Pustil jsem se s plnou vervou do práce. Každou neděli, potom, co jsem dopsal další kapitolu Horymírových dobrodružství, podíval jsem se do složky s texty k překladu, vybral si jeden z nich a pustil se do překládání. Byla to zábava. Celkem nic obtížného. Ano, občas jsem narazil na slovo nebo větu nebo dokonce celý odstavec, se kterým jsem zápolil třeba i čtvrt hodiny, než jsem přišel na ta správná česká slova, která nejlépe vystihovala smysl textu.
Pustil jsem se s plnou vervou do práce. Každou neděli, potom, co jsem dopsal další kapitolu Horymírových dobrodružství, podíval jsem se do složky s texty k překladu, vybral si jeden z nich a pustil se do překládání. Byla to zábava. Celkem nic obtížného. Ano, občas jsem narazil na slovo nebo větu nebo dokonce celý odstavec, se kterým jsem zápolil třeba i čtvrt hodiny, než jsem přišel na ta správná česká slova, která nejlépe vystihovala smysl textu. Nejzajímavější ze všech byl však hned ten první text. Byl to překlad z kategorie „Všeobecný překlad", což znamenalo, že v něm byla použita běžná angličtina a neobsahoval žádné odborné výrazy. Byla to taková intelektuální ipsace na téma: K čemu je dobré umění. Docela jsem se u toho bavil. I když místy jsem měl pocit, že zrovna tuhle formulaci prostě nejde přeložit. Ale zvládl jsem to, a poté, co český text pečlivě zkontrolovala Eulálie, která je můj první čtenář a korektor u všech mých textů, jsem to poslal paní lektorce. Byl jsem zvědavý, jak jsem si vedl. Odpověď na tuhle otázku přišla uprostřed týdne. Paní lektorka poslala text mailem nazpátek s poznámkami a opravami vepsanými přímo do textu. Byl tam také komentář k celkové úrovni textu. Hned na prvním místě, tam byla ta nejdůležitější věta: „Horymíre, překlad je opravdu výborný." Ha...., to bylo něco na mou ješitnost. Já jsem věděl, že to bude v pohodě, ale když vám to řekne odborník, tak je to něco úplně jiného. Ukažte mi někoho, kdo není rád, když ho druhý pochválí za dobře odvedenou práci.
Zažral jsem se do práce s o to větší chutí. Naše neděle dostaly velmi pravidelný rytmus. Ráno dobrá snídaně, pak jedna kapitola Horymíra a pak překlad. Zábava na celý den. Zhruba tak okolo třetí odpoledne bývalo všechno hotovo. Když jsem dopsal Horymíra, přečetl jsem ho nahlas Eulálii, čímž jsem vlastně provedl i vlastní korekturu, pak jsem text vytisknul a předal Eulálii, která se s ním natáhla na gauč a provedla finální korekturu. Mezitím už jsem se pustil do překladu. Překládaný text jsem si nejdříve celý přečetl, abych se dozvěděl, o čem vlastně je. Pak jsem se pustil do překládání. Když mám text v elektronické podobě, překládám přímo do toho textu. Mám tak všechno na jedné obrazovce a nemusím koukat nikam jinam. Používám i internetové slovníky, raději než papírové, protože mě tak opravdu nic neodvádí od soustředění se do jednoho bodu. Dělal jsem to tak vždycky i v práci, když jsem překládal podklady z venku. Mohli byste si říci, že v neděli byl v naší domácnosti klid rušený jenom bušením kláves na počítači. Omyl. Překládání v Horymírově podání je velmi hlučná záležitost. Ano bušení kláves je samozřejmě přítomno, ale je velmi úhledně doprovázeno vokálními projevy v podobě jadrných nadávek, kterými komentuji obtížná místa v textu. Takže v době, kdy slušné rodiny seděly u nedělního oběda, se z našeho kuchyňo-obýváku ozývalo: „Kretén". Nebo: „Debil, co se tady exhibuje s takovými výrazy." Nebo: „Sakra, jak se to řekne česky." A mnoho podobných kreací, kterých je schopen intelektuálně pracující cholerik. Ale jak už jsem jednou řekl, především to byla ohromná zábava.
S každým textem přibývalo sebejistoty a zručnosti. Zkracoval se čas potřebný na dokončení překladu. Nadávek však neubývalo. Zajímavé,ale tou už tak nějak patří k mému temperamentu. Překlady zasahovaly do různých oborů lidské činnosti. Kromě všeobecného překladu jsme pracovali i s texty z vědy, práva, ekonomie, sociálních věd, literatury a podobné taškařice. Byl jsem zvědavý, jestli mi nějaký obor bude způsobovat potíže. Žádné nebyly. Od svých pěti let, kdy mě babi, děda a rodiče naučili číst, jsem většinu svých chvil trávil zahrabán v knihách. Pamatuju si na tátu, který míval depky z toho, že místo toho, abych se válel venku v blátě jako ostatní normální děti, prokousával jsem se naší rodinnou knihovnou. Naštěstí pro jeho nervy ho to rychle přešlo. Díky velkému rozsahu vstřebaných informací jsem získal široký přehled v mnoha oborech. No a pak moje pracovní fluktuantství, které mi umožnilo pracovat v mnoha oborech a tím vstřebat slang a výrazy v těchto oborech používané. Dřív jsem to sváděl na svou neklidnou duši, dneska mám pocit, že to všechno bylo jen součástí nějakého většího záměru. No uvidíme, jak to dopadne.{mospagebreak}
Jak to bylo s hodnocením mých překladů ze strany paní lektorky ? Ustálily se do jednotvárné rutiny: „Výtečný překlad." „Skvělá práce." „Radost číst." „Krásná čeština." „Je vidět, že se v dané problematice orientuješ." Samozřejmě stále se tam objevovaly chyby, ale tyto chyby byly minoritní bez nějakého velkého vlivu na celkovou kvalitu textu. Postupem času jsem získal takovou sebejistotu, že jsem se občas pouštěl s paní lektorkou do sporů. Jí to zjevně bavilo, a tak to, myslím, byla pro oba celkem zábavná kratochvíle. Občas vyhrála ona, ale někdy jsem měl pravdu já. Pamatuji si na spor ohledně technického pojmenování jednoho klíče používaného pro opravy automobilů. Bylo to v literárním textu a já jsem použil jeden konkrétní výraz. Paní lektorka mě však opravila, že pro tento druh klíče se používá jiný výraz. Trval jsem na svém a jako důkaz jsem použil americké stránky Amazonu, kde se tento klíč prodával pod tím výrazem, který jsem použil já. Jako odpověď dorazil odkaz na britské stránky Amazonu, kde se klíč prodával pod výrazem použitým paní lektorkou. A teď, babo raď. No, tak jsem si na internetu vyhledal informace o autorovi článku, který jsem překládal a zjistil jsem, že je to Kanaďan a děj překládaného textu je geograficky situován do Kanady. No a na stránkách jedné kanadské prodejny potřeb pro kutily jsem našel i onen inkriminovaný klíč. Pojmenovaný výrazem, který jsem použil já. Ha.
A v tomto duchu probíhaly všechny neděle první poloviny roku 2006. Prokousal jsem se překlady prvního semestru a postoupil do druhého. Bylo to samé v bledě modrém. V podstatě jsem se nedozvídal nic nového, jenom jsem trénoval překládání. Za 1200 liber trochu moc drahý luxus. A tak jsem se rozhodl do třetího semestru už nejít. Paní lektorka to vzala sportovně. Sice jsem to na plná ústa neřekl, ale vsadím se, že věděla, jaké mám důvody. Na začátku léta 2006 bylo hotovo. Přihlásil jsem se ke zkouškám v lednu 2007 a nezbývalo než čekat. Týdny se rozběhly jeden za druhým. Když to začala být nuda, tak jsme se na přelomu září a října rozhodli přestěhovat na venkov. Jak to probíhalo, už víte, a tak si dovolím to přeskočit. Přišly Vánoce roku 2006 a o těch jsem vám už také vyprávěl. O mém ustálení se v nové práci a našem zvykání si na nový domov už taky víte prakticky úplně všechno. Takže se nebudeme vzájemně unavovat.
Přišel leden 2007 a s ním i dlouho očekávané zkoušky k získání toho vytouženého Diploma in Translation. Den D byl naplánován na čtvrtek 18.ledna od 9:30 do 18:30. Tři překlady. V rozsahu tří hodin a dvakrát dvou hodin. Vyrazili jsme v úterý dopoledne autem do 200 mil vzdáleného Londýna. Pohodová cesta po dálnici M1 na jih utekla jako nic a najednou jsme stáli ve Walthamstow na důvěrně známém tržišti. Využili jsme výlet do Londýna k tomu, abychom nakoupili všechno, čeho se nám na venkově nedostávalo. Všechny ty orientální a cizokrajné dobroty, na které jsme si ve Walthamstow zvykli a v Newtonu prostě nejsou k dostání. Běhali jsme jak mravenečci a snášeli všechny ty dobroty do auta. Večer jsme se pak sešli s Libčou, která se na dvě noci stala naší hostitelkou, a nacpali se k prasknutí ve zbrusu nové čínské „přežírárně", kterou otevřeli už po našem odstěhování. Přespali jsme u Libči v jejím malém, voňavém a útulném pokojíčku v housesharu, kde bydlí, a ve středu ráno jsme vyrazili na českou ambasádu v centru Londýna. Byl to náš hlavní úkol na středu. V červenci mi po deseti letech končí platnost pasu, a tak jsem si jel vyřizovat nový. Celkem jednoduchá operace, ale bude to trvat až 120 dní, než pas dorazí a budu si pro něj zase muset do Londýna. Zbytek středy jsme opět strávili nákupy a dobrým pozdním obědem v Pizza Hutu. No a pak to přišlo. Čtvrtek byl za dveřmi. Den D. Den, kdy se opět mělo ukázat, jestli na to mám nebo ne. Byl jsem zvědavý, jestli budu schopen ze středy na čtvrtek vůbec spát. Spal jsem jako mimino a ve čtvrtek ráno jsem se vydal vstříc svému osudu. O tom, jak to probíhalo a nakonec dopadlo, a taky o tom, jak Eulálie jen tak mimochodem těsně před naším odjezdem do Londýna získala džob v mateřské škole ve Whaley Bridge, si přečtete v příští kapitole. Jo a mimochodem, ta příští kapitola bude 52., tudíž, vážení přátelé, POSLEDNÍ.
Napsal: Jarda Uher
