Letní prázdniny roku 2005 byly v Londýně ve znamení horkého a suchého počasí. V dodávce rozpálené doběla, v košili promáčené potem jsem kličkoval ulicemi Richmondu jak motorová myš. V nové práci jsem se zabydlel velmi rychle a společně s Eulálií jsme si poprvé od našeho příjezdu užívali luxusního pocitu, že nemusíme počítat každou libru.
Tak jsme opět
úspěšně s Eulálií promarodili celý týden. Ona totiž Eulálie je z toho
dnes již vzácného druhu šetrných hospodyněk, které pro pírko i přes plot skočí,
takže když jednou takhle venku potkala jeden krásně vyvinutý virus, neváhala a
dovlekla ho domů. Skončila na antibiotikách a čtyři dny na to virus složil i
mě. Ale zas takový drsňák to nebyl, protože mě držel jenom tři dni a pak to
vzdal a to mi k tomu stačil jenom paralen a kozí zábal. Že nevíte, co je
kozí zábal ? Fakt ne ? To je velmi stará babičkovská medicína a spočívá
v tom, že se v posteli přitulíte ke své drahé polovičce, lokalizujete
její poprsí a pak své bolavé místo zabalíte do ... No prostě kozí zábal. Jak
můžete vidět, užíváme si. Akorát jsme tak nějak v zápalu stěhování úplně
zapomněli na chudáka Horymíra a chudinku Eulálii, které jsme naposledy opustili
v srpnu roku 2005. Nejvyšší čas napravit resty a přesunout se v čase
opět trochu do minulosti. Tak s chutí do toho.Letní prázdniny roku 2005 byly v Londýně ve znamení horkého a suchého počasí. V dodávce rozpálené doběla, v košili promáčené potem jsem kličkoval ulicemi Richmondu jak motorová myš. V nové práci jsem se zabydlel velmi rychle a společně s Eulálií jsme si poprvé od našeho příjezdu užívali luxusního pocitu, že nemusíme počítat každou libru. Užívali jsme si jeden druhého a nemysleli na to, že se blíží 22.srpen, kdy měla tahle pohoda na dlouhou dobu skončit. Toho dne totiž Eulálie odlétala na dlouhých šest týdnů do Čech, aby se podrobila operaci v podobě náhrady kyčelního kloubu, tzv. endoprotéza. Pokud si pamatujete na doktora Sovu z Nemocnice na kraji města, tak tam se o tom hodně mluvilo. Nebyla to pro nás nová skutečnost, protože ten rok, co jsme začali spolu žít, prodělala Eulálie v létě svou první endoprotézu. Takže jsme oba věděli do čeho jdeme. Termín operace si Eulálie domluvila už na jaře telefonicky se svým dvorním ortopedem MUDr. Krbcem v brněnské fakultní nemocnici. Tenhle lékař je prý absolutní špička ve svém oboru a je pravda, že velmi mnoho lékařů i známých zaskočilo, jak rychle pan doktor Eulálii přijal za svého pacienta. Normálně se na tento zákrok čeká několik let, ale v případě Eulálie uplynuly od chvíle, kdy doktor Krbec viděl první Euláliin rentgen, do okamžiku, kdy Eulálie ležela na jeho operačním stole, pouhé tři měsíce. Pro mnohé je to hodně nepochopitelné, já v tom mám jasno. Prostě se nemohl dočkat, až jí uvidí nahou.
{mospagebreak}
V srpnu 2005 to už byla rutina. Po příletu do Prahy se Eulálie měla přesunout do Jeseníku, prodělat předoperační vyšetření a 2. září měla naplánovanou v Brně operaci. Po té sedm dní rekonvalescence v nemocnici a pak přesun do Prahy do nemocnice na Vinohradech na LDN oddělení na třítýdenní rehabilitaci. Po skončené rehabilitaci návrat zpět do Jeseníku k rodině a po týdnu čekání mělo následovat šťastné setkání se mnou. Celé sakumprásk od odletu do shledání, dlouhých 6 týdnů. Za celou dobu našeho vztahu jsme od sebe nebyli déle než tři dny a teď tohle. Snažili jsme se na to nemyslet a řešit to, až to bude aktuální. Jedinou velmi krutou připomínkou byly intenzivní bolesti, které provázely každý Euláliin krok v posledních měsících, kdy se poškozený kloub velmi urgentně hlásil o slovo. Věděli jsme, že operace tenhle problém jednou provždy vyřeší. Bydleli jsme ve druhém patře po prudkých schodech, takže si asi dokážete představit, jak musela Eulálie trpět.
A tak pondělí 22.srpna přikvačilo jako blesk. Eulálie odlétala v šest hodin ráno ze Stanstedu, kam jsem ji vyprovodil a najednou jsem ji nechtěl pustit. Stáli jsme tam v hale mlčky, koukali jeden na druhého a nevěděli co říct. Rozhodla to Eulálie. Sebrala se, dala mi pusu a vyrazila směrem k odbavovací hale. Sledoval jsem jí očima a najednou byla pryč, rozpustila se v davu ostatních cestujících a já jsem zjistil, že stojím v odletové hale standstedského letiště úplně sám a civím do davu cizích lidí. Bylo pondělí, pět hodin ráno, já měl ten den volno z práce a před sebou dlouhých šest týdnů samoty. Najednou jsem nevěděl, co s tím. Vyrazil jsem na vlak zpátky na Tottenham Hale a cestou v úplně prázdném vagóně, kdy jsem byl jediný cestující takhle brzo ráno jsem jenom mlčky civěl z okna a přemýšlel, jak to celé přežiju. Když už jsme se nenávratně vzdalovali od letiště, viděl jsem Euláliino letadlo vystřelit z dráhy směrem k oblakům a směrem k daleké Praze. Poprvé od chvíle, kdy jsem utekl do Velké Británie, jsem pocítil ostré bodnutí stesku po Čechách. Když jsem dorazil domů, myslel jsem si, že si půjdu lehnout a dohnat trošku spánku. Jenže to nešlo, a tak jsem zasedl k počítači. Pro příštích šest týdnů se mi počítač měl stát společníkem pro dlouhé osamělé večery a hlavně víkendy. Měli jsme tenkrát čerstvě zapojený broadband a já si také ve výprodeji koupil novou hru. Rome Total War, strategii, která mě naprosto uchvátila. Vždycky jsem byl fanoušek strategií a série Total War patřila mezi moje favority. Poslední z rodiny, odehrávající se ve starém Římě je skutečná perla. Býval jsem intenzivní hráč počítačových her a byly to právě počítačové hry, které mě před útěkem z Čech velmi dobrým způsobem živily. Než se to celé zvrtlo a skončilo tak, jak jste si přečetli v první kapitole. Ve chvíli, kdy jsem potkal Eulálii, jsem přestal hrát skoro úplně. Tak nějak jsem sebe a jí nechtěl připravovat o vzácně společné chvíle , takže na hraní vlastně nebyl vůbec čas. S Euláliiným odjezdem se v mém diáři objevila nová položka - volný čas. Ona tam byla vlastně už s Eulálií, ale byla vždy vyplněna nějakou společnou činností. V tomto případě společná činnost chyběla. Paradoxně jsem i méně spal. Asi proto, že mě to samotného v posteli nebavilo, a tak jsem i o víkendech vstával o půl sedmé ráno, sám v tichosti posnídal a zasedl na celý den k počítači, kdy jsem od něj vstával, jenom abych si odskočil na záchod. Mnohahodinové hrací maratóny mě vrátily o mnoho let zpátky, kdy jsem během vysokoškolských studií seděl na koleji u svého prvního PC koupeného za svůj první opravdovský kšeft u filmu a mastil Diablo, Red Alert nebo Settlers II a někdy nevytáhl paty z pokoje i 72 hodin.
{mospagebreak}
Všední dny byly mnohem jednodušší. Brzo ráno do práce, pozdě večer z práce, rychlý ohřev večeře z polotovarů, zprávy v televizi a upadnutí do mdlob v ložnici. Každý den jsme si s Eulálií telefonovali. Podařilo se mi najít telefonní společnost u níž jsem si otevřel učet a přes jejich speciální číslo jsem volal Eulálii na pevnou linku do Čech za tři pence na minutu, což byla velmi férová cena. Nepotřeboval jsem žádnou kartu nebo něco podobného. Pouze, když se kredit blížil k nule, poslal jsem jim postal orderem 20 liber a zase vesele telefonoval. Každodenní hodinové telefonáty mě tak díky tomu vycházeli na necelé dvě libry, což bylo fajn. Pro Eulálii z toho akorát vyplývala povinnost pokaždé, když se přesunovala na nové místo pobytu najít snadno dosažitelný pevný telefon, zasmskovat mi jeho číslo a každý den přesně v určenou dobu se zdržovat poblíž. Fungovalo to bez problémů a umožňovalo nám to být v kontaktu každý den.
Další stránkou osamělého života bylo jídlo. Nejsem vášnivý kuchař a ani jím do budoucna nehodlám být, protože i jenom vzdálené přiblížení se zlomku Euláliina kuchařského umění je pro mě nadlidský úkol. Rozhodl jsem se proto podrobit sám sebe sociálnímu experimentu, který spočíval v nalezení co nejnižší částky, kterou je v Londýně možné utratit za jídlo. Každý všední den jsem si dělal obvyklou svačinu do práce v podobě tří chlebů namazaných z obrovské piksly humusu, který mi těsně před odjezdem nechala Euláliie v lednici spolu s hlávkou čínského zelí. Obojí mi na svačiny vydrželo skoro celých šest týdnů, pouze jsem si každou sobotu v Tescu koupil chleba. Dále jsem si každou sobotu koupil tři plechovky fazolí s párkem, dvě plechovky masových kuliček, dvě plechovky oloupaných brambor a pět plechovek hrášku, k tomu pár buchet na snídani o víkendu a šmytec. To všechno nikdy ne dražší než deset liber. Je pravda, že díky této „pestré" stravě jsem trochu zhubl, ale to mi ani trochu neuškodilo a mé výdaje za jídlo byly opravdu minimální. Vařil jsem v jednom hrnci a jedl jednou lžící. Levně, rychle, efektivně, lacino a, kupodivu, chutně. Nebudete tomu věřit, ale mě ta konzervovaná strava opravdu chutnala. No a navíc se během té dlouhé doby u mě třikrát zastavila Libča a přinesla mi v krabičce nějakou dobrůtku k večeři. Občas jsem se v neděli dokopal k tomu, že jsem si udělal k večeří špagety podle vlastního receptu, který je dokonce tak dobrý, že ho Euláliie odkoukala a vaří ho taky. No a nesmím zapomenout na tradiční páteční pakistánskou pizzu. Tuhle tradici jsem zachovával i v Euláliině nepřítomnosti. Sice to trochu nabourávalo můj úsporný režim, ale koho to zajímá, že ?
{mospagebreak}
V pátek 2.září jsem byl celý den nervózní jak třídenní štěně. Věděl jsem, že v ranních hodinách se Euláliie podrobí operaci, věděl jsem že bude částečně při vědomí, věděl jsem, že už tím jednou bez problémů prošla a věděl jsem, že ji má v péči špičkový profesionál. Přesto jsem měl strach. Nezbývalo, než čekat až do soboty, kdy měla být Eulálie na pooperační JIP, kam jsem mohl zavolat a vyptat se na to, jak jí je. A tak jsem tam v sobotu dopoledne zavolal. Zvedla to sestra a já se ji vyptal na Eulálii, protože moje jméno bylo na seznamu osob oprávněných k podávání informací, místo zdvořilého odmítnutí se sestra do telefonu zakoktala a pak z ní vypadlo, že byly komplikace a že si mám promluvit s lékařem a dala mi jiné telefonní číslo. Hrklo ve mně jak v dědečkových hodinách. Komplikace. Co sakra může být za komplikace ? Co se Eulálii stalo ? Je v pořádku ? Je naživu ? Tohle všechno mi blesklo hlavou, když jsem vytáčel číslo na službukonajícího lékaře na JIPce. Když jsem konečně lékařku dohnal, dozvěděl jsem se, že komplikace spočívaly ve zvýšené teplotě a silné žaludeční nevolnosti po operaci. Nic vážného, pacient je stabilní a komunikuje. Mé úlevné vydechnutí muselo lékařce urvat příčesek. Hrom, aby do sestry praštil. K...a jedna nebeská, to jim nemůžou dát nějaké školení, aby věděly, jak se mají vyjadřovat ? Vyděsila mě úplně k nepříčetnosti. Stejně jako jeden pilot, když jsme se s Eulálií vraceli z dovolené v Thajsku a ten strejc do palubního rádia zahlásil: „Vážení cestující, právě letíme nad Íránem a každou chvíli budeme prolétávat oblastí s velmi silnými větry dosahujícími rychlosti až 300 kilometrů v hodině. Nikdo z nás ještě podobným podmínkám nečelil, ale my se vás nějak pokusíme dostat domů." Byly tenkrát 3 hodiny ráno, takže jedna půlka letadla spala a druhá půlka byla příliš zpomalená na to, aby začala panikařit. Záchvat hysterického smíchu ve mně však vyvolala jeho druhá hláška o zhruba 4 hodiny později: „Vážení cestující, došlo nám palivo, do Prahy nedoletíme." To už se lidi po sobě začali dívat a letušky začali zadarmo roznášet tvrdý alkohol. Jo, jestli se chystáte na dovču s charterovým přepravcem jménem Travel Service, přeji příjemnou zábavu, za kniply jejich letadel do často usedají velmi kvalitní estrádní komici.
Jo a příště si povíme o tom, jak se Horymír, poprvé od svého útěku do Londýna vrátil zpět na místo činu, tedy do Čech. Strávil doma týden a vlastně se mu v hlavě zrodil projekt, který právě čtete. Můžou za to kouzelné schody na chalupě, ale o tom fakt až příští týden.
Napsal: Jarda Uher
