Další kapitolu prříběhů migranta Horymíra jistě přečtete jedním dechem, ostatně jako všechny předcházející kapitoly je i tato krásným a poučným čtením.Po jednom roce, dvou měsících a osmi dnech jsem se vracel do Čech. Ve tři hodiny odpoledne jsem odlétal ze standstedského letiště směr Praha.
Eulálie byla pryč
už skoro pět týdnů a já se pomalu začal připravovat na tu slavnostní chvíli,
kdy se opět shledáme. Bylo to nejdelší odloučení za celou dobu našeho vztahu.
Upřímně řečeno, moc si z toho nepamatuji. Celé září roku 2005 jsem jel
jakoby na autopilota. Přepnutý do jakéhosi mentálního úsporného režimu, jedoucí
na půl plynu a jen stěží vnímající svět okolo sebe. Celý den v práci, o
víkendech zalezlý doma a hlavně jsem nemyslel na to, kolik týdnů ještě zbývá. A
pak to konečně přišlo. Neděle 8.října 2005. Po jednom roce, dvou měsících a
osmi dnech jsem se vracel do Čech. Ve tři hodiny odpoledne jsem odlétal ze
standstedského letiště směr Praha. Měl jsem cestovní horečku ? Nemohl jsem se
dočkat až už budu doma ? Nevím. Mám pocit, že ani moc ne. Byl jsem rád, že mám
už to čekání za sebou a těšil jsem se na Eulálii a na shledání se svými rodiči.
Na letiště jsem dorazil včas a let proběhl bez problémů. V Praze na
ruzyňském letišti už na mě čekali mamka s taťkou. Jaké bylo shledání po
tak dlouhé době ? No, my jsme si u nás v rodině nikdy moc na emoce
nepotrpěli, takže bylo přesně v naší normě. Srdečné, milé, vřelé, ale bez
okázalé komedie pro okolí. Vzpomínám si na okamžik, když jsem prošel automatickými dveřmi od výdeje zavazadel do příletové haly. Všude české reklamy, okolo sebe slyším češtinu a lidi vypadali všichni jako Češi. Jak vypadá Čech ? Nevím, ale poznám Čecha v davu lidí naprosto neomylně. Jak ? To se mě neptejte, protože to nevím. Přelétl jsem očima tváře v příletové hale a uviděl jsem je v podstatě hned. Stáli tam a s napjatými výrazy mě vyhlíželi. Dotlačil jsem vozík s kufry až k nim a přivítali jsme se. Jak už jsem řekl. Střízlivě. Pak jsme nasedli do auta a vyrazili směrem k mamčinému bytu ve Vysočanech. Habitační zvyky naší rodiny jsou pozoruhodné a stojí za bližší vysvětlení. Moji rodiče jsou dva lidé středního věku. Táta po dvaceti letech věrné služby státu mohl za odměnu odejít do důchodu v pětašedesáti letech. Je to klikař. Je mladej, zdravej a je v důchodu. Mamka má do důchodu ještě patnáct let a rozhodně na to nevypadá. Moji rodiče spolu v současné době provozují tři domácnosti. Náš původní panelákový byt v neskutečně hnusné díře jménem Sokolov, kde jsem byl nucen strávit celé své dětství a odkud jsem s chutí v 18 letech utekl. Sokolov je ještě hnusnější než Stoke-On-Trent a to už je co říct. Pak je to mamčin pronajatý byt ve Vysočanech, pěkné hnízdečko v novostavbě, kam se mamka chodí jenom vyspat po svém každodenním pracovním maratónu. Dělá do účtařiny v jednom muzeu a ještě vede účty několika soukromým firmám. Pomalu se tím zabíjí, ale pochybuji, že kdyby toho nechala a zpomalila, že by jí život bavil víc. No a pak je to naše chalupa v jižních Čechách, poblíž Čimelic nebo, chcete-li, Orlíku. Chalupa, no spíš chátrající statek, který našim spadnul do klína před více než dvaceti lety . Jeho zvláštním znamením je to, že se od té doby moc nezměnil. Snad jen o trochu víc zchátral.
{mospagebreak}
Ne, to bych našim křivdil. Už asi 10 let má rozestavěenou koupelnu a záchod, před patnácti lety jsme udělali novou podlahu v jednom pokoji, natřeli okna a zbourali obrovskou pec v kuchyni. Je to naprosto magické místo. Jako dítě jsem nenáviděl každou minutu, kterou jsem tam byl nucen strávit o pravidelných víkendech a letních dovolených. Příšerně jsem se tam nudil. Moji rodiče většinu času strávili na zahrádce pěstováním zeleniny a byli dostatečně rozumní na to, aby mě nenutili s nimi tuto kratochvíli sdílet. Jediným světlým okamžikem byla příprava dříví, kdy jsem od útlého věku byl schopen zacházet s motorovou pilou jak kanadský dřevorubec. Když jsem začal dospívat a pozvolna i pobírat rozum, můj vztah k naší chalupě se začal radikálně měnit. Najednou jsem vnímal tu zvláštní energii, která celé to místo obklopuje. Není to jenom fakt, že tohle místo patří naší rodině už skoro sto let, takže to jsou vlastně jediné kořeny, které naše nomádská rodina má. Možná jsou to ty stovky let staré duby, které stavení ze všech stran obklopují, možná je to hmatatelná všudypřítomnost tekoucí vody, která výrazně ovlivňuje tok energie v našem okolí (slyšeli jste už někdy o feng-šuej, doufám), ale hlavně jsou to takzvané „lazišťské schody". Lazišťské proto, protože vesnička, ve které se náš statek nachází se jmenuje Laziště (i když na ceduli u silnice na jednom konci je napsáno Lazište a všichni tomu tam říkáme Lažiště. Ty schody jsou tři schůdky z cementových cihel ze dvora k hlavnímu vchodu. A jsou zvláštní proto, protože ať už na chalupu přijede kdokoli, nejvíce času stráví sezením na nich. Ráno jsou zalité teplým sluncem a odpoledne je skrývá chladivý stín. Jejich letité cihly krásně drží teplo, které se do nich za celý den nachytá a až do noci příjemně hřejí. Sedíte tam rozvalení a pozorujete špičky stromů nad střechou protější stodoly, nebe s plujícími mraky, rorýsy lovící hmyz, měsíc v úplňku nebo miliardy blikajících hvězd. Posloucháte zvuky blízkého lesa a někdy, když máte štěstí a v domě je absolutní klid, zabloudí na dvůr i jelen. Je fakt, že to se stalo jenom jednou, když jsem byl na chalupě o jedněch prázdninách více než šest týdnů úplně sám a do dneška si nejsem jistý, jestli tahle událost byla reálná nebo to byl spíš výplod mé fantazie. Ale opravdu tam stál, viděl jsem ho na vlastní oči a on viděl mě. Ty schody mají zvláštní moc. Sedělo na nich několik generací naší rodiny. Je to středobod všeho dění a pokud si prohlížíte fotografie pořízené na chalupě, kupodivu, většina z nich zobrazuje lidi sedící na těchto schodech. Ty schody mají zvláštní vliv na můj mozek. Když na nich sedím, najednou je všechno jasné. Všechno dává smysl a mě napadají neuvěřitelné věci. Dostal jsem na těch schodech několik geniálních nápadů, z nichž většina, bohužel, zmizela dřív, než jsem je stačil někam zaznamenat. A na těchto schodech se také narodil Horymír. Teda Horymír se narodil v sokolovské porodnici, ale nápad na jeho deníček a vlastně koncept a filozofie celého projektu. Jako součást své návštěvy Čech, jsem všechny zúčastněné přesvědčil, abychom dva dny z toho krátkého týdne všichni společně strávili na chalupě. Nikdo neprotestoval a i když nám počasí moc nepřálo, náramně jsme si to užili. Stejně jako si to užívá můj taťka, který sám sobě přisoudil roli tzv. „odloženého důchodce" a pendluje teď v trojúhelníku mezi Prahou, Sokolovem a Lažištěm.
{mospagebreak}
Má návštěva domova začala tak, jak správná návštěva domova začít má. Dobrou baštou od maminky. Najedli jsme se, já jsem rozdal dárky, které jsem přivezl a pak jsme si vykládali dlouho do noci. Stihl jsem i jeden telefonát do Jeseníku Eulálii, která se stejně jako já už nemohla dočkat až mi hupne do náruče. Byla už po operaci, po úspěšně dokončené rehabilitaci a zpět v Jeseníku poskakovala jako ta laňka. Sice s francouzskými holemi a velmi opatrně, ale přesto poskakovala. V pondělí mamka ráno odešla do práce a my s tátou jsme vyrazili do města. Přivezl jsem hodně velký balíček liber, který jsme v pasáži Teta v Jungmanově ulici vyměnili u jednoho syrského směnárníka, který vám dá úplně nejlepší kurz ze všech směnáren a bank v okolí a protože je to oficiální, nemusíte se bát falešných bankovek. Potom jsem vyměněné peníze uložil do své banky a poplatil pár dluhů. Dalším úkolem toho dne byl nákup tiskárny pro mamku k počítači do její domácí kanceláře a tím to pro pondělí zvadlo. V úterý ráno jsem naložil taťku do auta, odvezl na chalupu a vyrazil směr Jeseník za Eulálií. Dorazil jsem chvíli po obědě. Shledání bylo bouřlivé, silně emotivní a když jsme vzápětí skončili v ložnici, tak i velmi rychlé. Ve středu ráno jsme vyrazili zpátky do Prahy a ve čtvrtek jsme se přesunuli na chalupu a konečně začala dovolená. Dva a půl dne klidu a užívání si rodiny pohromadě. A také den, kdy se na schodech narodil tenhle deníček. V sobotu odpoledne už jsme mazali zase všichni do Prahy. No a v neděli odlet z Ruzyně zpátky do Londýna. Tak proběhl můj první návrat do Čech. Bylo to hektické, strávil jsem skoro 600 kilometrů za volantem a vlastně jsme se ani jeden druhého moc neužili. Zvláštní je, že jsem si domů do Anglie odvážel podivný pocit odcizení vůči své vlasti. Takový nahořklý pocit, že ty lidi tam doma jsou nějaký jiný. Že se změnili, že už nejsou takoví jaké jsem je znal. A pak mi to došlo. To ne oni, ale já se změnil. Pobyt v Anglii změnil můj pohled na svět a zkušenosti získané bouřlivými vodami, kterými jsme za více než rok společně s Eulálií propluli mě změnily. Mamka říká, že prý jsem mnohem veselejší, než jsem býval. Možná. Možná je to tím, že jsem mnohem šťastnější, než jsem býval. Můj život a hlavně duch se zklidnil, ale nebojte, ptákoviny vymýšlím dál a s parťákem jako je Eulálie jsou to ptákoviny opravdu vypečené. Nevěříte ? Tak si počkejte na příští kapitolu.
Napsal: Jarda Uher
