Horymír 49.kapitola - Eulálie už je zase v nemocnici

Rok 2006 začal optimisticky. Měli jsme dobrou náladu, nic nám nechybělo a užívali jsme si jeden druhého. Až do 2. ledna, kdy Eulálie v 6.20 ráno opět odletěla do Čech a mě čekaly dva týdny samoty, než se měla Eulálie zase vrátit. Vzala si do hlavy, že si opět poleží v nemocnici. Tentokrát ne na ortopedii v Brně, ale na plastické chirurgii ve Vojenské nemocnici na Praze 6. Šťastlivec Horymír, řeknou si někteří z vás, ale zklamu vás. To, co tam Eulálii předělávali nebyla prsa, ale oči. Eulálie totiž trpí dědičnou chorobou, která se nazývá ptóza očních víček. Není to nakažlivé ani smrtelné, pouze jde o ochablé svaly v očních víčkách, což způsobuje, že Eulálie má neustále přivřené oči jako Sylvester Stallone v raném období své filmové kariéry. Mně to připadá dost sexy, ale Eulálie si poslední dobou stěžovala, že už přes to víčko nevidí. Prodělala v předchozích letech na tohle téma několik operací, ale moc se nepovedly, takže všechno měla spravit tahle poslední, na kterou Eulálie čekala skoro dva roky. Dočkala se, a tak v prvních dnech roku 2006 odfrčela do Jeseníku, kde prodělala předoperační vyšetření a po týdnu zalehla do naškrobeného lůžka v nemocnici v Praze.

Vrátili jsme se do nacvičeného režimu ze září a října. Konzervovaná strava a každodenní hodinové telefonáty, ale protože se jednalo pouze o dva týdny uteklo to jako voda. Opět jsem stál v příletové hale na Stanstedu a vyhlížel „novou a předělanou" Eulálii. Jako obvykle jsme si padli do náruče a byli rádi, že jsme jeden s druhým. Je zvláštní, když dnes, po roce, sedím u počítače a snažím se vybavit si rok staré události, dělá mi to potíže. Roky 2004 a 2005 si pamatuji den za dnem, ale rok 2006 mi splývá v jednu šedivou masu dnů. Je to dobré znamení, protože to ukazuje, že naše dny byly klidné bez stresu a neustálého bytí ve střehu odkud přijde další katastrofa. A na druhou stranu je to špatné znamení, protože se může zdát, že naše dny postrádaly vzrušení. Pravda je někde uprostřed. Klid a odpočinek v podobě dnů bez průšvihů jsme oba potřebovali jako sůl. Byli jsme jak běžci, kteří doběhli maratón a teď za cílovou páskou zpomalují do chůze, zhluboka dýchají a hledají sklenici s něčím k pití.

Stejně tak se ke konci blíží i tohle vyprávění, tak jak kapitoly pomalu a neodvratně dohánějí kalendářní realitu, tak i nezadržitelně vysychá proud příhod, o něž jsem se s vámi chtěl podělit. Mnohé události roku 2006 už jsem vám odvyprávěl. Ať už to byla návštěva mých rodičů u nás v Londýně, během sluncem prohřátého května, která tak neslavně začala postáváním na opačných stranách jednoho sloupu a nebo když jsme se rozhodli, že toho odpočinku od vzrušení už bylo dost a rozhodli jsme se přestěhovat na Sever. Mimochodem dneska, 14. ledna, je tady neuvěřitelně krásně. Po několika týdnech meteorologického hnusu svítí slunce a po nádherně modré obloze občas propluje drobný, bílý chumáč. Mám pracovní stůl s počítačem v obýváku pod velkým oknem a slunce mi celé dopoledne svítí do očí. Ale nevadí mi to, naopak nasávám hřejivé paprsky zimního slunce a nechávám se hladit. Kromě modré oblohy vidím i naše červené autíčko zaparkované před domem. Zrovna včera jsem kvůli němu vysolil 112 liber. Obě pumpy odstřikovače, přední i zadní, se rozhodly, že se na to můžou vykašlat a zvadly. Musel jsem je nechat vyměnit. Bohužel jsem zvolil značkový servis, a tak jsem dal 30 liber za čerpadla a zbytek padnul na půlhodinu práce. Génius Horymír.

Loňský leden utekl jako voda a přišel únor. Tenhle měsíc už vůbec nebyl ničím zvláštní. Snad jen tím, že máme oba s Eulálií narozeniny v odstupu 4 dnů. Eulálie oslavila kulatiny a byla u nás Elsa, Libča, Kazi a bůhvíkdo ještě. Hezky jsme to oslavili a jinak nic. Tempem splašeného stáda mustangů prohnal se únor okolo nás a zmizel v nedohlednu. Přišel březen. To už bylo trochu zajímavější, protože jsme se s Eulálií vypravili na dvoutýdenní dovolenou v Čechách. Strávili jsme několik dnů v Praze u mojí mamky a pak jsme se zamkli v Jeseníku v Miroslavově chaloupce a kochali se dvěma metry sněhu a nádhernými „panorámaty". Co k tomu celému dodat ? Musím se pousmát, když nad tím loňským rokem přemýšlím. Dal by se jednoduše charakterizovat asi takto: kontinuální snaha o maximální potěšení s minimální námahou. V práci jsem zapadl do vyježděných kolejí, úspěšně generoval přesčasy a nosil domů každý týden příjemnou výplatu.

V pondělí se člověk rozhýbával do provozního tempa po lenivém víkendu. V úterý už jakžtakž fungoval a ve středu jel na plné obrátky. Když to ve čtvrtek už začínalo s elánem trochu skřípat, přišla výplatní páska a hned bylo zase veselo. Pátek byl ve znamení těšení se na skvělou pizzu a lenošný víkend. Víkendy měly také svůj pravidelný rytmus. V sobotu na trh pro ovoce a do Tesca pro jídlo. V neděli Horymír a překlady do školy. Do toho sem tam koncert, občas procházka v lese nebo výlet do centra, ale hlavně lenošení na gauči a koukání na filmy. Nuda, řeknou si možná mnozí z vás, ale nám to tak nepřipadá. I přesto, že jsme s Eulálií už oslavili páté společné Vánoce, pořád v sobě objevujeme něco nového. Vystačíme si jeden s druhým. Mně stačí přitulit se večer k Eulálii a cítit její teplo a vůni a už nic jiného na světě nepotřebuju. Když jsem s ní, tak kašlu na všechno a na všechny. Je pravda, že když jsme se teď přistěhovali sem do Newtownu, tak jsme obklopeni celkem početnou rodinou a chvilky, kdy se máme jenom sami pro sebe, jsou o něco méně hojnější a ne zrovna jednoduše si na to zvykám, ale zase je tu čerstvý vzduch.

Když se v kalendáři objevily Velikonoce, naplánovali jsme si výlet z Londýna do Newtownu, abychom navštívili Miroslava a Jitku s rodinou. Přibalili jsme si s sebou Koru a vyrazili pendolinem na sever. Bydleli jsme u Miroslava ve Furness Vale, kde měl podnájem v jednom velmi sympatickém domě, kde platil za jeden pokoj, ale protože majitel se dlouhodobě zdržoval u svého milence v Manchesteru, měl ho celý pro sebe. Kora si přivezla solidní chřipku, takže Velikonoce proležela a my jsme s Miroslavem a spol. vyráželi na výlety do okolí. Shodou okolností se v té době také u Drahuše nalézal Horymír a tak jsme byli taková jedna velká rodina. Stejně jako teď. Asi za to mohly ty Velikonoce, že jsme si to tady zamilovali a někde vzadu našich mozkoven začal hlodat červíček myšlenky, jaké by to bylo, kdybychom bydleli tady. Když nad tím tak přemýšlím, asi za to fakt mohly ty Velikonoce, protože mě se tady fakt moc líbilo. Líbilo se mi tady už poprvé v září 2004 a ten druhý výlet to definitivně podepsal. Ve dnech jako je třeba ten dnešní, je to tady jak z kýčovité pohlednice. Kopce, lesy, voda, ovce a Anglání s tou jejich uniformou - vyholená hlava a tepláková souprava.

Tím se plynule dostávám k další myšlence. Posledních několik týdnů jsem začal pociťovat takový velmi zvláštní pocit, že mi něco chybí. Zprvu jsem tomu nepřipisoval žádnou pozornost, ale ten pocit začal být hodně neodbytný a hodně nepříjemný. Když se mi z toho jednou ráno v autě cestou práce udělalo až špatně od žaludku, tak jsem se svěřil Eulálii. Ta mi nejdřív domluvila, co to zase vymýšlím za ptákoviny a potom, jako obvykle se mi svým něžným způsobem snažila pomoci. Její stanovisko bylo jednoznačné. Musím se toho zbavit, jinak mi to přeroste přes hlavu a už s tím nic neudělám. O co jde ? Je to prosté. Začíná mi chybět kontakt s inteligentními lidmi. Trávím velmi mnoho času v práci a dojížděním do práce. Na mou rodinu a odpočinek mi v pracovní den zůstává nějakých jedenáct hodin. Když uvážím, že z těchto jedenácti hodin obvykle sedm až osm prospím, zbývají mi nějaké tři hodiny na kontakt s mou rodinou. Tedy s lidmi, kteří jsou všichni inteligentní, většinou vzdělaní nebo alespoň sečtělí a hlavně naprosto rozumní. Ten zbytek trávím buď sám se sebou nebo se svými kolegy v práci a tady začínají potíže. Celý svůj profesionální život jsem měl štěstí na nejbližší kolegy. Většinou patřili mezi elitu, byli vzdělaní, schopní a představovali pro mě neustálou intelektuální výzvu. Když jsem od toho utekl a rozhodl se živit rukama dostal jsem se do jiného, úplně jiného prostředí. V Londýně mi to tak nepřišlo. V balíkárně jsem bojoval s Levyovci a to byli velmi chytří lidé. No, a Lumír nebo Steve, také v žádném případě neměli průvan v mozkovně. V londýnském depu Parcelforce pracovalo velké množství imigrantů a s těmi se také nechalo mluvit, protože na to, aby se člověk dokázal zvednout, vypadnout z domova do úplně cizího světa a začít úplně od začátku, dost často bojovat o holé přežití, na to už taky musíte něco v hlavě a v rukách mít. Všechno to začalo příchodem do stokeského depa. Všichni mí kolegové jsou domorodci, tedy rodilí Angličané a až na pár čestných výjimek potvrzujících pravidlo, jsou to naprosto duté hlavy. Někdy se takhle po ránu rozhlédnu kolem sebe a říkám si: Proboha, co tady dělám. Ale vybral jsem si sám, a tak musím bojovat. Na druhou stranu už to nebude trvat dlouho. Teď zním trochu tajuplně, že jo ? Ale nebojte, jakmile se něco semele, budete první, kdo se to dozví.

Na závěr dnešní kapitoly jeden malý postřeh. Příští rok v červnu to bude deset let, co v Paříži tragicky zahynula princezna Diana. Její synové, princové William a Harry se rozhodli k tomuto výročí uspořádat koncert na novém stadionu ve Wembley. Mimochodem, lístky byly vyprodané půlhodiny po startu předprodeje. Svůj úmysl se rozhodli princové oznámit na tiskové konferenci, kterou přenášely desítky televizních štábů do celého světa. Poslouchal jsem zrovna své oblíbené Classic FM a moderátor tam mezi Dvořákem a Mozartem v pauze vykládal, jak jedna americká televize, když vysílala mluvícího prince Harryho, doprovodila jeho obraz titulky toho, co říká. Moderátorovi to přišlo strašně vtipné, že ti stupidní amíci potřebují na angličtinu titulky, ale mně to zas tak vtipné nepřijde. Je to jenom důkaz toho, že ten, kdo tady neumí anglicky, jsou především Angličani samotní. Tak a to je všechno, přátelé. A kdyby se vám náhodou chtělo, držte mi, prosím, ve čtvrtek 18.ledna od 8.30 do 17.30 anglického času palce. Budu to potřebovat. Proč ? Až příště. Každopádně díky předem.