Horymír 36.kapitola - Vyhazov

Květen roku 2005 nezadržitelně směřoval ke svému konci. Eulálie pilně studovala angličtinu ve škole a pokroky byly evidentní. Během tří měsíců intenzivního studia se její angličtina zlepšila mnohem víc, než kdykoli předtím. Samozřejmě jí velmi prospěl i sociální aspekt celé záležitosti, kterým byl intenzivní kontakt s velkou skupinou cizích lidí. Noví známí, nové příležitosti si s někým promluvit. Donna, učitelka v Euláliině kurzu byla velmi kvalitní pedagog a já měl z Eulálie ohromnou radost.

Měl jsem za sebou první týden práce v C.T. Motors. Utekl jako voda a úspěšně jsem vstoupil do druhého. Hned v pondělí mě v práci čekalo překvapení. Tím překvapením byl Martin, mladý černoch, který toho dne nastoupil a jeho úkoly měly být stejné jako moje. Vlastně to znamenalo, že Psycho úplně přestane jezdit, a protože na tuhle práci je vždycky potřeba dvojice, Martin a já jsme se měli naplno ujmout záležitostí ve věci přepravy a přípravy aut pro opravu. Martin nebyl špatný kolega. Hodně umírněné vystupování, smysl pro humor a celkem sympatický zevnějšek. Měl sice trochu sklony k vymýšlení si a občas se snažil vystupovat jako ten největší řešič, který zvládne naprosto všechno. Vykládal mi, co všechno dělal a jakou má skvělou kvalifikaci. Kolik má za sebou kurzů a tak podobně. Dokonce mi tvrdil, že má Cisco Professional certifikaci. Když jsem se ho zeptal, proč tedy dělá v autoservisu za pár šušňů, místo toho aby byl ve vatě v nějaké technologické firmě, odpověděl: „Too much hassle, brother, too much hassle." (Moc trápení, bratře, moc trápení.) Zakroutil jsem nad tím hlavou, ale akceptoval jsem to. Proč ne. Vždyť stejnou otázku mohl kdekdo položit mně, avšak je pravda, že já jsem o své minulosti nikdy moc nemluvil a když jsem mluvil, tak jsem si většinou vymýšlel profese jako zahradník, řidič, skladník a tak podobně. To, že Martin si rád honí triko jsem zjistil, když jsem mu jednou položil na první pohled nevinnou otázku jaký je rozdíl mezi routerem a switchem. Cisco Professional by na toto téma měl být schopen rozvinout sáhodlouhou rozpravu. Martin naprosto zjevně netušil, která bije. Z toho mi došlo, že si prostě jenom vymýšlí, a nechal jsem to být a naslouchal jsem Martinovým pohádkám ze života se stejnou trpělivostí, jako jsem to kdysi dělal Lumírovi. Mě to nic nestálo a jim to zjevně pomáhalo.

Práce se ustálila do denní rutiny, která byla v podstatě každý den stejná. John nám svým obvyklým zmateným způsobem zadával práci a my jsme se s  Martinem pohybovali v severovýchodním Londýně a sváželi nebo odváželi auta. John a já jsme si do oka ani trochu nepadli, a tak to nakonec vykrystalizovalo do podoby, kdy John vlastně komunikoval jenom s Martinem, který mi všechny úkoly a informace tlumočil. Psycho se zabydloval v kukani sloužící k objednávání a krátkodobému skladovaní dílů objednaných pro opravy a upřímně řečeno, vůbec jsem ho nepostrádal. Bylo nebezpečné ho jenom potkávat, protože mně stačilo jenom vidět ten sebeuspokojený výraz jeho tváře a už jsem začínal dostávat křeče do lícních svalů, jak jsem se zoufale bránil vyprsknutí smíchy. Byl na své povýšení patřičně hrdý, a tak mu to přejme. Mohlo by to všechno vypadat jako taková normální selanka. Práce od osmi do půl páté, domů s čistou hlavou a žádnými starostmi. Jenže nebylo. Bordel a nezorganizovanost ve firmě mě deptaly a vědomí, že s tím nemůžu naprosto nic udělat, mi na dobré náladě taky nepřidávalo. Začal jsem si velmi silně uvědomovat jednu věc. A tou byla skutečnost, že jsem se necítil v práci ani trochu dobře. Chyběl tam takový ten pocit toho, že je to v pohodě.  Jako by to místo bylo nabité nějakou negativní energií, která mě dráždila a zneklidňovala. V průběhu druhého týdně jsem si čím dál tím častěji pokládal otázku: Jsem schopen tohle dlouhodobě vydržet ? A nemyslím tím nějaké psychické nebo fyzické vypětí, protože tahle práce byla fakt v klídku a v pohodě. Mám na mysli tu nechuť a odpor k tomu ráno vstát a jít tam do toho prostoru a celý den hypnotizovat hodinky ať už je večer a můžu odtamtud vypadnout. Na druhou stranu jsem si mohl chrochtat, protože peníze byly v pohodě a hlavně to byla jediná práce, kterou jsem byl schopen sehnat za tři měsíce, takže jsem si na druhou stranu říkal: Drž klapačku a makej. A tak jsem držel klapačku a makal. Se zaťatými zuby a nevyslovenou otázkou: Jak dlouho budu schopen toto vydržet ? Neměl jsem nejmenší tušení, že problém se pomalu, ale jistě řeší za mými zády.

Blesk z čistého nebe udeřil v pátek na konci mého druhého týdne v C.T. Motors. Výplata se vyplácela týdně, a to vždy v pátek, kdy Chris si svolal všechny zaměstnance, podržel krátký proslov, kdy zhodnotil uplynulý týden a pak rozdal obálky s výplatními páskami a penězi. Já jsem přišel na řadu až úplně na konci. Chris si měl vzal stranou, dal mi do ruky mojí obálku a zároveň mi vážným hlasem oznámil: Příští týden bude klid, takže na převozy aut budeme potřebovat jenom jednoho člověka. V pondělí nechoď do práce a my ti zavoláme, až tě budeme potřebovat. Když jsem se zeptal, kdy by to tak mělo být, odpověděl, že pravděpodobně přespříští týden. Ten chudák neměl ani koule na to mně do očí říct, že mám padáka, a snažil se to okecávat tímhle dementním způsobem. Stál jsem tam jako opařený a nevěděl co mám říct. Chris stále opakoval, že nemám být worry a že jsem byl all right. Nechal si ode mě podepsat převzetí výplaty a já se sebrala šel jsem domů. Co je Chris opravdu za hajzla jsem se domákl až později, kdy jsem zjistil, že ačkoli mi z hrubého platu strhl daně i příspěvky na National Insurance, nikdy je za mě nezaplatil a zůstaly mu v kapse. Přišel jsem na to, když jsem žádal o vrácení přeplatku daně z příjmu a berňák neměl nejmenší tušení, že jsem někdy v nějakém C.T. Motors pracoval. A když jsem si to všechno hodil do kalkulačky a spočítal, zjistil jsem taky, že mě okradl o odpracované hodiny. Jak říkám, dobytek, který neměl ani odvahu podívat se mi do očí, ale za zády by mě odřel z kůže. Do dneška se ve mně vaří krev, když si na něj vzpomenu a jak už jsem řekl v jiné kapitole, tahle moje druhá zkušenost s řeckou podnikatelskou komunitou celkem jednoznačně determinovala můj názor na tuto podnikatelskou komunitu. Ruce pryč a obejít velkým obloukem.

Cesta domů byla plná smíšených pocitů. Na jednu stranu mi bylo hrozně líto toho, že jsem zase bez práce a děsila mě budoucnost. Na druhou stranu se mi strašlivě ulevilo, protože jsem se tam fakt necítil dobře. V kapse jsem měl přes 400 liber a věděl jsem, že zase chvilku s Eulálií přežijeme. Ne dlouho, ale aspoň nám to dávalo trošku čas znovu něco najít. Později s odstupem času jsem přemýšlel, proč jsem vlastně toho padáka dostal. Je několik možných scénářů. První varianta: byl jsem neschopný a v práci jsem se neosvědčil a tak se mě Chris zbavil. Druhá varianta. John mě nesnášel a tak přiměl Chrise, aby se mě zbavil. Třetí varianta: Psycho byl ještě za mého působení zbaven své funkce nákupčího náhradních dílů, protože měl během několika dnů na triku několik vážných lapsů, kdy objednal nebo naopak neobjednal to, co měl. Během čtvrtka a pátku už se jenom poflakoval na dílně a v kukani seděl člověk, který to dělal předtím. Vím, že jsem si tenkrát pokládal otázku, co teď bude Psycho dělat. No a v pátek jsem dostal odpověď. Tři převážeči aut na autoservis velikosti C.T. Motors byli prostě moc a jeden musel z kola ven. Hádejte kdo. Objektivně řečeno, skutečnost asi byla mixem všech tří variant. Dnes už je to naprosto jedno a já vím naprosto jistě, že to bylo to nejlepší, co se mohlo stát.

Od pondělka začal nanovo už důvěrně známý kolotoč. Jobko, knihovna, jobko, knihovna. Opět desítky životopisů, opět desítky telefonátů a opět byla výsledkem jedna velká nula. Říkal jsem si, jestli nejsem začarovaný, protože už mi to všechno lezlo na mozek a začínal jsem vidět i věci, které ve skutečnosti neexistovaly. Stará, dobře známá rutina se začala pomalu, ale jistě vracet do mého života. A pak přišel čvrtek, 2.června 2005. Zrovna jsem vycházel ze dveří knihovny, kde jsem opět strávil poctivou hodinku rozesíláním životopisů do všech světových stran. Otevíral jsem zrovna jedno křídlo dveří a vykračoval levou nohou do krásného slunečného červnového dopoledne, když mi najednou v kapse zazvonil mobil a můj život přesně po roce toulek neklidnými vodami nabral konečně kurs tím správným směrem. Tenkrát jsem to ještě nevěděl, ale ty optimistické tóny Ódy na radost, kterou mám jako zvonění ve svém telefonu, navždy změnily náš život a přinesly nám, Eulálii a mně, tu tolik toužebně očekávanou stabilizaci, to vytoužené nadechnutí se a konečně ten vysněný krok vpřed. Telefon vyhrával a vyhrával a já už když jsem ho bral do ruky, nějakým zvláštním způsobem jsem naprosto jasně věděl, že jsem vyhrál. Na displeji místo čísla blikalo: „Odepřeno" Tak jsem to zvedl a povídám: „Hello ?" ...