Jaro je tady...

Jako kazdy zivocich, ktery citi, vidi, slysi a sem tam i trosku mysli, tak i ja jsem podlehl svodum matky prirody a nasel jsem si holku. Co holku..je to zena, devce co ma smrnc, dalo by se rict kustka, sympatanda, odvaznejsi povahy by ji snad nazvaly pojmem kocka nebo bohyne. Ma svoje pro i proti, ohlizi se za ni ostatni, oslneni i poboureni. Pri chuzi se lehce vlni v bocich a vnima zavistlive, pochvalne i posmesne pohledy po svem, v hlave se ji spise honi myslenky typu "kam letos na dovolenku, kdepak si vlastne dokazu nejvic odpocinout za tech nekolik dnu".

 Ale zacnu hezky po poradku. Jak je vlastne mozne najit takovou znamost? Lidi, jednoduche to neni. Jeden hleda, lita sem a tam, sleduje, pozoruje, proveruje, sem tam se zhrozi anebo se mu hlava zatoci, nekdy je to nuda a jindy zase zdlouhava a vycerpavajici priprava strategie prijde s nicive odrazujicim zjistenim. Kdyz v tom, jsem ji spatril... Uklizena mimo bezne a vyslapane trasy modernich lovcu v kabrioletech, uhlazenych seladonu ve znackovem obleceni i upocenych a tezce oddechujicich joggeru s nezbytnou plastovou lahvi a sluchatky v usich, sedela hezky u stolku pred nenapadne vyhlizejici kavarnickou a nonsalantne si zapalovala cigaretu. Pomalu se stmivalo a ja rozeznal elegantni cernou tasku jen tak ledabyle polozenou na zidlicce vedle ni. "Je sama," prolitlo mi hlavou. Opatrne jsem prozkoumal jeji prstenicek, vedom si toho, ze dneska uz to prece neni dogma, a opet jsem byl v pomyslnem zebricku sledovanych detailu o kousek dal. Priblizil jsem se a posadil se u stolku vedle ni. Opirala se loktem o stul, pred ni vonela kava a tenky prouzek dymu ze stihle a dlouhe cigarety jako by se nabizel nametem pro samotneho Lautreca. Evidentne nehledala nic jineho, nez klid a odpocinek, ktery mohla nabidnout tato zapadla kavarnicka naprosto idealni na premysleni o cemkoliv nebo jenom prazdny pohled do dalky pri posezeni s madam samotou. Vytahla si z tasky diar a pomalu si listovala strankami. Lehky povzdech jejich plnych rtu jenom potvrzoval, ze zivot moderni zeny samotarky neni zadne pericko. Pokusil jsem se o ocni kontakt, ale bezvysledne. Cely rozmrzely a rozechvely jsem sedel vedle, neodvazil jsem se podruhe otocit ani ohlednout. Ladnym pohybem ruky naznacila, ze zaplati. Cisnik prinesl ucet, podekovala  a zaplatila, aniz by hnula brvou. Jeho nuceny usmev se ztratil v mirnem pritmi za lehkym klapotem jejich podpatku.

 Byl jsem kousek za ni, celou cestu naprosto fascinovan jejim nenucenym pohybem. Bydlela nedaleko od toho mista, kde jsem ji poprve uvidel. Tezke dvere s mosaznou kliku zapadly s kovove studenym klapnutim a ja zustal na ulici, sam se svymi dohady a myslenkami...

Stesti preje nejenom odvaznym ale taky i vytrvalym, anebo se proste jednou unavi a sedne, kdo vi... Podle dalsiho rceni o moudrejsim ranu jsem ji cekal pred domem. Vysla, zahalena do lehkeho jarniho kabatku, s nezbytnou taskou na rameni, hrdym krokem pokracovala za roh domu, kde cekala na svuj autobus. Po ceste si procitala svuj diar. Nebylo jednoduche se do nej nepodivat. Prestoze zvedavost spise prislusi zenam, byl jsem jako na dratkach, ale odolal jsem. Prijel bus a nastoupila. Kazdy den se to takto opakovalo. S zeleznou pravidelnosti vychazela ze dveri a ranni slunicko rozehravalo v jejich dlouhych hustych vlasech svou kazdodenni medovou symfonii svetla a moje hlava se mohla proste tocit jako zbloudila kometa a bylo mi nadherne. Jela se zapojit mezi ostatni pracujici a ja zase cely den nekde lital, znate to.

 A pak jednoho dne jsem cekal zbytecne. Ten den vlastne nikdo nespechal nikam. No jasne, blesklo mi hlavou, lide jsou doma a odpocivaji. Tezko si to uvedomit, kdyz nemivate tyden rozdeleny na pracovni a nepracovni dobu. Presto jsem trpelive cihal za rohem, az... Az jsem se dockal. Bez dechu jsem sledoval lehky krok v tak duverne znamem rytmu. Lehke letni saty dotvarely siluetu te divky se slamenym kloboukem posazenem na sladce medovych vlasech. "Dneska je ten spravny den, kdy ji konecne oslovim," rikam si v duchu. Vysla si jenom tak na prochazku, nebrani mi ani ta elegantni cerna taska, ktera by ve vsedni den mohla odradit tolik muzu, ktere nechava za pomyslnou barierou jine spolecenske vrstvy. Priblizil jsem se k ni, zaseptal ji do ouska svou milostnou basen a lehce se dotkl jejiho odkryteho ramene.

"Ouvej, au au au." Jeji letmy dotek mel tezsi dopad nez by jeden cekal, naposled jsem ucitil vuni jeji kuze a rychle jsem se ocil na zemi. V desne bolesti lezim a vypada to, ze mam i neco s nohou. Nad hlavou vidim hvezdicky a stromy nade mnou se toci v blaznivem tanci. Zaviram oci a jenom tise narikam. Moje vysnena kraska proste nema pro komary pochopeni...