A mame tady posledni kapitolu pribehu migranta Horymira, uspesneho serialu, ktery pro vas vsechny pise Jarda Uher uz vice nez rok.
V tomto pripade nastesti plati prislovi "s kazdym koncem neco nove zacina" a tak pro ty z vas, kteri si pribehy Horymira oblibili, mame dobrou zpravu, od pristiho tydne se totiz muzete tesit na Horymiruv BonzBlog (cistokrevny blog s pravidelnymi
i nepravidelnymi rubrikami).
Jak to vlastně ta
Eulálie přišla k tomu džobu v mateřské škole ? Zajímavě. Od chvíle,
kdy se po přestěhování usadil prach, začala se Eulálie rozhlížet po práci. Ke
slovu přišly už vyzkoušené a osvědčené letáčky a zároveň se probírala vývěskami
ve výlohách obchodů, zatímco já jsem projížděl inzeráty ve třech lokálních
novinách, které nám každý týden přistanou ve schránce. Zaměřovala se zejména na
uklízení, a tak nosila domů telefonní čísla poptávající uklízeče. Neviděl jsem
to rád, protože jsem v žádném případě nechtěl, aby se Eulálie vrátila zpět
do dřiny, kterou procházela v Londýně. Takže jsem tyhle její snahy trochu
a hlavně nenápadně sabotoval. Ale většinou byla místa stejně obsazená, takže
jsem byl v klidu. Stejně to bylo tehdy, když Eulálie přinesla na kusu
papíru opsané číslo a větu, že mateřská škola ve Whaley Bridge hledá pomocnou
sílu do kuchyně na dvě hodiny denně a pět dnů v týdnu. Moc se mi do toho
nechtělo, ale Eulálie mě nakonec stejně jemným nátlakem donutila do školky
zavolat. Bylo to trochu složitější, protože kontaktní osoba byla neustále
nepřítomna, takže jsem zanechal vzkaz s telefonním číslem na sebe. Paní
ředitelka zavolala v pondělí, den před naším odjezdem do Londýna. Situaci
jsem jí vysvětlil a domluvil jsem schůzku na úterní ráno s tím, že Eulálii
doprovodím a případně pomohu s překladem. Celý den pak Eulálie
spekulovala, jestli prozradit svou dvacetisedmi-letou praxi v mateřském
školství nebo ne. Po jedné zkušenosti, kterou už tady v Newtownu udělala se
bála, že její praxe může být i trochu na překážku, aby se třeba její
potenciální nadřízená nebála, že jí bude kibicovat do způsobu, jakým vede svůj
podnik. Radila se s kdekým a výsledkem bylo rozhodnutí, že o své praxi
pomlčí a bude mluvit jenom o tom, co vyváděla v Londýně.
Na pohovor jsme vyrazili celí rozechvělí, protože i když se jednalo pouze o pomoc v kuchyni, pro Eulálii to znamenalo velmi důležité zachycení se drápkem v britském mateřském školství. Paní ředitelka se ukázala jako velmi příjemná drobná paní, která z ničeho nedělala problém. Pohovor se rozběhl jako po másle. Celé jsem to uvedl, představil Eulálii a vysvětlil okolnosti. Pak už se bavily Eulálie a paní ředitelka spolu. Vše probíhalo hladce a bez problémů. A pak se zničehonic paní ředitelka zeptala, co Eulálie dělala, když žila v Čechách. Eulálie se jenom usmála a popravdě odpověděla. Paní ředitelka se zarazila, rozzářila a prohlásila, že to je skvělé. A tak jsem se slova ujal já a vysvětlil jsem, že právě tuhle práci vidí Eulálie jako příležitost se uchytit v oboru. Rozmluvit se, rozkoukat a do roka a do dne... Paní ředitelka jenom pokyvovala hlavou a usmívala se. Pak jsme se všichni společně vydali na prohlídku školy. Paní ředitelka nám ukázala kuchyň a kuchařku Mary, které by měla Eulálie pomáhat. Mary a Eulálie si okamžitě padly do oka a když jsme opouštěli kuchyň zpátky do ředitelčiny kanceláře, potkali jsme na chodbě učitelku. Té paní ředitelka Eulálii také představila a pronesla velmi zajímavou větu: „Tohle je Eulálie z Čech, bude u nás pravděpodobně dělat v kuchyni a do roka ji budeš mít v oddělení." Zpátky v kanceláři nám oznámila, že má ještě jeden pohovor , potom se rozhodne a po jedenácté hodině dopoledne, že nám zavolá.{mospagebreak}
Jeli jsme domů a celou cestu jsme si o překot vykládali a porovnávali dojmy. Bylo mi jasné, že ten džob Eulálie dostane a její pocity byly velmi podobné. Doma jsme už měli dávno sbalené věci na cestu a jenom jsme posedávali a čekali na telefon. Zazvonil přesně v 11:05 a paní ředitelka mi oznámila, že Eulálie může v pondělí příští týden nastoupit. Huráááááááá. Naše nadšení nebralo konce. A tak jsme do Londýna vyrazili s výbornou náladou a Eulálie z auta hned obvolala všechny známé, že má svůj první oficiální a pravidelný džob v Anglii a hlavně, že je to v mateřské škole s vyhlídkou na to, že by mohla začít pracovat ve svém oboru za podstatně zajímavější peníze, než na které byla dosud zvyklá. Inu, snad nejdůležitější týden od našeho příjezdu do Anglie před dvěma a půl lety začal naprosto skvěle. Nezbývalo než doufat, že to vydrží až do čtvrtku.
Čtvrteční londýnské ráno bylo uplakané. Vyrazil jsem v osm hodin ráno na Blackhorse Road na metro. Na Highbury and Islington jsem chtěl přestoupit na autobus, který by mě dopravil až k univerzitě. Tam jsem měl dorazit okolo 8:45, což mi dávalo spoustu času na nalezení té správné místnosti a soustředění. Londýnská doprava je pověstná svou absolutní nespolehlivostí. Bylo hodně větrno a deštivo, takže stanice King´s Cross St. Pancras byla uzavřena. Je to velmi důležitý uzel londýnského metra, kde se protíná nejvíc linek. To způsobilo následný kolaps autobusové dopravy, když se lidé snažící se dostat včas do práce chtěli natlačit do tak už dost přeplněných autobusů. Hrůza a děs. Dýchal jsem zhluboka a snažil se nepropadat panice a nakonec jsem se do školy dostal. Sice s půlhodinovým zpožděním, ale dostal. Ještě stále mi do začátku zbývalo 15 minut. Našel jsem správnou místnost, zapsal jsem se a byl jsem uveden do své lavice. Rozhlédl jsem se po svých spolustudentech a v tu ránu jsme si začal připadat jako největší vidlák. Měl jsem svůj odrbaný batůžek a v něm dva slovníky. Pak dvě tužky a pak už nic. Mé pocity pramenily ze zjištění, že většina dívenek, které se ten den dostavily na zkoušky s sebou přivláčela obrovské kufry plné nejrůznějších slovníků a dalších obřích svazků. Přede mnou seděla nějaká Španělka, která se kvůli slovníkům do své lavice ani nevešla a vedle sebe měla ještě obrovskou hromadu složek s dalšími materiály, do kterých však během celého dne ani jednou nekoukla. Docela jsem se pozorováním jejího důležitého rozmýšlení, do kterého slovníku nahlédnout, bavil celý den.
Celé zkoušky se skládaly celkem ze tří překladů. První byl všeobecný překlad na téma: „Hezcí lidé to mají v životě jednodušší." A jaké to bylo ? No nevím, jsem z toho všeho příšerně nervózní, protože to bylo až směšně jednoduché. Pořád mi takový protivný hlásek někde vzadu v hlavě našeptává, že tak důležité zkoušky nemohou být jednoduché, a že pokud jednoduché byly, bylo to proto, že jsem se nesoustředil a celé to odflákl. Já fakt nevím ,ale nemůžu si pomoci ty tři texty byly ty nejjednodušší texty, které jsem kdy v životě překládal. Ani jednou jsem se nezasekl nad žádnou pasáží. Do slovníku jsme kouknul snad jen osmkrát a vždycky jsem tam našel všechno, co jsem potřeboval vědět. Četl jsem všechno po sobě nejméně desetkrát a všechno jsem nejméně desetkrát promyslel. Ale přesto to bylo fakt triviální. Na první překlad jsme měli tři hodiny. Trvalo mi hodinu a půl všechno přeložit a pak jsme jen tak seděl a hypnotizoval hodiny. Půlhodiny před koncem jsem zjistil, že jsem to celé napsal špatně. Protože jsme měli psát na linkovaný papír ob řádek tak, aby ten, kdo bude práci opravovat, měl dostatek prostoru na vepisování poznámek. Já to samozřejmě napsal zhuštěně, a tak jsem se v poslední půlhodině dal do zběsilého přepisování. Stihl jsem to, až na posledních pět řádků, které mě však až tak moc netrápily, prostě jsem je odevzdal ve zhuštěné formě.{mospagebreak}
Pak následovala hodinová přestávka, kterou jsem využil k telefonátu Eulálii, jak si zatím stojíme, a také abych se s ní podělil o své dojmy. Zbytek přestávky jsem věnoval průzkumu svých spolustudentů. Celá záležitost stejně jako všechno zde ve Velké Británii byla ve znamení polské invaze. Z celkem patnácti účastníků bylo sedm Polek a Poláků, pak tam byly dvě Španělky, jedna Italka, jedna Němka, já Čech a pak několik lidí, které jsem neidentifikoval, ale s velkou pravděpodobností to byli zase Poláci. Druhý text jsme měli na výběr ze tří témat: Literární dílo, věda a ekonomie a měli jsme na to dvě hodiny. Vybral jsem si literární dílo, které bylo jakýmsi blábolem o tom, jak jsou v Bathu krásné domy zezadu. Byla to radost překládat. Spousta výrazů jako „hogo-fogo", „cikcak" apod. hodně mě to bavilo a bylo to tak strašně jednoduché, až mě to znervózňovalo. Tentokrát už jsem to napsal správně ob řádek a za hodinu jsem už zase neměl do čeho píchnout. Pozoroval jsme kolegyně, které zuřivě psaly, hryzaly tužky a utrápeně vzdychaly. To mě donutilo listovat složkou a přesvědčit se, jestli celou dobu náhodou nepřekládám něco úplně jiného. Bylo by mi to docela podobné. Avšak nic jiného jsme nenašel, takže jsem se donutil akceptovat myšlenku, že můj styl psaní rovnou tzv. „na čisto", mě prostě přináší obrovskou časovou úsporu oproti zuřivě gumujícím a neustále něco přepisujícím kolegyním. Ve zdraví jsem se dočkal přestávky a šel jsem se podělit o své dojmy s Eulálií. Svěřil jsem se jí se svou nervozitou z jednoduchosti zkoušek a dostalo se mi povzbudivého uklidnění.
Třetí překlad byl opět na dvě hodiny a témata byla: Právo, sociální vědy, a to třetí si fakt nepamatuju. Vybral jsem si mé milované právo. Byl to překlad úryvku z odůvodnění jednoho odvolacího rozsudku. Všiml jsem si, že Španělka přede mnou si vybrala také právo a zuřivě listuje v právnickém slovníku. Přeložit tohohle mazlíka mi trvalo 45 minut. Třikrát jsem si ho přečetl, pak jsem v duchu napočítal do padesáti, práci jsem odevzdal, zabalil si batůžek a vyprovázen nevěřícími pohledy Polek s pokleslými čelistmi jsem se vydal na cestu k domovu. Nervozita mě prostoupila skrznaskrz a drží se mě dodnes a nepustí mě, dokud nepřijdou výsledky, což bude až někdy v květnu. Pořád se ptám sám sebe: Nebyl jsi zbrklý ? Neunáhlil jsi se ? Nepřehlédl jsi něco ? Přece není samo sebou, aby to bylo takhle jednoduché . Dokonce se mi o tom někdy zdá. Avšak pevně věřím, že jsem to dokázal. A pokud ne, tak budu chvilku chodit kanálama a pak to zkusím příští rok v lednu znova. Každopádně uvidíme.
Brnknul jsem Eulálii a vyrazil směr Walthamstow. Hned před školou jsem narazil na zastávku autobusu, který měl konečnou na Finsbury Park. Perfekt. Sednu na něj a na Finsbury chytnu metro až na Blackhorse. Bylo to tak, jak jsem si předsevzal. Sice to tomu autobusu trvalo trochu déle, než se na konečnou doplížil a já se mohl vydat směr metro. Co jsem, bohužel, netušil, bylo, že psí počasí toho dne způsobilo v podstatě kolaps londýnské hromadné dopravy. Když jsem dorazil ke vstupu do stanice, přivítal mě obrovský dav lidí a zavřená mříž. U mříže stál panáček v uniformě London Underground a neustále důležitě naslouchal vysílačce, ze které se nic neozývalo. Z veřejného rozhlasu se opakovaně ozývala hláška, že z důvodu přelidnění nástupiště je stanice dočasně uzavřena a bude otevřena jakmile se dav rozpustí. Fajn, řekl jsem si, to nemůže dlouho trvat. Po třičtvrtě hodině čekání, kdy se panáček jenom přiblble usmíval a měl strašnou bžundu z toho, jak se lidé zoufale snaží dostat domů z práce a hlášky z rozhlasu definitivně utichly, jsem chytil nerva. Ale pořádného nerva. Najednou jsem měl plné zuby toho hnusného, špinavého, přelidněného Londýna plného neschopných břídilů, jejichž jedinou zábavou je komplikovat vám život na každém kroku. Věděl jsem, že půlhodiny odsud na mě čeká Eulálie a naše autíčko, která nás zase odveze do klidu a míru našeho venkovského sídla. A taky jsme věděl, že kvůli těmhle zázrakům z Transport for London, kteří nadšeně využijí každou příležitost k tomu, aby nemuseli dělat, přichází vniveč všechna časová rezerva, kterou jsem doposud nasbíral. Jak jsem si před školou liboval, že budeme brzo doma. Houby. Zpoždění se neustále zvětšovalo. Zavolal jsem Eulálii, abych se s ní o svou hysterii podělil a domluvili jsme se, že jakmile dorazím na Blackhorse, prozvoním jí a by už byla nachystaná přímo u auta. Našel jsem alternativní autobus na Seven Sisters, kde jsem zkusmo nakoukl do metra a zjistil, že funguje a vlaky jsou poloprázdné. Tak kde sakra je ten dav na Finsbury ? A tak mi došlo, že vysoce kvalifikovaný a odborně fundovaný personál londýnského metra opět překonal sám sebe a nasadil laťku zase o něco výše.{mospagebreak}
Ve Walthamstow jsem byl, dřív, než byste řekli kontrarevolucionář, prozvonil jsem Eulálie a těch 800 metrů k autu jsem doslova odsprintoval. Políbil jsem Eulálii na přivítanou, Libču na rozloučenou a za zvuku kvílejících pneumatik a smradu spálené gumy jsme odstartovali pryč z toho pekla jménem Londýn. Na Forest Road jsme natankovali, a vyrazili na 200 mil dlouhou cestu k domovu přes půl noční Anglie. Pokud jsem trpěl jakoukoli falešnou nostalgií a steskem po Londýnu, tenhle výlet je oba velmi spolehlivě vyléčil. Najednou jsem si toho našeho domečku v kopcích High Peaku začal víc vážit. Cesta proběhla v poklidu a prázdná dálnice a náš hodňoučký a spolehlivý Matízek zajistili, že jsme byli doma před půlnocí. Zhltli jsme studená kuřecí stehna, která pro nás v kuchyni nechal Miroslav a skočili jsme do postele. Zbytek týdne byl ve znamení odpočinku a relaxace. Skončil tak pro nás nejdůležitější a pevně věřím , že nakonec nejúspěšnější týden našeho pobytu v blázinci jménem Velká Británie.
Tak a je to. Naše vyprávění dostihlo realitu. Je neděle, 4.února 2007. Miroslav má dneska narozeniny a odpoledne tady bude hromada lidí, takže píšu o sto péro, abych to stihl, dokud mám ještě klid. Eulálie už se rozkoukala ve svém novém zaměstnání a stala se miláčkem celé školky. Já se snažím, příliš se nerozčilovat v té své práci a tento týden se mi to dařilo. Ani jednou jsem se nerozčílil. Což je u cholerika jako jsem já velmi velký výkon. Propadl jsem kouzlu eBaye a už díky tomu máme vlastní webkameru, lepidlo na vnitřní zpětné zrcátko, které jsem loktem urazil, když jsem upevňoval na okno nový tax disc. Horymírovi jsem koupi sadu starých vojenských odznaků, které sbírá a které si sám vybral, Miroslavovi nabíječku na mobil, protože tu starou zapomněl v Čechách. Taky jsem koupil externí harddisk a PCMCIA kartu s USB 2.0 sběrnicí, abych urychlil tok dat mezi kamerou a počítačem a také mezi harddiskem a počítačem. No a aby toho nebylo málo, včera v noci jsem koupil jednu starší Playstation 2, za neskutečně výhodnou cenu. No nekupte to, když je to tak laciné. Eulálie jenom významně pozvedává obočí a neustále mi připomíná, že chceme jet v červnu na dovolenou. Ale vzal to čert. Dva a půl roku jsme jeli na úsporný režim a mě to už prostě nebavilo.
Jo a taky jsme začali zase plavat. Už druhý víkend jsme si šli zaplavat do bazénu v hotelu, kde má Miroslav svůj vedlejšák. Příjemné místo se saunou, párou a několika výřivkami. Když vychytáte dobu, máte krásně dlouhý bazén jenom sami pro sebe. Dostávám se zpátky do kondice a nebude to dlouho trvat a svou tradiční nedělní míli z pražské AXY budu plavat i tady v Anglii. Ve vzduchu je cítit jaro, i když je pořád ještě únor. Příští týden máme s Eulálií oba narozeniny a za dva týdny přijede na návštěvu Libča. O Velikonocích se tady staví Elsa a Edmund a v červnu letíme do teplých krajin na dva týdny zasloužené dovolené. Zatím to stále vypadá na Malajsii, ale dokud nebudou napevno zabukované letenky, tak ta destinace pořád není jistá. Ve hře jsou stále Indie, Srí Lanka, Čína, Hong Kong nebo Borneo. Naposledy jsme na pořádné dovolené byli v únoru 2004 v Thajsku, takže si to po více než dvou letech hodláme pořádně užít.
Život je skvělý a zítřky světlé. A možná je zase na čase něco vymyslet a podniknout, protože mít se dobře je fajn, ale adrenalin je holt adrenalin.
K O N E C
