Horymír 18.kapitola - Instalatér

První pracovní týden po návratu z dovolené máme úspěšně za sebou. Žijeme a to je důležité. I když musím se přiznat, že to nebylo zrovna lehké. Během mé nepřítomnosti se nic zvláštního nestalo. Jenom nám změnili systém výplat. Z týdenní výplaty přejdeme v květnu na měsíční a mírně, tím myslím opravdu hodně mírně, nám zvedli plat. Zima je jak na Sibiři a jaro se pořád někde ulejvá na dovolené u moře a vůbec se mu k nám nechce. Ani se mu nedivím. Co je však úplně nejdůležitější, je to, že už mám zase chuť do práce a Horymír bude konečně o něčem zajímavějším. S Eulálií jsme až po uši ponoření do práce nad přípravou slíbené československé mateřské školičky ve Walthamstow. Už víme co, do konce víme i jak a kdy, ale pořád ještě nevíme to nejdůležitější, kde vezmeme peníze na počáteční investice, ale i to je v řešení a zatím se držíme stanoveného harmonogramu. Tak a teď zpátky k Horymírovi. Dneska vám budu vyprávět, jak jsem se tady ve Velké Británii stal svědkem a přímým účastníkem závažného násilného trestného činu. Účastníkem nikoli aktivním, nutno podotknout. Je to příběh trochu mrazivý, ale i trochu tragikomický a rozhodně stojí za odvyprávění. Dnes to bude o sledu událostí, které této tragédii předcházely.

Jak to vlastně tenkrát všechno začalo ? Bylo to na sklonku října 2004, kdy se londýnské počasí rozhodlo, že už je nejvyšší čas dát nováčkům na srozuměnou, že ani Golfský proud nezmůže nic proti studeným větrům od Severního moře a i přes mírné a stabilní celoroční klima může být Londýn pěkně studené místo pro život. Místem činu bylo moje pracoviště. Možná si ještě pamatujete: Electric Shopping.com, mé mixérové království. Mr. Levy kromě svých aktivit v bílé elektronice, byl aktivní i na trhu realit. Nejenom, že ve Finchley vlastnil několik domů, které pronajímal jako houseshary, ale i v budově, ve které jsme sídlili, bylo první patro předěláno na sympatické a útulné malé kanceláře, které se pronajímaly asi pěti nebo šesti dalším firmám. Většinou účetní, nějací právníci, hypoteční poradci a pojišťovací agenti. Klidná a tichá komunita, se kterou jsme se potkávali vlastně jenom ráno a večer při příchodu a odchodu. A právě tato tichá komunita se v průběhu října změnila v hlučnou. Důvod byl prostý. Zima. Chladné podzimní počasí způsobilo, že asistentkám křehly prstíky na klávesnicích při brouzdání po Internetu a bossům stydlo kafe.

Opakující se stížnosti přiměly Mr. Levyho k akci. Důvodem studeného odchovu byl poddimenzovaný systém centrálního vytápění, kdy celá budova včetně skladových prostor byla ohřívána jedním standardním kotlem, který byl umístěný v sousedství mé balírny. Díky tomu právě balírna bylo nejteplejší místo v celé budově, kromě kanceláře Mr. Levyho, kde byl instalovaný přídavný teplomet. Bylo rozhodnuto, že celý systém potřebuje pořádně rozhýbat, aby teplá voda dokázala doproudit i do vzdálených radiátorů. Mr. Levy investoval do dvou nových čerpadel. Plán byl umístit je do ideálního středu a vzdáleného konce a tím pomoci teplé vodě k cirkulaci. Na realizaci tohoto smělého záměru si Mr. Levy pozval specialistu. Instalatéra, který byl schopen vejít se s finančními nároky do „velkorysého“ rozpočtu Mr. Levyho. To, že slovo velkorysého dávám do uvozovek, vám asi dává tušit, že i instalatérovy schopnosti by měly též patřit do uvozovek. Mistr dorazil jednoho pošmourného rána a od první chvíle mi z něj šel mráz po zádech. Byl to skřet. Pro ty z vás, kteří jste Tolkiena četli pouze v anglickém originále: byl to ork. Pamatujete si ve filmovém zpracování Společenstva prstenu, když Saruman začal budovat pro Saurona jeho armádu skřetů ? Párkrát se tam mihne jeden velmi ošklivý obličejík skřeta, který řídí část výrobního procesu. Tak takhle vypadal mistr instalatér.

Vysoký asi metr padesát, původem z Jamajky, oblečený v padělkové šusťákové soupravě Nike a se stříbrným BluetoothTM handsfree navléknutým na ucho. Vypadal neskutečně a když jste ho viděli poprvé, museli jste se zuby nehty držet, abyste nevyprskli smíchy. Pak jste se na něj ale zadívali pozorně a objevili jste jeho oči. Brr. Ještě teď mi běhá mráz po zádech z těch jeho zlých malinkých očiček. Ten člověk měl v sobě tolik zloby, že pochodňový mejdan Hitlerjugend byl proti tomu odpolední čajíček bridžového klubu. Tak odporného člověka jsem v životě ještě nepotkal. A tohle klubíčko negativní energie se usádlilo v mém chrámu pohody, klidu a míru. Mistr dal se díla a, bohužel, katastrofa se zrodila. První na řadě byla pumpa v ideálním středu topného systému. Asi tak deset metrů za mými zády, nad jedním z oken a přímo mezi stohy krabic s novými topinkovači. Mistr, který si přivedl i svého pomocníka, který byl také z Jamajky a pro změnu byl dlouhý a široký, avšak nikoli bystrozraký a už vůbec ne bystroduchý, si vylezl na regál, vytáhl mrazící sprej, kterým si chtěl dočasně zmrazit kousek trubky, kde by se vytvořila dočasná ledová zátka, což by mu umožnilo trubku rozříznout a namontovat čerpadlo. Jak tak stříkal a stříkal, pořád mu to nějak nechtělo mrznout. Tak přestal stříkat a začal studovat nápisy na spreji, jestli si náhodou nevzal omylem osvěžovač vzduchu. Když zjistil, že nástroje zvolil správné, začal přemýšlet, kde by jako ten problém mohl být. To už jsem nechal práce, opřel jsem se o balící stolici a začal jsem ho se zájmem pozorovat. Po několika minutové tiché kontemplaci pan instalatér zjistil, že problém asi bude v tom, že zapomněl zastavit vodu v topném systému. Proudící horká voda tak úspěšně znemožňovala všechny pokusy o zamražení trubky. Bingo. Když zastavil čerpadlo a vypnul kotel, povedlo se mu po chvíli zamrazit trubku a pustil se do řezání. Estráda se posunula k další zápletce.

Mistr zapomněl, že by věci prospělo, kdyby zamražení provedl na dvou místech a teprve potom začal řezat. Takže když řez dokončil z druhého, nezamraženého konce, se začaly řinout proudy špinavé a mastné vody a to přímo do prostoru balírny a na štosy krabic s novými topinkovači za stovky liber. Scéna jak z Laurela a Hardyho říznutá Chaplinem. Mistr instalatér křečovitě svíral trubku a snažil se ji dlaní ucpat, aby z ni nemohla stříkat ta kvanta ošklivé břečky, zatímco jeho pomocník zmateně pobíhal okolo. To už jsem nevydržel, odebral jsem se na záchod a přinesl odtamtud hadr na podlahu a s úsměvem na tváři jsem ho podal pomocníkovi. Pomocník mi zdvořile poděkoval a jal se utírat podlahu. Chvilku jsem na něj koukal a pak mu povídám, že to není proto, aby s ním utíral podlahu, ale aby s ním ucpali trubku, ze které se řinula voda na podlahu. Zdvořile poděkoval podruhé, pak mlčky podal ten mokrý hadr svému mistrovi, ten na něj štěkl, že se nepotřebuje utřít. Pomocník mu vysvětlil, že to není na utírání, ale na ucpání. Zabralo to. Trubka byla ucpána, o něco dál zamražena a řez byl dokončen. V mezičase jsem zavolal do kanceláře Robovi, že se v balírně dějí věci, které stojí za vidění. Rob přišel až když bylo čerpadlo úspěšně namontováno, ale i přesto si mohl v plném, rozsahu vychutnat spoušť, kterou za sebou ty dva umělci zanechali. Nikdo ani neměl odvahu nakouknout do promáčených krabic s elektronikou a zjistit jaké škody ti dva napáchali. Utřel jsem regál a podlahu z nejhoršího, protože to, bohužel, bylo v prostoru, kde jsem se musel často pohybovat a nechtěl jsem se tam rozplácnout jak žába. Ale den ještě neskončil a groteska směřovala ke svému velkolepému vyvrcholení.

Světlá šusťáková soupravička mistra instalatéra získala specifickou tmavou patinu a mistr i s pomocníkem se odebrali do prvního patra, aby uplatnili své zázračné schopnosti i na druhém čerpadle na vzdáleném konci topného systému. Tím mi zmizeli z očí i z doslechu. Vrátil jsem se ke své práci a pokračoval v balení. Vypadalo to, že den již skončí v poklidu. Jak si tak v klidu balím a poslouchám konejšivé tóny z Rádia Classic, najednou jsem měl takový nepříjemný pocit, že něco není v pořádku. V obvyklém šumu a ruchu skladu, jsem najednou začal slyšet zvuky, které do obvyklé atmosféry nepatřily. Vypnul jsem rádio a zaposlouchal se pozorněji. Z kuchyňky, která byla na konci asi čtyř metrové chodby, která ústila hned vedle mého pracovního stolu, se ozývalo podivné šumění. Šel jsem se do kuchyňky podívat a pohled, který se mi naskytl byl neskutečný. V rohu kuchyňky se ze stropu přímo nad lednicí a mikrovlnkou řinul vodopád vody, přímo přes troubu, lednici a televizi. Na zemi už byla obrovská kaluž, která se každým okamžikem zvětšovala. Tenkrát mě ani nenapadlo přemýšlet o obnažených elektrických drátech a spoustě elektroniky všude kolem, popadl jsem na záchodě kbelík a skočil doprostřed kaluže a chytal vodu řinoucí se ze stropu. Současně jsem ze všech plic řval na Lumíra, ať dá vědět těm na hoře, že se něco děje. Po chvíli voda tryskat přestala a já, mokrý jak myš, jsem se mohl konečně rozhlédnout a zjistit, že stojím v hluboké kaluži vody uprostřed živých elektrických spotřebičů. Můj anděl strážný se tenkrát hodně zpotil, aby elektrony v mém těle udržel v neexcitovaném stavu a mé tělo mimo nebezpečí proměny v dobře propečený toast.

Mistr instalatér totiž místo trubky od topení, přeřízl trubku vodovodní a opět zapomněl na zamražení na dvou místech. Výsledkem celodenního snažení mistra svého oboru byla jedna namontovaná pumpa a jedna nenamontovaná pumpa, hromada promáčených krabic s elektronikou, jeden promáčený strop a zničený sádrokartonový podhled. Docela slušné skóre. Logickým vyústěním celé situace byl velmi naštvaný Mr. Levy, který přesto, že každý normální člověk by instalatéra kopal někam celou cestu až na Wood Green, tak místo dohodnuté částky zaplatil instalatérovi pouze 70 liber. Což vzhledem k jeho výkonu byla neskutečně velkorysá suma. Mistr instalatér ve své nekonečné inteligenci nějak nepochopil, že by se měl stáhnout a urychleně vypadnout a místo toho začal vyskakovat a vyhrožovat. Vyklidil pole, až když se ve dveřích kanceláře Mr. Levyho objevil Barry s lopatou v ruce a svým hlubokým basem se zeptal, jestli je všechno v pořádku. Instalatér vypadl jako cukrář, ale mezi dveřmi se otočil a prohlásil, že se ještě vrátí, a že to tak nenechá. Zůstala po něm nedodělaná práce, hromada škody a spousta pekelného smradu, jak by řekla moje babička. Všichni jsme si oddechli, že je ten pazgrřivec pryč. To jsme, ale ještě netušili, jak tragický bude mít tahle opereta konec. Druhý den ráno tekla krev. Hodně krve, na můj vkus až příliš mnoho. Ale o tom až příště.