Nakonec vyzradím hrozné věci; například anglická neděle je strašlivá. Lidé říkají, že neděle je proto, aby se mohlo jet do přírody; není to pravda; lidé jedou do přírody, aby se v divoké panice zachránili před anglickou nedělí. V sobotu popadne každého Brita temný pud někam uprchnout, tak jako zvěř v temném pudu prchá před blížícím se zemětřesením. Kdo nemohl uniknout, uchýlí se aspoň do kostela, aby v modlitbách a zpěvu přečkal den hrůzy. Den, kdy se nevaří, nejezdí, nekouká a nemyslí. Nevím, pro jaké nevýslovné viny odsoudil Hospodin Anglii k týdennímu trestu neděle.
Anglická kuchyně je dvojího druhu: dobrého a prostředního. Dobrá anglická kuchyně je prostě francouzská kuchyně; prostřední kuchyně v prostředním hotelu pro prostředního Angličana vysvětluje do velké míry anglickou zasmušilost a zamlklost. Nikdo nemůže zářit a trylkovat, žvýkaje pressed beef potřený ďábelskou hořčicí. Nikdo se nemůže nahlas radovat, odlepuje si od zubů třesoucí se pudink z tapioky. Člověk hrozně zvážní, dostane-li lososa politého růžovou škrobovinou; a má-li k snídani, k obědu i k večeři něco, co zaživa je rybou a v melancholickém stavu poživatelnosti se jmenuje fried sole, vydělal-li si třikrát denně žaludek černou čajovou jirchou a napil-li se zasmušilého, teplého piva, požil-li univerzálních omáček, konzervované zeleniny, custardu a muttonu, nuže, vyčerpal snad všechny tělesné požitky průměrného Angličana a počíná chápat jeho uzavřenost, vážnost a přísné mravy. Proti tomu topinky, opékaný sýr a pečený špek jsou jistě dědictví veselé staré Anglie. Jsem přesvědčen, že starý Shakespeare se neproléval čajovým tříslem a starý Dickens se netěšil ze života nad hovězí konzervou; pokud se týče starého Johna Knoxe, nejsem si tím tak jist.
Anglické kuchyni schází nějaká lehkost a květnatost, radost ze života, melodičnost a hříšné rozkošnictví. Řekl bych, že to schází také anglickému životu. Anglická ulice není rozkošnická. Obyčejný a průměrný život není prosypán veselými hluky, pachy a podívanými. Obyčejný den nejiskří pěknými náhodami, úsměvy, poupaty událostí. Nemůžeš se sdružit s ulicí, lidmi a hlasy. Nic na tebe nemrkne přátelsky a sdílně.
Milenci se milují v parcích těžce, zahryznutě a beze slova. Pijáci pijí v barech, každý pro sebe. Průměrný člověk jede domů a čte noviny, nekoukaje napravo ani nalevo. Doma má krb, zahrádku a nedotknutelné soukromí rodiny. Mimoto pěstuje sport a weekend. Víc jsem o jeho životě nemohl zjistit.
Kontinent je hlučnější, méně ukázněný, špinavější, vzteklejší, prohnanější, vášnivější, družnější, zamilovanější, požívačný, bujný, hrubý, hovorný, nevázaný a jaksi míň dokonalý. Prosím vás, dejte mně jízdní lístek rovnou na kontinent.
NA LODI
Člověk na břehu by chtěl být na lodi, jež odjíždí; člověk na lodi by chtěl být na břehu, který je v dálce. Když jsem byl v Anglii, pořád jsem myslil na to, co krásného je doma. Až budu doma, budu snad myslit na to, co je v Anglii vyššího a lepšího než kde jinde.
Viděl jsem velikost a moc, bohatství, blahobyt a vyspělost nevyrovnatelnou. Nikdy mi nebylo smutno, že jsme malý a nehotový kousek světa. Být malý, neurovnaný a nedodělaný je dobré a statečné poslání. Jsou veliké a nádherné transatlantiky se třemi komíny, první třídou, koupelnami a leštěnou mosazí; a jsou malé čadící parníčky, jež hrkotají po velikém moři; je to, lidi, docela pěkná kuráž, být takovým malým a nepohodlným vehiklem. A neříkejte, že jsou u nás malé poměry; vesmír kolem nás je chválabohu stejně veliký jako vesmír kolem Britského impéria. Malý parníček toho tolik nepojme jako taková velká loď; ale haha, pane, může doplout stejně daleko nebo někam jinam. Záleží na mužstvu.
Ještě mi všecko hučí v hlavě; chvíli je to, jako když člověk vyjde z veliké továrny a je ohlušen tím tichem venku, a chvíli zase, jako by ještě zvonily všechny pobožné zvony Anglie:
Ale už se mi do toho míchají česká slova, která budu za maličko slyšet. Jsme malý národ, a proto mi každý bude připadat, jako bych ho osobně znal. První, koho uvidím, bude obtloustlý a hlasitý člověk s viržinkou, člověk projevující nějakou nespokojenost, cholerický, podrážděný, hovorný a se srdcem na talíři. I pozdrav bůh, jako bychom se znali.
Ta nízká proužka na obzoru, to je už Holandsko se svými větrníky, alejemi a černobílými kravkami; rovná a pěkná země, lidová, srdečná a pohodlná.
Anglický bílý břeh zatím zmizel; škoda, zapomněl jsem se rozloučit. Ale až budu doma, budu si přemílat všechno, co jsem viděl, a ať bude o čemkoliv řeč, o výchově dětí nebo o dopravnictví, o literatuře nebo o úctě člověka k člověku, o koních nebo o lenoškách, o tom, jací lidé jsou nebo jací by měli být, začnu znalecky povídat: “To v Anglii...”
