Výlet s překvapením do Crowborough aneb setkáme-li se s bahnem, jen těžko někam zahnem

Já: „...na to, že jsme to zveřejnili až na poslední chvíli nás jede jak malých myší..."
Honza: „Jo, to jsou ty ledny... Člověk chce po vánocích na vzduch."

Touto malou ukázkou konverzace organizátorů bych si dovolil uvést první z letošních Výletů s překvapením. Ač je to podivné, je to vskutku tak. V létě, kdy byly podmínky pro výlety zcela ideální, se nás leckdy sešlo jen čtyři nebo pět. V lednu, kdy je zima, bahno a brzy se stmívá, jsem měl na nádraží problém se dopočítat. Číslovka 18, u které se počet účastníků zastavil, tak byla minimálně překvapivá. Inu, není to první ani poslední věc, která je v Británii poněkud nelogická...

 

Na konci městečka Crowborough jsme prošli okolo velkého Tesca, místa, kde sobotní výlety mnoha lidí končí. Náš zde teprve začínal a nikdo ze skupiny se ani náznakem nechtěl zastavovat. Kdosi pouze mimoděk poznamenal „Zvláštní, obvykle se Bára žene do Tesca a kupuje sendviče." Přestože jsem Báru neznal, byl jsem rád, že se chová neobvykle.

Skouzli jsme se ještě pár metrů po zledovatělé silnici a vešli na stezku vinoucí se podél trati. Z davu se začaly ozývat první komentáře na blátivost pěšiny, nad kterými jsem se pousmál. Pokud se s bahnem pojí nějaké přívlastky, jsou to obvykle „kluzké", "hluboké", či „odporné". Toto bahno bylo „zahřívací". Protože už jsem zažil několik výprav pod Honzovým vedením, tušil jsem, co nás ještě čeká. Snad nic nepokazím, když mírně předběhnu v ději a prozradím, že jsem se nemýlil...

Když jsme vystoupili na pevný povrch na malém železničním mostě, přepočítali jsme se, protože se mi zdálo, že je nás nějak málo. Nemýlil jsem se ani tentokrát. Čtyři chyběli. Po krátkém telefonátu jsme ale zjistili, že jen šli kousek napřed. Když jsme se opětovně setkali, udělali jsme hromadné foto a představení, protože navzájem se znala jen malá část lidí.

Přestože jsme šli celkem pěknou krajinou, suchých míst vhodných k obědu jsme mnoho nenašli. Poobědvali jsme tedy ve stoje. Jedna skupinka se posilňovala už od nástupu do vlaku slivovicí, ale myslím, že není potřeba na tyto „výletníky" blíže ukazovat. Ostatně doposud se nám ztratili jen jednou...

Pokud se lidé doposud příliš neznali, velice dobře jim ke sblížení napomáhalo bahno, co by společný nepřítel a vděčné téma hovoru. Bylo všudy přítomné a od oblečení účastníků zájezdu i neoddělitelné. Všichni tak svorně klouzali a čvachtali...

Došli jsme až k rybníku, na jehož druhé straně cválal jezdec v červeném saku obklopený smečkou loveckých psů. Když si všiml, že si jej všichni svorně fotíme, sundal si klobouk a našim japonským turistům vesele zamával. Za chvíli jej následovala početná skupina jezdců v modrém. Byli jsme očitými svědky honu na lišku, kterou představoval červený jezdec. Bylo milé zjistit, že některé britské tradice mohou být i docela pěkné. Po zkušenostech s oddělenými kohoutky a ochutnání octových chipsů to bylo až překvapivé. Stejně jako traktor, který se za chvíli zjevil na hrázi a šinul se ve stopách jezdců. Ten jsme si do té tradice nějak nedokázali zařadit...

„Člověče já už vím, co je blbě. Mapa. Oni vysušili rybník a udělali ho jinde. Proto se pořád nemůžu zorientovat," prohlásil po pěti minutách pochodu Honza, otočil nás o 180 stupňů a nasměroval nás na hráz, která už naštěstí byla bez jezdců. Nutno přiznat, že cesta po projetí traktoru, skupiny jezdců, smečky psů a lišky si nezadá s tankodromem...

Honza se ale konečně našel a zavelel do kopce. Vedl nás jako vždy s jistou rutinou zkušeného průvodce, ale bohužel jej opět zradila stará mapa. Průchod plotem byl přesně tam, kde jej mapa uváděla. Ne tak nový, dvou metrový plot, který zde od jejího vydání stačil vyrůst. „Nic si z toho nedělej, když naviguju já, tak se posouvají kopce a mizí města," chlácholil jsem Honzu. Podél plotu jsme došli až k bráně. Zamčené bráně. Neměli jsme ale na vybranou. Naše cesta pokračovala na její druhé straně, odkud se z houští ozýval hlasitý štěkot. Jako správný, neohrožený velitel jsem šel příkladem a se skrývanou ladností jsem přelezl plot. Nikdo mne však nenásledoval. Nějakého inteligenta totiž na rozdíl ode mne napadlo, že bychom mohli na chvíli vysadit bránu z pantů. Všichni ladně prošli a pokračovali po cestě až jsme narazili na turistickou stezku. Podotýkám, že se to obešlo bez ztrát na životech ze strany lovců i jejich psů. Největším nepřítelem tak zůstávalo bahno. Nedá se o něm ale říct, že by se nám postavilo do cesty. Spíše na cestu...

Zima ale dokázala vytvořit i příjemnější překvapení. Na konci lesa leželo na zemi několik desítek květináčů plných vody. Mrazem se na jeho povrchu utvořil asi centimetr tlustý led. Vzhledem k jeho sympatické kulatosti se na něj všichni vrhli. Nikoho asi nepřekvapí, že tyto ledové talíře začaly brzy létat vzduchem...

Na nádraží do Eridge nám zbývalo asi půl hodiny nepříliš příjemné cesty podél hlavního tahu. Na jejím konci nám ale měla být zaslouženou odměnou hospoda, kterou Honza sliboval už od Londýna. Namísto útulné záře, která se měla linout z jejích oken a zvát nás dovnitř, nás přivítala pouze strohá cedule „Otevíráme v 17:30". Bylo 17:10. Dvacet minut jsme tak strávili na námrazou pokryté letní zahrádce a nic nepomohlo ani bušení na dveře. Když pak hostinský konečně otevřel dveře, byl uvítán zaslouženým potleskem...

Že jsem tady na hodně řádků nic moc nenapsal? Možná máte pravdu. Číst si o tak neexotickém výletě někoho jiného by mne asi také moc nebavilo. Jenže já na tom výletě byl a skutečně si ho užil. A můžu být jen rád, že se v sobotu našli lidé, kteří nezakončili svůj výlet v Tescu. Doufám jen, že si to říká i onen hospodský a neotvírá teď dveře s obavami, co ho tam čeká...

Martin Bobek

P.S. Více informací o Výletech s překvapením najdete na: http://www.svetoslap.cz/vyletysprekvapenim. Pozvánky na jednotlivé akce jsou zveřejňovány v kalendáři na Pohybech.