Vánoce jsou za dveřmi, venku prší, Eulálie balí dárek pro Jitčina manžela k narozeninám a mě se nechce vůbec, ale vůbec nic dělat. V pátek si to na návštěvu přihasila z Londýna Kora. Přivlekla s sebou svého přítele, aby nám ho představila. Trochu se podobá Danielu Craigovi, to je ten nový Bond.
Vánoce jsou za
dveřmi, venku prší, Eulálie balí dárek pro Jitčina manžela k narozeninám a
mě se nechce vůbec, ale vůbec nic dělat. V pátek si to na návštěvu
přihasila z Londýna Kora. Přivlekla s sebou svého přítele, aby nám ho
představila. Trochu se podobá Danielu Craigovi, to je ten nový Bond. Přítel se
podobá Bondovi, ne Kora. Před chvilkou vyrazili s Miroslavem na nákupy do
Buxtonu. Asi na mě leze moje tradiční vánoční depka. Problém je v tom, že
nesnáším Vánoce. Teda Vánoce jako svátky, pracovní volno a příležitost pobýt
s těmi, které mám rád a všechny ty příjemnosti s tím spojené jsou
fajn. Co mi leze krkem je ta magořina, která Vánocům předchází.V
práci,obchodech a tak,však urcite víte, co mám na mysli. Každý rok mám pocit,
že začíná čím dál dřív. Když se na konci října objevila v Tescu vánoční
výzdoba, přeběhl mi mráz po zádech. A tady v Anglii je ta magořina úplně
totální. V autě poslouchám celý den rádio Classic FM. Je to moc fajn
rádio, jediné rádio ve Velké Británii, na kterém můžete přes den slyšet spoustu
české muziky, ale koledy a kostelní chorály, kterých je teď v éteru plno,
mě nutí magickou krabičkou dvacetkrát denně vypnout. S blížícími se
Vánoci, taky exponenciálně roste množství přepravených balíků u nás
v práci. Všechny ty Amazony, eBaye, Comety, Argosy a podobné ptákoviny. No
a s managementem stokeského depa, kde mám tu čest pracovat, je to stejně
jako s českými silničáři. Pokaždé, když začne sněžit, jsou zaskočeni.
Stejně tak náš management je zaskočen, když dramaticky stoupne počet přepravených
balíků v předvánočním období. V posledním čísle našeho firemního
časopisu jsem se v mohutném dvoustránkovém článku s mnoha popisnými a
krásně barevnými fotografiemi dočetl, že příprava na vánoční provoz začíná
v podobě plánování kapacit už v květnu, kdy jsou k dispozici
první, prý velmi přesné, odhady objemů v Síti. Tato data jsou, prý,
centrálně zpracována a předána lokálním depům. No do Stoke-On-Trent, tyhle
plány letos asi nedorazili a nebo si s nimi náš management omylem utřel p...
ruce po svačině. {mospagebreak}
To, čeho jsem svědkem poslední dva týdny každý pracovní den, včetně sobot na svém pracovišti se dá nazvat krásným českým slovem: totální bordel. Ve smyslu chaotickém nikoli veřejnědomém. I když i to přirovnání k nevěstinci je celkem trefné: všichni řidiči jsou utahaní jak holky po dlouhé sezóně a manažeři jsou tam platní, jak nahluchlá bordelmamá. No a samozřejmě to odnáší Eulálie, protože jednou začas poslouží jako hromosvod na mou frustraci z lidské neschopností. Vždycky se na chvilku naštve a nemluví se mnou, pak mě seřve do kuličky a pak mi něžně vysvětlí, že to nejsou ani moje peníze, ani moje starost a tudíž by mi to mělo být naprosto ukradené . Ale už mě znáte dost dobře na to, abyste pochopili, co se mnou dělá, když vidím, pro Anglii naprosto typické, fanatické šetření na lidech na straně jedné a vyhazování peněz plnými hrstmi z okna díky lidské blbosti a neschopnosti na straně druhé. Ale učím se. Tento týden, jsem doma vykvetl jenom jednou, což je na tak pokročilou předvánoční dobu, velmi velký úspěch. Učím se v práci držet ústa a nechávat si svoje názory pro sebe. Plním si své povinnosti a starosti přenechávám manažerům, kteří jsou za to podstatně lépe placeni, než já. Ale měl bych si dávat pozor, protože mé zoufalé zvolání: „Where is the logic behind this decision !" začíná být v malém stokeském depotu populární a já na sebe jen velmi nerad upozorňuji. Volný překlad zní: „Toto rozhodnutí postrádá logiku." Je to strašná dřina předstírat, že jsem jeden z davu apatických, kteří ráno přijdou, odpíchnou, rozvezou balíky, odpíchnou a zmizí. Mám však nesmírně trpělivou Eulálii, která mi pořád do kolečka vysvětluje, že přesně tato aktivita je přímo úměrná výši platu, který za ni dostávám a cokoli navíc, je moje hloupost. Má pravdu. Svatou a věčnou.
Ale má to i svá pozitiva. Třeba sobotní přesčasy. Ne že bych byl workoholik, kterého představa prolenošené soboty dohání k zoufalství, ale v prosinci nám za sobotní přesčasy dávají 15 liber na hodinu, a to bych byl blázen, abych si to nechal ujít. Příjemné je na tom to, že v sobotu Eulálie vyráží se mnou a dělá mi závozníka. Jezdí se mnou po anglickém venkově a jsme spolu.Vykládáme si a společně obdivujeme krásy venkova,kterých si jinak během týdne nevšimnu a já v mezičase vydělávám penízky. Není to ani taková honička jako v týdnu, protože o tom, který úsek své trasy budu doručovat si rozhoduji sám a taky nejsme pod žádným tlakem, protože doručíme, co zvládneme a zbytek si necháme na pondělí, které je díky sobotnímu úsilí v podstatě nejklidnější den v týdnu a pozvolný start pracovního týdne vůbec není na škodu. Tuhle sobotu jsme navíc objevili jednu farmu, kde dělají dvacet druhů domácí zmrzliny z mléka speciálního druhu krav pěstovaného ekologickým způsobem. Cestou zpátky do depa jsme se tam zastavili a vůbec jsme nelitovali. Za libru a půl dva obrovské kopce zmrzliny, tak dobré, že podobnou jsem jedl naposledy v Itálii. No a názvy jako Čokoládová smrt, Třešňový blizard nebo Rum a rozinky mluví sami za sebe. Takže jestli budete mít někdy cestu do Hurlestonu nebo vesničky jménem Wardle, najděte si hlavní silnici jménem Chester Road a těsně před odbočkou na Little Bache Farm, po levé ruce naproti autoservisu je New Farm, kde firma jménem Snugbury prodává zmrzlinu, po které se jenom olížete. Navzájem.
{mospagebreak}
Taky jsme si včera s Eulálií koupili společný dárek k Vánocům. Máme takovou dohodu, že kašleme na překvapení a vždycky si vybereme něco, co chceme oba dva a koupíme si to. Letos to vyhrála věc, která je naprosto boží. Je to masážní podložka do židle nebo do křesla, která na vás spáchá shiatsu masáž zad. Stála nekřesťanských 90 liber, ale je fakt parádní, včera jsme se na ní vystřídali všichni. I Kora, James Bond, Jitka a dokonce dneska ráno i Euláliin bratr Horymír. Krouživé pohyby masážních válečků na vašich zádech donutí pištět i toho nejdrsnějšího chlapa, ale pomáhá to, a já jsem cítil, jak všechny krabice, které se mi uložily do mých zad za celý týden, pozvolna mizí. A přitom jsme tuhle věcičku objevili úplnou náhodou v Cometu, kdy jsme vymýšleli, komu co koupíme k Vánocům. Ovšem je také pravdou, že svým prohlášením, že tahle hračka je pomalu lepší než sex, sice ne tak dobrá jako sex s Eulálií, ale lepší než sex, jsem si vysloužil káravý pohled. Hádejte od koho. Ano máte naprostou pravdu.
Už se nemůžu dočkat, jak si s Eulálií o Vánocích oddechneme. Všichni letí na Vánoce do Čech a na Moravu a my tradičně zůstáváme v Anglii. Budeme úplně sami a snad jen Horymír, bratr, který také jako jediný zůstává, protože bude přes svátky pracovat, nás občas zaskočí navštívit nebo přijde na večeři, když mu bude smutno. Orazíme, vydýcháme, zhodnotíme uplynulý rok a připravíme plány na ten příští. Mně osobně se rok 2006 moc líbil. Byl rušný, ale naprosto pohodový. Máme se dobře a jsme zdraví, tedy pokud ovšem Eulálie nepřivláčí nějaký virus. Opět jsme se letos stěhovali a opět jsme se nedostali na pořádnou dovolenou. Naposledy jsme si společně vyrazili v únoru 2004 do Thajska a od té doby ani ťuk, ale příští rok to snad už konečně vyjde. Dřeme jak Ukrajinci a šetříme jak Jára Spořínek, takže příští rok už určitě pojedeme. Kam ? Neřeknu, ne proto, že bych nechtěl, ale proto, že ta vybraná destinace se do té doby určitě několikrát změní. Máme v kuchyni velkou mapu světa a v ní zapíchané barevné špendlíky, kde všude jsme byli. Já, Eulálie a Miroslav. Všichni tři jsme cestovatelé, takže mapa se ježí modrými, zelenými a červenými špendlíky, a ještě pořád to není kompletní, protože nám špendlíky došly. Máme spoustu žlutých a černých, ale ty jsou nám na dvě věci, protože jsme jenom tři. No a tak s Eulálií doufáme, že příští rok v květnu nebo červnu společně zabodneme špendlík do další exotické destinace na naší společné mapě světa. Jo a v lednu musím na ambasádu kvůli výměně pasu, protože mi končí ten starý. Bolí to, protože přijdu o americké vízum, které mi platí až do roku 2012, ale to je život. Takže pokud vás čeká podobná procedura, nebojte se. Až všechno zjistím, sepíšu to, abyste věděli co a jak a měli jste to co nejjednodušší. Slibuju.
Napsal: Jarda Uher
