Emigrantuv obcanik- nejen o ceste (cast prvni)

Puvodne meli jet deti na prazdniny k babicce a ja s manzelkou jsme meli mit libanky a …. Jenze nejdrive jsem nedostal na tyden kdy meli byt holky pryc dovolenou a pak starsi dcera udelala pruser a za trest nikam nejela. Mezi tim mi prisla pozvanka na sraz z uciliste po 19ti letech. Vysledkem vseho byla cervencova cesta me a Martiny (dcery) do CR.

- mesic do odjezdu: koupil jsem antenu, nebot puvodni mi nekdo pred mesicem ukradl + zaplatil jsem trajekt.

-2,5 tydne do odjezdu: dal jsem auto na MOT. Sice o mesic driv, jenze jsem chtel mit jistotu, ze bude na cestu v poradku. Zadny starik to neni, je mlady jako moje nejstarsi dcera. Pred tim jsem mel auto mlade jako moje prostredni dcera a snad se dopracuji k autu mlademu jako je moje nejmladsi dcera (snad to bude drive nez za 15 let).

-tyden do odjezdu: konecne mi slezl monokl od zlodeje, kteremu se nelibilo polapeni (o tom jindy)

- dva dny do odjezdu: zacali mi dva tydny dovolene.. Nakoupili jsme dulezite suvenyry pro babicku (moji mamku), ktere si u nas oblibila- cider, humus, paprikove crackers.

- den do odjezdu: natankoval jsem plnou nadrz, zajel autem do mycky a celkove v nem poklidil.

- 20. cervence: odjeeeeezd. By by Usk, by by Wales by by Anglie. Jeli jsme na zimnich gumach. Nebylo to z obav objizdky pres Alpy, ale od zimy jsem nemel na letni gumy penize. Kdyz uz jsem mel penize, nemel jsem cas pro ne zajet. Kdyz uz jsem mel penize i cas, proste jsem na to nevzpomel.

Po par hodinach, 227 milich plus jedne svacinovo-toaletni zastavce jsme dorazili do Doveru o dve a pul hodiny drive. Celnici, ci kdo to byl, se zrejme nudili, takze jsme jako mnoho jinych museli do garaze na prohlidku. Místo aby byli radi nasemu odjezdu, zkoumali co odvazime, Jestli jsme třeba cestou nenalozili Kralovnu, Premiera, nebo Johny Englishe. Zajel jsem tedy do garaze a otevrel zavazadlovy prostor, kde byly jen dva kufry a krabice s cidry. Jedine co celnika zaujalo byl chlast, jen se na nej usmal a pustil nas, aniz bych mu musel dat desatek. Po vystoupeni z auta na protazeni, sla dcera okouknout pristavni obchudky (uz primo v pristavu), zatimco ja zkousel funkcnost vsech mych kloubu.

“Martino, delej hlasili nalodovani, rychle k autu”.

“Kliiiid, to je na lod do Calais.”

Musim zlepsit svou anglictinu, nebo usni hygienu.

Nastesti nas vzali na drivejsi lod nez jsme meli zaplacenou, takze v 16:00 jsme opousteli brehy Britanie a za obzorem mizely bile utesy Doverske.

Diky bohu bylo more klidne, takze obsah meho zaludku zustal kde ma, dokonce jsem i posvacil.

Po dvouhodinove plavbe jsme v 19:00 dorazili do Francie

“Ted jedm rovnou k babicce?” otazala se Martina. “Nene, nejdrive Auchan”. Auchan je francousky supermarket, ktery jsem jsi oblibil pri sve francouzke stazi pred par lety. Hlavne jsem si tam oblibil jeden cenove prijatelny polosuchy sekt. Ten jsem jel ted koupit pro babicku. Jen tak mimo, tenkrat, ze staze, jsem vezl v kufru 11 lahvi vin a sektu a na sve veci jsme si musel koupit druhy kufr.

Po nakupu vina jsme jeli jeste pro benzin. Natankuju, zaplatima a jedem, na to prece znalosti francoustitny nepotrebuji, pokud oni nebudou umet anglicky. Hm, to jsem se pekne seknul. Pumpa byla samoobsluzna a platilo se kartou primo na stojanu. Jenze na rozdil od Tesco petrol station, to bylo ve francouzstine. Jenom ve francouzstine. Na podruhe se mi podarilo zadat vse jak melo byt a mohl jsem tankovat. Sice znam par francouzskych slovicek, ale merde ani baiser tam nebylo.

Po natankovani hura smer Brandys. Pred mami 666 mil. Dabelska vzdalenost.

Po par hodinach mi navigace v okenku pro zbyvajici vzdalenost ukazuje cislovku 827. “Sakra, kde asi udelali soudruzi z Tomtom chybu?”. Nikde jsem z cesty nesjel, ani zadna objizdka nebyla. Kdepak soudruzi z Tomtom, ale ja prepnul mile na kilometry.

V Beligii jsme videli bouracku. V Belgii jsme videli bouracku. V Belgii jsme videli bouracku. Nezasekl jsem se, jen jsme bouracek potkali vice. Asi to maji za narodni sport. Neco jako britove fotbal, rugby a chlast. Dalsi moznost byl Evropsky vyrocni sjezd bouracu, tentokrate pod heslem "kdo neboura s nami, boura proti nam."

V Holandsku me povazovali zrejme za VIP, nebot jsem projel v zari fotografickych blesku. Tedy jen jednoho. Uprimne,  fotit s bleskem rychlejedouci ridice je vazne nezodpovednost. Docela jsem se leknul. Kdybych se kvuli tomu vyboural, jeste bych je zazaloval.

Po Belgii a Holandsku jsme dorazili do Nemecka. Cestou po nemecku me zaujalo, ze maji spoustu mest se stejnym jmenem. Jasme v CR je spousta Lhot, ale kazda ma jeste dalsi jmeno, kdezto Nemci maji spoustu Ausfahrt bez niceho dalsiho. Nevim kolik jich cestou celkem bylo, u dvacateho ukazatele jsem prestal pocitat. Nebo se jedna o hodne vyznamne mesto, proto na nej vsude odkazuji.

Cesta po nemecku je pekna, jenze dlouha. Navic kdyz vam spolujezdec spi a v radiu mluvi jen nemecky. Pustil jsem radeji kazetu. “Pekna slupka, stribrny ctverecky, v hlave mi zvonej malinkaty zvonecky…”. Fakt diky pane Landa, to je optimisticky. Jak ja tesil na kazdou odbocku z dalnice na jinou dalnici, aby byla nejaka akce. “Hele ted bude jedna, snad bude brzo dalsi”. Pristi sjezd po 150 km. “Hmmm takze dalsi hodinova nuda”.

Svitani nas zastihlo nekde u Lipska, kdyz zbyvalo do cile kolem 3 hodin ciste jizdy. Za Drazdanama jsme zacali chytat ceske radio.

Konecne v CR, zemi Komenskeho, piva a pernamentni nasranosti. Hned na prvni pumpe jsem si sel koupit dalnicni znamku. “Do you se… Prodavate dalnicni znamky?” “Ano, jakou chcete.” “Shor... nejktratsi.” “Desetidenni za 250 kc.” “Tu si vezmu” “Thank you.” Holt muj mozkovy jazykovy prepinac není z nejfunkcnejsich.

Ceska Republika nas privitala destem, proti kteremu jsou welsske slabe mzeni.

Z Usti do Bandysa se jede pres Prahu, ktere jsem se chtel ve ctvrtek dopoledne vyhnout, takze jsem to vzal to pres Libeznice. Nebyla to libezna cesta. Radeji prazske zacpy, nez stredocesky tankodrom.  Ve srovnani pusobi cesty na Welske farmy jako asfaltove Mona Lisy.

Nastesti jsme dojeli se vsemi koly na aute a kostmi na svem miste.

Babicka nas privitala nikoliv chlebem a soli, ale fernetem a pecenym kralikem. Jo kralik, to je pochoutka, kdyz v UK nekomu vypravim, jak jsme je doma chovali ve velkem na jidlo, maji me za barbara. Bohuzel uz i nase deti tim nacuchli. Nedavno jsme v Pets at home videli krasneho pulrocaka k adopci. Navrhl jsem rodine, abychom ho vzali na nedelni obed, jenze ne jako hosta. V tu chvili se me dcery snazili ze sebe udelat dodatecne pohrobky.

Timto zacal tyden odpocinku, po kterem jsem byl jeste vice unaveny .....

Pokracovani za tyden. Snad.