Když jsme se ke konci října 2005 vrátili s Eulálií z dovolené v Čechách, náš život v Anglii se velmi uklidnil. Měl jsem stabilní práci, která nám přinesla finanční jistotu beze strachu o budoucnost a ani v našem okolí se neodehrávalo nic dramatického. Eulálie se proháněla po Walthamstow...
Když jsme se ke
konci října 2005 vrátili s Eulálií z dovolené v Čechách, náš
život v Anglii se velmi uklidnil. Měl jsem stabilní práci, která nám
přinesla finanční jistotu beze strachu o budoucnost a ani v našem okolí se
neodehrávalo nic dramatického. Eulálie se proháněla po Walthamstow za doprovodu
francouzských holí, pomocí nichž měla ještě pár měsíců odlehčovat voperované
kyčelní náhrady. Dalo by se říci, že jsme vpluli do klidných vod za absolutního
bezvětří. Eulálie přirozeně ukončila všechny své pracovní aktivity
v podobě pravidelných úklidů. Dvěma klientům v Docklands, jednomu ve
Walthamstow a samozřejmě i Bhaji. Domluvila za sebe náhrady a rozloučila se
s nimi už před svým odjezdem na konci srpna. Avšak s Bhaji se stýkala
i nadále. Přestaly být zaměstnanec a zaměstnavatel a začaly být spíše
kamarádky. Euláliina veselá povaha, odvaha a neustálá dobrá nálada i přes
prodělanou závažnou operaci naplňovala Bhaji obdivem a úžasem. Tak jako pro
mnoho jiných byla i pro Bhaji Eulálie velmi inspirativním vzorem. Byli jsme
rádi, že jsme zase zpátky. Za ten rok a něco, který jsme v Londýně
v našem bytečku na Forest Road strávili, jsme k němu velmi přilnuli a
užívali si každou minutu společného života. A v těch slunných dnech
končícího podzimu a přicházející zimy jsme ani v nejmenším netušili, že za
dveřmi čeká velká změna, která co nevidět, vtrhne do našich životů. Dítě.
Jmenoval se Mikulášek, byly mu necelé tři roky a byl z Čech. A jak to
vlastně celé začalo ? Nevinně.Jednoho dne seděla Eulálie u počítače a brouzdala po Internetu. Mimo jiné i, jak bylo jejím pravidelným zvykem, pročítala inzeráty na Pohybech. No a narazila na inzerát, kde česká rodina sháněla hlídání pro svého malého kloučka. Neváhala a na inzerát odpověděla. Slovo dalo slovo a za pár dní jsme společně s Eulálií seděli večer v kuchyni u té české rodiny, která hlídání sháněla. Neuvěřitelná a zároveň absolutně skvělá náhoda zařídila, že bydleli také na Forest Road ve Walthamstow. Sice na jejím opačném konci, ale pořád jenom pár stanic autobusem číslo 123. V té době už na Pohybech viselo celkem slušné množství kapitol mého vyprávění o Horymírovi a Eulálii a co čert nechtěl, maminka Mikuláška se ukázala jako velká fanynka a pravidelná čtenářka tohoto vyprávění. Když se dozvěděla, že opravdový Horymír a opravdová Eulálie sedí u nich v kuchyni, byla nadšená. Jednání bylo rychlé. Eulálie o práci stála a její praxe a vystupování byly pro rodiče zárukou nejvyšší kvality. Kamenem úrazu byly peníze. Ale Eulálie práci chtěla stůj co stůj a na rodičích bylo vidět, že si opravdu víc dovolit nemůžou, a tak jako projev dobré vůle a taky proto, že jsme Češi a musíme si v Anglii pomáhat, Eulálie na cenu kývla. Kdyby se jednalo o anglickou rodinu, byla by se jim za tuhle nabídku vysmála, ale v případě Mikuláškových rodičů na to kývla. Na druhou stranu ty peníze zas tak úplně nízké nebyly a do našeho rodinného rozpočtu přispěly velmi výrazně.
{mospagebreak}
Pro Eulálii tak začal úplně nový denní režim. Každý všední den ráno rodiče malého Mikuláška přivedli a každé odpoledne, někdy až večer ho vyzvedli. Byla to práce na plný úvazek. Něco, co Eulálie už dlouho nepoznala. Vrhla se do toho po hlavě a s vyhrnutými rukávy. Jako ředitelka mateřské školy strávila mezi dětmi více než 25 let a někdy měla na krku i třicet dětí najednou, takže jeden malý Mikulášek jí přece nemohl vyvést z rovnováhy. Jenže Eulálie, která mateřské školství už před nějakou dobou opustila a dětem trochu odvykla, našla v Mikuláškovi rovnocenného soupeře. Tenhle klouček byl pro zkušenou profesionálku tvrdý oříšek. Jeho svérázná povaha a velmi osobitý temperament zaútočily na pevnou bránu Euláliiny trpělivosti silou celé armády okovaných beranidel. Nebyl jsem přímým účastníkem těchto střetů dvou vůlí, protože jsem byl v práci, ale pohled na unavenou Eulálii a její vyčerpané vyprávění u večeře mi stačily k tomu, abych uvěřil, že tyhle peníze si Eulálie opravdu poctivě vydělala. Chvilku to trvalo, ale nakonec Euláliiny zkušenosti, trpělivost a důslednost zvítězily. Vzdorující Mikulášek akceptoval pevný a neměnný denní řád a Eulálie se mohla pustit i do jeho vzdělávání, aby ho pomohla připravit na moment, kdy nastoupí do anglické školy. Její dennodenní intenzivní péče dělala zázraky a z malého Mikuláška vyrůstal rozesmátý raubíř, který se každý den naučil něco nového. Jednou jsem měl šanci stát se svědkem jednoho z mnoha soubojů mezi Eulálií a Mikuláškem, kdy Eulálie trvala na tom, že si Mikulášek sám obleče kalhoty. Prcek si vzal do hlavy, že si je v žádném, případě sám neobleče. Později jsme to nazval Souboj titánů. Přestřelka trvala skoro třičtvrtě hodiny a Mikulášek na Eulálii použil snad všechny dětské kalibry. Křičel, protestoval, brečel, řval, tloukl do země, mlčel a spoustu dalších aktivit, které děcko vymyslí, aby přimělo dospělé chovat se po své vůli. Prohrál. Nakonec se s úsměvem na tváři oblékl a bylo. Já bych to na Euláliině místě už dávno vzdal a Mikuláška oblékl, ale Eulálie ne. Její pevná vůle, trpělivost vytrvat a neustálé laskavé trvaní na svém dělaly s Mikuláškem zázraky. Maminka s tatínkem jenom koukali a spokojeně si mnuli ruce, jaké udělali s Eulálii terno. Mikulášek se stal trvale součástí našich životů až do našeho přestěhování z Londýna do Newtownu, kdy nikdo, ani rodiče ani Mikulášek nebyli vůbec nadšeni z toho, že je Eulálie natrvalo opouští. Hodně jsme k tomu prckovi přilnuli a dost často si na něj teďka vzpomeneme. A Eulálie občas zatelefonuje jeho rodičům, aby se dozvěděla, co je nového, a jak se Mikuláškovi daří.
{mospagebreak}
Mikuláškova přítomnost v naší rodině nás také inspirovala k nové myšlence v podobě nápadu na otevření české mateřské školy ve Walthamstow. Začal jsem kolem toho dávat dohromady všechny potřebné informace. Pročítal jsem příslušné zákony, zjišťoval jsem kde a jaké se dají sehnat finanční dotace a také nás zajímalo jaké množství klientů se dá ve Walthamstow opatřit. Vypustili jsme na Pohybech článek na tohle téma a čekali na odezvu. Odezva byla velká, avšak v podobě zájemců o práci v nové školce a nikoli potenciálních klientů. Je pravda, že pár rodičů se ozvalo, ale konečný poměr by se nakonec dal vyjádřit číslem 1:20. Naše nadšení velmi ochladlo a okolnosti nás donutily změnit směr našeho snažení. Opustili jsme myšlenku mateřské školy a začali jsme se soustředovat na tzv. childmindera. Childminder je licencovaná osoba, která ve svém bytě nebo domě za úplatu pro rodiče opatřuje a dohlíží na daný počet dětí. Podléhá zákonné regulaci a je pravidelně kontrolován inspektory Ofstedu (obdoba naší školské inspekce). O jeho propagaci se stará obec, v níž působí, a rodiče, kteří potřebují pomoc s péčí o dítě jsou prostřednictvím obce kontaktování přímo na childmindery v jejich nejbližším okolí. Pokud se chcete stát childminderem, musíte prodělat školení, složit zkoušky a úspěšně projít inspekcí ze strany Ofstedu. Nadšeně jsme se pustili do tohodle projektu, ale když jsem si na internetu vyjel volné childminderovské kapacity v našem okolí a našel více jak 27 childminderů hledajících práci, naše nadšení znovu ochladlo a definitivně opadlo po přestěhování se na venkov.
Tohle všechno jsme ale tenkrát v listopadu a na začátku prosince roku 2005 ani zdaleka netušili. Vyhlídky byly skvělé, zítřky světlé a život byl opět po dlouhé době klidný a bez průšvihů a bezesných nocí, kdy člověk jen koukal do stropu a přemýšlel, jak to všechno zvládne a jak zaplatí účty. Blížily se naše druhé Vánoce ve Velké Británii a doufali jsme, že budou úplně jiné, než ty předchozí. Byly. O tom jaké byly, si přečtete příště.
Napsal: Jarda Uher
