenší problém,” zvolal vedoucí paintballového centra Delta Force na své zákazníky, kteří stáli v bahně a mokli. Stál jsem tam a věřil mu. V ruce jsem měl sáček se sto náboji, u kterých jsem už hmatem zjistil, že nejsou z nejměkčích. Při pohledu na skupinku ostře vyhlížejících „maníků” opásaných zásobníky nábojů, jsem věděl, že déšť opravdu bude ten nejmenší problém. Z výrazů tváří mých sedmi spolubojovníků, se kterými jsem přišel, jsem pochopil, že nejsem jediný, komu se tento způsob neděle jeví býti poněkud nešťastným...

 

Po seznámení se s bezpečnostními pravidly jsme vyrazili vstříc dobrodružství. Organizátoři všechny rozdělili do několika týmů zhruba po dvaceti hráčích, takže jsme hráli i s cizími lidmi. Někteří vypadali ostříleně, ale zdaleka jsem nebyl jediný, kdo vůbec poprvé v životě na nějakou takovou akci zavítal. Pravidla byla velice jednoduchá. Vždy proti sobě stály dva týmy, které si vždy po jedné hře, trvající deset minut, vystřídaly strany. Kdo byl zasažen, zvedl ruku a odešel mimo hřiště.
První hra se odehrávala v džungli - houštině, v jejímž středu byl „artefakt“, kterého jsme se měli zmocnit. Odešli jsme na své strany džungle. Po pokynu rozhodčího se všichni rozeběhli směrem ke středu. Postoupil jsem jen k nejbližšímu zákrytu a vyhlédl střílnou. Bez brýlí (cca dvě dioptrie), které se mi do helmy nepodařilo rozumně vecpat, jsem viděl vše -mimo nepřítele. Co si mne nečekaně štíplo do pravého ramene. Nepřítel evidentně brýle nenosil. Možná to byl i přítel. Barvu jsem měl na uniformě spíše zezadu…
Reinkarnace přišla záhy, protože hra skončila a vyměnili jsme si strany. Znovu jsem tak stál za nějakým zákrytem a hleděl do houští. Najednou jsem si uvědomil, že se mi ztratili všichni známí. V nafasovaných uniformách a helmách kryjících celou hlavu jsme vypadali všichni úplně stejně. Stejně jako já. Zalil mne náhlý pocit obrovské anonymity a osamělosti mezi lidmi, mezi davem. Velkou radost mi udělala nějaká cizí holka, jejíž růžová kapuce vyčuhovala z pod uniformy. Byl to kousek individuality a lidskosti v mase černých uniforem bez tváře. Když jsem později nad tím přemýšlel, ím mě to tak potěšilo, myslím, že to byla hlavně její jedinečnost. Člověk je tvor společenský a potřebuje mít vazby s ostatními lidmi. A vazbu lze mít pouze s konkrétním člověkem, ne s davem… Tyto řádky prosím neberte jako nic jiného než pokus o zachycení chvilkových pocitů, které jsem měl, když jsem se ocitl v situaci, v níž jsem doposud v životě nebyl.
Celou bitvu jsem přežil bez úhony v zákrytu a abych alespoň vyzkoušel jak funguje zbraň, vystřelil jsem třikrát někam do křoví…

Mezi dvěma hrami byla pěti minutová přestávka. Pod vedením rozhodčích jsme se vrátili na základnu, což bylo jediné místo, kde bylo dovoleno sejmout helmu. Přestávka stačila tak leda k doplnění nábojů a vyčištění mlžící se helmy. Za chvíli jsme tak znova nastupovali do boje. Vzhledem k počtu tří nábojů, které jsem vystřelil, jsem neměl moc co doplňovat…
Druhá hra byla bitva o vesnici. Cílem bylo obsadit a udržet co nejvíce domů. Hned po hvizdu jsme vběhli do domu a rozmístili se u oken a dveří. Jen co jsme to udělali, začaly do stěn bušit kuličky. Zbytek hry jsem tak strávil u okna, ze kterého jsem střídavě vyhlížel a střílel do nedaleké skupiny stromů, odkud na nás někdo pálil. Na rozdíl od první hry jsem se byl ale smělejší a měl chuť jít více dopředu a ne se jen zbytek dne krčit někde v zákopu. Po výměně stran jsem se tak vrhl vpřed a obsadil okno ve vzdálenějším domě. Měl jsem dobrý výhled na protější dva domy obsazené nepřítelem, ze kterých se neustále střílelo. Mezi domy bylo volné prostranství, takže bylo dobře vidět. Docela hodně mě překvapilo, když jsem si všiml, že jsem schopen vidět kulky v letu a dokonce se jim i občas vyhnout. Nebyl to bohužel žádný Matrix a já nebyl Neo. Kulka sice byla vystřelená poměrně velkou rychlostí, ale záhy ji ztrácela, takže ji po desíti metrech od vystřelení bylo možno vidět a sledovat v letu. A navíc tu, která se mi rozpleskla o helmu jsem neviděl. Zvedl jsem tak jen znechuceně ruku a odešel mimo hřiště. Tam jsem byl znechucený ještě víc, když mi spoluhráči řekli, že jsem klidně mohl pokračovat, protože zásahy do helmy se nepočítají (aby hráči záměrně nestříleli do hlavy).

Třetí hra by šla nazvat jako čistě existenciální. Odehrávala se na otevřeném poli, kde jediné úkryty poskytovaly nízké balíky slámy. Cíl by velice jednoduchý: postřílet jich co nejvíc. Tolik ke konci humanismu v kolébce demokracie. Doběhl jsem co nejdále a lehl si za balík slámy. Pak už jsem jen vnímal žlutou barvu, která mi stékala přes helmu na hlavu. Balík byl tak nízký, že z něj helma vyčuhovala a tvořila tak oblíbený cíl. Hnout jsem se neměl moc kam. Jakýkoliv pokus vstát by mi obarvil i zbytek těla. Rozhodčí na mne zpoza ochranné sítě něco křičel, ale moc jsem mu nerozuměl. Když hra skončila, zašel za mnou řekl mi „Ty jsi vůbec nestřílel, tak jsem na Tebe řval ať střílíš.“ Z odpovědi pochopil, že jsem cizinec a tak se mě zeptal, jak moc umím anglicky a zda to nebyl jazykový problém. Odvětil jsem, že anglicky umím solidně, ale v té situaci jsem mu prostě nerozuměl. Ve škole na mě zkrátka nikdy nikdo nestřílel…
Při této hře jsem si také uvědomil, jak naivní jsme byli, když jsme přišli. Protože nás bylo osm, doufali jsme, že budeme hrát jen sami mezi sebou a ne s těmi „podivnými týpky“. Po převlečení do uniforem jsme vypadali všichni úplně stejně. Měli jsme také všichni úplně stejné pušky, takže kulka vystřelená „něžnou kamarádkou“ byla stejně něžná jako kulka nějakého „podivného týpka“. Fyzický kontakt mezi hráči byl zakázaný. Když to vezmu tak kol a kolem, tak za ty dva roky co se známe, jsem své „něžné kamarádce“ Pavlíně, řekl tolik drzostí, že bych z ní měl mít teoreticky větší strach než z nějakého Ramba. Ještěže v těch uniformách nešlo moc poznat kdo je kdo…

Půl hodinová polední pauza přinesla jídlo a odnesla do auta bundu, ve které jsem se dost potil. Dokoupili jsme náboje (2300 kusů na osm lidí), protože jsme se všichni pěkně rozstříleli. Se svou stovkou nábojů za tři hry jsem měl ale rekordně nejmenší spotřebu. Na svou obhajobu podotýkám, že raději mířím a střílím než střílím a doufám, že něco trefím. Odmítám tímto případnou obžalobu, že „mířím, střílím a doufám, že něco trefím“ případně, že mrtví toho moc nevystřílí.

Během oběda jsme si také navzájem sdělili své dojmy a zanadávali si na ostatní hráče. Někteří se bavili tím, že stříleli zezadu do vlastních. Jiní zase po zastřelení zůstávali ve hře a pokračovali vesele dál jako by se nechumelilo, pardon, nestřílelo. Hezky jsme se shodli, že až půjdeme na paintball příště, najdeme si něco jen pro sebe, protože navzájem se postřílíme v duchu fair-play.

Čtvrtá a pátá hra byly boje o vlajku. Poté, co mě hned na začátku trefila kulka do zcela nechráněné části krku, dostal jsem konečně ten správný zápal do hry. Jednak jsem skutečně zjistil, že i tento zásah jde vcelku dobře „přežít“ (v rámci pravidel hry), jednak mi definitivně došlo že krčení se v zákrytu vskutku nemá smysl. Následující dvě kulky do boku mě z toho sice záhy vyléčily, ale i tak jsem to celé na rozdíl od začátku bral už jen jako hru. Nic víc.

Nejpřekvapivější průběh měl poslední scénář – vrtulník. Jeden hráč byl vybrán co by pilot. Dostal nepřehlédnutelnou reflexní vestu a rozhodčí jej potěšil sdělením, že cílem všech protihráčů je jej zabít. Jeho cílem je naopak dostat se na základnu nacházející se na území nepřítele. „Vcelku nefér scénář. Nikdy nemá šanci se tam dostat,“ shodli jsme si.
První pilot byl z nepřátelského mužstva. Přesunuli jsme se do malé rokliny, nad kterou se nacházela plošina s vrtulníkem. Hned po hvizdu jsem ale pochopil, že tak jednoduché to nebude. Svah byl poměrně prudký a po dešti hodně klouzal. Než jsem se stačil rozkoukat a vybrat nejlepší cestu, přiletěla sprška kulek. Zvedl jsem ruku a odklouzal mimo hřiště. Nebyl jsem sám. Během pěti minut jsme tam byli všichni. Celé naše družstvo a ani jeden soupeř. Bez nadsázky jde říct, že to byla skutečná jatka. Neměli jsme nejmenší šanci.
V ten okamžik se mi také vrátil pocit, že to je a není jen hra. Pohled na dvacet „mrtvých“ lidí, kteří byli během pěti minut bez reálné šance na obranu postříleni jako králíci, na mě dost zapůsobil. Být to skutečné, tak by dvacet lidských osudů během jediné chvíle skončilo. Kvůli prudkému podmáčenému svahu…
Když se vyměnily strany, běželi jsme hned tři co nejrychleji k roklině. Nepřítel se marně snažil vylézt na svah. Bez většího míření jsem spustil palbu a soupeři nestačili zvedat ruce. Měl jsem je jako na dlani, přičemž oni mi v praxi nemohli ublížit. Střílel jsem do lidí a líbilo se mi to. Konečně jsem byl já pánem situace a nemusel jsem se bát, kde mě co trefí. Zcela nefér pozice, ale v ten okamžik jsem si to doslova vychutnával. Nevnímal jsem je ani moc jako lidi. Spíše jako něco, do čeho je potřeba a radost střílet. Vlastně to bylo takové hezké spojení příjemného s užitečným. I když to stále byla jen hra, je myslím děsivé, že jsem se do takového stavu emocí a mysli dostal ani ne za půl dne…

---

Americký psychoterapeut Irvin D. Yalom v jedné ze svých knížek napsal, že „smysl života se vytváří chůzí po křivolakých uličkách“. Musím říct, že tato paintballová zkušenost byla docela zajímavou uličkou. Na začátku dne jsem se chránil před deštěm, na jeho konci už (skoro) ani před kulkami. Než jsem se rozkoukal a rozehrál, držel jsem se zpátky a moc nestřílel ani se nehnal dopředu. Později tomu bylo naopak. Hlavní změna, která se mezi začátkem a koncem dne ve mně odehrála, byla ta, že jsem to celé začal vnímat jen jako hru. To jsem samozřejmě věděl i na začátku, ale stále se ve mně mísily různé pocity: „Je to jen hra“, „Budu střílet po lidech“, „Co když trefím Pavlínu…“, „Někdo bude střílet po mě“, „Ty náboje jsou pěkně tvrdé.“, , „Co když netrefím Pavlínu…“

Vzato kol a kolem to byla velice zajímavá, cenná zkušenost a zahrát si alespoň jednou paintball mohu jen doporučit. I když je to jen taková hra na vojáky, může vás dostat do situací, které normálně v životě nezažijete, dát vám některé zajímavé podněty k přemýšlení. Tím, že je to jen hra, můžete si vše bezpečně vyzkoušet. Na druhou stranu si myslím, že se v tom potenciálně může skrývat i určité nebezpečí. Celý den se setkáváte se střílením, ke kterému rychle ztratíte respekt, protože „mrtví“ můžete být maximálně deset minut. Není riziko, že když se s něčím podobným setkáte v realitě, můžete nějakou potenciálně nebezpečnou situaci podcenit? Nevím. Ale co, vždyť to je jen úvaha jednoho ostříleného paintballového zelenáče…

Martin Bobek

P.S. Ještě dva odkazy:

• Paintballové centrum Delta Force, kde se to celé odehrálo: http://www.paintballgames.co.uk/
• Minty Trips, které mj. pořádají i „zájezdy“ na paintball:
  http://www.mintytrips.co.uk/