Přání

„...a do toho Nového roku 2009 Ti přeji, aby se Ti splnila všechna Tvá přání..."

Když mi přijde takové přání, málokdy z něj mám radost. Jsou z něj totiž zřejmé hned dvě věci. Buď mne pisatel nemá rád nebo mu chybí špetka filozofie. Proč?

Dovolte příklad. Na základní škole nám každý rok soudružka učitelka rozdala papírky, na které jsme měli uvést, čím si přejeme v budoucnosti být. Od první třídy jsem vždy svědomitě a uvědoměle napsal „archytekt". Kámen úrazu nastal až v třídě páté, kdy jsem najednou znejistěl, zda se ten „archytekt" náhodou nepíše jako „architekt". Šalamounsky jsem proto použil synonymum, u kterého jsem tvrdost „i" bezpečně věděl. Nejen učitelka se tehdy podivila, že si najednou přeji stát se „zedníkem". Jak vidíte, to by to se mnou pěkně dopadlo, kdyby se mi splnila všechna má přání, drahý pisateli! Nic se ale naštěstí nestalo. V té době mi ještě žádná novoroční přání nechodila...

A proč jsem přesvědčen, že takové přání nemůže odeslat žádný filozof? Každému filozofovi je totiž známo rčení „utrpením člověk roste". A co je více než osobní růst? Nepřáli byste ho snad někomu? Vidíte. A přesto jsou ve většině přání pouze fráze typu „měj se dobře". Hned se tak nabízí logická otázka: „Je vůbec možné přát si ať ty, které máme rádi, nic netrápí?"

Jednou jsem tak na podobné přání všeho dobrého zareagoval úvahou, jak to se mnou pisatelka vlastně myslí a jako dovětek jsem připojil jasnou otázku: „Co vlastně chceš? Aby mě něco trápilo nebo ne?!" Odpověď , která na sebe nedala dlouho čekat, svědčila o tom, že má slova padla na úrodnou půdu: „Trp si, je to pro tvé dobro." Že by mne to ale potěšilo... Tak to vidíte. Sám nevím, co chci...

Takže co vlastně přeji sobě i ostatním? Ať se nám všem splní taková přání, o kterých člověk ani sám pořádně neví, že je má. Ale v okamžiku, kdy se stanou skutečnosti, si řekne „jo, to je ono. To jsem vždycky chtěl..." Tak ať v tom roce 2009 žijeme život natolik pestrý, že by se nám do toho dnešního novoročního přání ani nevešel...

Martin Bobek

P.S. Možná bych dovolil ještě jedno, poslední skromné přání: Neberme se moc vážně. A už vůbec ne vážné novoroční filozofické úvahy, ze kterých je stále patrný rozpustilý duch Silvestra...