Horymír 50.kapitola - Zkoušky

Máme tady pěkně zakulacenou, výroční kapitolu. Padesát, to je panečku číslo. A děly se věci, to vám teda povím. Přes Evropu se přehnala vichřice a řádila i v Anglii. Tento týden jsme se vypravili s Eulálií do Londýna. Jeli jsme navštívit staré známé, nakoupit nějaké dobroty, které jsou v Londýně podstatně levnější než tady na severu, vyřídit nový pas pro mě, protože ten starý mi v červenci skončí, ale hlavně, a to zejména, mě čekaly zkoušky na London City University. Ve čtvrtek 18. ledna od rána až do večera. Jaké zkoušky a jak dopadly ? Fajn, vezmeme to hezky po pořádku.

Všechno to začalo na podzim roku 2005. Jak už víte, dělal jsem tehdy pro Parcelforce řidiče, čerstvě jsem nastoupil a ještě jsem se ani nerozkoukal a už jsem začal vymýšlet ptákoviny. Od prvního dne, kdy jsme dorazili do Anglie, jsme začali vymýšlet co s mou kvalifikací a kterým směrem se bude vyvíjet má budoucí kariéra. Neměl jsem a nemám v úmyslu celý život dělat rukama. Současný stav beru jen jako přechodnou terapii a doufám, že právě letos mé manuální období skončí a ke slovu už zase přijde hlava. Takže když jsme tenkrát přemýšleli, kam dál a co dál, bylo mi jasné, že se budu muset učit a zapracovat na změně své kvalifikace. Připadalo mi nejpřirozenější navázat na dosavadní znalosti a zkušenosti, a protože jsem kdysi dávno na gymplu maturoval z programování, mimochodem, měl jsem to za jedna, rozhodl jsem se, že se vrhnu tímto směrem. Anglické noviny jsou plné inzerátů na téma: Změňte svůj život, studujte IT. Programátorem snadno a rychle. Garantujeme vám nalezení práce v oboru. Startovní plat 26.000 ročně. No, a tak jsem na jeden podobný inzerát zavolal.

Příjemná slečna na call-centru mi domluvila schůzku s poradcem firmy a ten človíček jednou večer zazvonil na náš zvonek. Pozdravil a vyklubal se z něho Čech. Sice už 17 let žijící v Anglii, takže mluvil celkem lámanou češtinou s roztomilým přízvukem, ale komu to vadilo. Nikomu. Eulálie s Korou, která u nás tehdy bydlela seděly jak vlaštovky na gauči a pozorně naslouchaly vyprávění pana poradce a já jsem se snažil číst mezi řádky jeho nadšeného vyprávění a dával si pozor na případné háčky. Zpočátku mi začal vnucovat kurs na webdesignera, což bylo určitě zajímavé, ale mě to moc netáhlo. Zajímalo mě programování v C+ nebo v Javě. Řekl mi, že sice podobné kurzy nabízejí, ale na trhu není momentálně po této kvalifikaci poptávka. Nechtěl jsem tomu věřit, protože v každých novinách, po kterých jsem sáhl, jsem našel minimálně tři inzeráty, ale nechtěl jsem se s ním hádat. Zaujalo mě CISCO. V Čechách jsem znal několik CISCO profesionálů a všichni měli dvě věci společné: sjezdili půlku světa a byli těžce ve vatě. A tak jsem to magické slůvko vyslovil: CISCO. Pan poradce se chytil a začal prodávat. Tři stupně kvalifikace, tři kurzy, celková cena přes tisíc liber, splácet možno stovku měsíčně, začít možno hned, potřebujete počítač s broadbandovým připojením, studujete doma v časech, kdy se vám to hodí. Znělo to skvěle, mělo to háček. Chyběl nám počítač a internet. Nepatrný detail. Nadšení pana poradce opadlo, vrazil mi vizitku a vyšuměl. A tak to zůstalo. Měl jsem krásnou barevnou brožuru, ve které jsem si zasněně listoval a zároveň jsem počítal, že když se mi každý měsíc povede ušetřit deset liber, za tři roky bych si mohl koupit zánovní počítač a kdybych jeden týden v měsíci chodil do práce pěšky, mohli bychom si dovolit i telefonní linku a internetové připojení. Skvělé. Celé jsme to odložili na třičtvrtě roku k ledu.

Pomohla náhoda v podobě anděla Libči. Určitě si pamatujete, že Libča pracuje v luxusním apartmánovém komplexu v Docklands a že sebe, nás a vlastně všechny v okolí zásobovala a stále zásobuje mnoha užitečnými věcmi. Odloženými televizory, téměř nepoužitým nábytkem nebo třeba značkovým oblečením ještě s visačkami. Je neuvěřitelné, co všechno bohatí lidé jsou schopní vyhodit.  No, takže Libča našla knihu. Ne ledajakou knihu, ale kompletní učebnici i s CDčkem pro první dva stupně kvalifikace na CISCO profesionála. Na náhodu to bylo až moc průhledné. Samozřejmě jsem po ní skočil. Po učebnici, ne po Libče. Když Eulálie odfrčela na šest týdnů do Čech na ortopedii, aby absolvovala částečnou metamorfózu v prvotřídního Temrninátora, pustil jsem se do studia. Projížděl jsem učebnici, v hlavě jsem si simuloval a nastavoval routery a switche, učil jsem se počítat IP adresy a spoustu dalších něžnůstek, které musí každý síťař znát, jak když bičem mrská. Byla to otročina, ale já jsem opravdu chtěl a tak to šlo, pomalu, ale jistě. Když jsem si dělal kontrolní testy na konci každé kapitoly, měl jsem je dobře, aniž bych musel podvádět. Tímto nelidským způsobem jsem se prokousal přes celou učebnici a začal uvažovat o tom, že se přihlásím k prvním zkouškám. To bylo těsně před Vánoci roku 2005. Pak to celé vzalo úplně nečekaný obrat o 180 stupňů. Podobné  manévry jsou moje specialita a ani tentokrát jsem se nezklamal.

Seděli jsme s Eulálií v obýváku a meditovali o životě a o budoucnosti. A najednou mi v hlavě bleskl nápad. Už několik měsíců jsem každou neděli usedal k počítači a svěřoval se svým čtenářům s našimi příběhy. Bavilo mě to, jak mě ještě nikdy nic v životě nebavilo a věděl jsem, že psaní je to, co mi jde úplně samo a nestojí mě to ani trochu námahy. Tak proč se, doprčic, neživit psaním ? Jak se v Anglii živit psaním ? Jako novinář ? Brrr. Celou svou profesionální kariéru v Čechách jsem byl velmi dobře placen za to, abych novinářům lezl do zadku, takže jsem si vypěstoval velmi silnou alergii na tento živočišný druh. A navíc, zas tak dobře anglicky psát neumím, abych se tím mohl z fleku živit. Proč bych ale nemohl překládat ? Nebyla to pro mě žádná novinka. Od chvíle, kdy jsem v Čechách nastoupil do svého prvního zaměstnání, v podstatě jsem neustále něco překládal z angličtiny do češtiny. Dělal jsem v marketingu firem napojených nebo přímo působících v anglofonním prostředí a veškerá dokumentace, která mi chodila z venku musela být přeložena do češtiny, pokud jsem ji chtěl použít pro své aktivity. Dát to agentuře ? Zapomeň, zněla vždycky odpověď mého nadřízeného, a tak jsem překládal jak vzteklý. Katalogy, produktová dokumentace, reklamní materiály. Dokonce jsem i adaptoval slogany, to mě bavilo nejvíc. No jasně ! Překladatel, to je vono, Bedřichu ! Shodou okolností tu samou myšlenku vyslovila i Eulálie. Jak je naším dobrým zvykem, mysleli jsme oba na stejnou věc ve stejném okamžiku. Vždyť stačilo nahlédnout do vlastní rodiny. Jitka se jako překladatel a tlumočník už nějakou dobu živí a ne zrovna špatně. Bylo rozhodnuto. Žádné CISCO, žádné počítače nebo programování, ale překládání, od něhož je jen malý krůček k profesionálnímu psaní, které bylo, je a ještě dlouho bude mým snem.

Takže jsem měl nový cíl. Nezbývalo než zjistit, jak ho dosáhnout. Ke slovu přišel internet a můj obvyklý průzkum trhu a sběr informací. Zjistil jsem, že pokud chci působit jako oficiální, licencovaný překladatel, musím úspěšně složit zkoušky u instituce, která se tady v Anglii jmenuje Institute of Linquists (Institut lingvistů). Zkoušky se skládají ze třech překladů různé odbornosti a stupně obtížnosti a konají se jednou za rok vždy v lednu. Přihlásit se k této zkoušce musíte vždy v červnu předchozího roku. Tím pádem mi došlo, že pro rok 2006 jsem to prošvihl a nezbývá, než počkat do ledna 2007. Co s takovou přemírou volného času ? Přihlásil jsem se na přípravný kurz pro zkoušky na tzv. Diploma in Translation, jak se tahle kvalifikace jmenuje. Kurz pořádala London City University. Byl dálkový a skládal se ze třech semestrů. Každý, bratru, skoro za 400 liber, plus dalších 400 liber za samotné zkoušky. Solidní pálka ve výši 1600 liber. Panečku. Prodýchával jsem to hodně dlouho, ale šel jsem do toho. Probíhalo to tak, že nám lektorka kurzu, Češka a zároveň profesionální překladatelka poslala texty z minulých zkoušek a my jsme každý týden jeden přeložili a poslali mailem zpět. Během několika dnů jsme obdrželi hodnocení a několik dobrých rad. Vypadalo to zajímavě, a tak jsem se do toho obul s plnou parádou. Jak to probíhalo, a jak to dopadlo ? Až příště.