Horymír 24.kapitola - Fopa

Vánoce 2004 byly překrásný čas. Trávili jsme s Eulálií všechen čas pořád spolu a užívali jsme si klidu, pohody a jeden druhého. Byl to čas naplnění rozjímáním a vzpomínáním na veselé a někdy trochu šílené historky z posledních pěti měsíců. Byla to taková symbolická zastávka po náročném a nepřetržitém maratónu. Symbolická tečka za jedním z nejzvláštnějších období našich životů. Seděli nebo leželi jsme spolu na gauči v naší obývákokuchyni a pozorovali jeden kus nábytku, kterému už nikdy jinak neřekneme než „fopa". O co jde ? Je to vlastně klasické sofa, ve kterém u nás sedávají vlastně jenom  návštěvy a jinak na něm vegetují plyšová zvířata, která tvoří inventář naší budoucí mateřské školičky a díky Libče, jejich řady stále rostou. Sofa na fopa přejmenovala Eulálie a už mu to zůstalo. Návštěvy to sice ze začátku mátlo, když jsme jim nabídli, aby se posadily na fopa, a ony marně přemýšlely, kam že si to mají sednout, ale je pravdou, že výraz fopa u nás zdomácněl. Fopa nebylo součástí inventáře našeho bytu, když jsme se nastěhovali. Fopa máme díky Euláliině pohotovosti.

Tak jsem jednou v práci stál u svého stolu a balil jako kterýkoli jiný všední den. Zničehonic mi v kapse zavrněl mobil, já ho zvedl a byla to Eulálie. „Jak se řekne anglicky Vy to vyhazujete ?" Bylo to tak. Eulálie cosi kutila v kuchyni a najednou se podívala z okna a zjistila, že do domu naproti přes ulici se nastěhovali noví sousedé a ti si pořídili nový nábytek, zatímco starý vystěhovali na zahradu před domem. Bylo zrovna deštivé počasí, takže Eulálie musela jednat rychle. To, co ji totiž mezi haraburdím zaujalo, bylo malé modré sofa. Všechen ostatní nábytek sousedé přikryli igelitem, toto sofa však zůstalo vystaveno dešti. A tak neváhala a vystřelila na návštěvu k sousedům. Celá nervózní zazvonila a lámanou angličtinou poskládanou z vět, které se mnou konzultovala po telefonu, se zeptala, jestli to malé krásné modré sofa vyhazují do odpadků. Že prý ano. Tak jestli by si ho tedy mohla vzít. Že beze všeho. Sofa bylo ale příliš těžké, aby ho mohla Eulálie sama nebo i třeba s pomocí sousedky odstěhovat k nám domů. Muselo počkat, až se vrátím večer z práce a budu moci nabídnout své svaly. A protože počasí bylo opravdu deštivé, pokusily se Eulálie se sousedkou jakž takž sofa přikrýt igelitem, aby na něj nepršelo a sofa příliš nenavlhlo.

Když jsem večer, už za tmy dorazil já, nejprve mě Eulálie psychicky připravila na skutečnost, že máme další kus „zbytečného krámu do baráku", který bude bezesporu velmi užitečný a zcela jistě prokáže svou smysluplnost a praktičnost. A tak jsem se ještě před večeří zase oblékl a vyrazil na obhlídku terénu. Sofa bylo těžké, neskladné a jeho transport přes ulici a do druhého patra představovalo opravdu reálnou „challenge". A tak jsem se zhluboka nadechl, milé sofa popadl a s pomocí Eulálie, která ho na jednou konci přidržovala, jsme ho bez větších problémů dostali až do vstupní chodby našeho domu. Tam nás s potměšilým úsměvem očekávalo úzké a dost prudké schodiště do prvního a posléze do druhého patra. Jediným způsobem, jak sofa protáhnout skrz úzké pravoúhlé zlomy schodiště, bylo postavit ho na jednu stranu a poponášet ho v objetí schod za schodem, jak roztoužený ženich dvoumetrákovou nevěstu. Do prvního patra jsem dofuněl asi za patnáct minut. Před námi bylo schodiště do druhého patra, které je užší a prudčí, než schodiště do patra prvního. Byl jsem v koncích. Ať jsem se točil, jak jsem se točil, neměl jsem absolutně nejmenší šanci sofa propasírovat skrz první zákrut schodiště. Byla to slepá ulička, nešlo to nahoru ani dolů. Jak jsem se tam kroutil, jak holub na báni, podařilo se mi několikrát loktem nebo samotným sofa udeřit do dveří našich sousedů v prvním patře.

A tak se najednou otevřely dveře a v nich stály dvě postavy. Blonďatá holka a černovlasý kluk. Chvilku nás pozorovali, ale velice rychle jim došlo, co se děje a bez váhání nabídli pomoc. A tak jsme se seznámili s našimi sousedy. Gabriela a Astrid, mladý pár z Maďarska, ona domácí ošetřovatelka, on zedník. Astrid bez zaváhání popadl jeden konec sofa společně jsme ho drobnými natočeními a obratnými manévry dostrkali až na plošinu u našich dveří v druhém patře. Jako ježek v kleci, akorát, že ten zatracenej ježour měl dva metry a skoro osmdesát kilo. Otevřeli jsme dveře do našeho bytu a začala finální fáze transportu sofa do interiéru. A v tu chvíli vypukla ta hlavní zábava. Ať jsme milé sofa nakláněli, jak chtěli, do dveří se prostě nevešlo. Byli jsme v průšvihu, protože dolů zpátky na zahradu k sousedům jsme to vláčet nechtěli, a dovnitř do bytu to nešlo. Astrid se dlouze zadíval na dveře, chvilku přemýšlel, pak seběhl k nim dolů do bytu a vrátil se s nářadím. Popadl akušroubovák a jal se nemilosrdně vyšroubovávat dveře z pantů. To je totiž tady místní specialita, že dveře se na panty nenasazují, ale panty se na dveře šroubují. Šrouby, byly stářím zarezlé a vůbec se jim nechtělo. Chudák Astrid se s dveřmi trápil skoro půl hodiny, ale vyhrál a povedlo se nám dveře vysadit. Protlačit sofa skrz futra už byla sranda, i když jsem si chvílemi připadal jak Ing. Pavel Pavel, když na Velikonočním ostrově rozhýbával moai.

Úsilí se nám nakonec vyplatilo. Sofa spokojeně dodnes trůní v obývákokuchyni. Sice už několikrát změnilo polohu, díky trvalým interiérovým změnám, kdy hledáme ideální rozmístění nábytku, ale pořád slouží a jsme rádi, že ho máme. Díky němu jsme se i seznámili s Gabrielou a Astridem, našimi maďarskými sousedy. Když si Astrid po úspěšném transportu sofa balil své nářadí, přinesla mu Eulálie s úsměvem ukázat i naše nářadí: jeden šroubovák a tři šrouby. To ho upřímně rozesmálo. Pak vehementně asi pět minut s Gabrielou odmítali balíček sladkých koláčů, které jsme mohli nabídnout jako jedinou odměnu za pomoc se stěhováním sofa do bytu. Když potom po čase nás navštívila naše landlady, hrozně se divila, jak se nám povedlo to sofa dostat do bytu, že prý už sem kdysi dávno chtěli jedno dát a neprošlo dveřmi. Tenkrát se jí jako odpovědi dostalo jenom tajuplných úsměvů a konstatování, že když se chce, tak všechno jde. A jak se vlastně z tmavomodrého sofa stalo fopa ? Ani nevím. Jednou ho tak pojmenovala Eulálie a už mu to zůstalo.

A protože nám zůstalo ještě trochu místa, povím vám ještě o jedné veselé historce. Tentokrát je hlavním hrdinou Lumír, můj kolega z práce. Lumír míval ve zvyku každé ráno cestou do práce se zastavit na Wood Greenu v obchoďáku a koupit si jídlo a pití do práce. K jídlu si buď kupoval hotová jídla do mikrovlnky nebo grilovaná kuřata a k pití většinou vodu nebo nějakou barevnou limonádu. Lumír moc angličtinu neválel, a tak ani etikety zboží, které kupoval, příliš do hloubky nestudoval. A tak se jednou stalo, že taky takhle celé dopoledne popíjel z láhve, kterou si ráno koupil, a po pár hodinách si začal stěžovat, že mu není úplně nejlíp. „Bude to asi tím, že málo piju," říkal si neustále, a o to intenzivněji si přihýbal z láhve s barevným obsahem. Kolem poledne už byl Lumír zelený jak sedma a bylo na něm vidět, že mu není fakt dobře. Záhadu rozhřešil až Barry, kterému se čirou náhodou dostala do ruky láhev Lumírova pití. Láhev byla dvoulitrová a bylo v ní už asi jenom tak čtvrt litru zbývající tekutiny. Chvilku studoval etiketu a pak se Lumíra opatrně zeptal, jak dlouho mu trvalo, než to všechno vypil. Tři, čtyři hodiny hrdinně odvětil Lumír. Barry na něj vytřeštil oči a vyděšeně Lumírovi oznámil, že to, co do sebe tak hrdinně nalil, nebyla jablečná limonáda, jak se díky obrázkům na etiketě Lumír domníval, ale jablečný squash, neboli sirup, který se nepije koncentrovaný, ale musí se ředit alespoň v poměru jedna ku deseti. Nebohý Lumír do sebe během dopoledne nalil skoro dva litry silného koncentrátu a je zcela logické, že jeho tělo z toho nemělo ani trochu radost. Lumír po tomto zjevení do sebe v pravidelných intervalech začal nalévat litry čisté vody, aby alespoň trochu naředil obsah svého žaludku a pomohl tak svým orgánům zvládnout ten koncentrovaný nápor. Díky vysokému přísunu tekutin strávil zbytek dne běháním na záchod. Když jsem se ho ptal, jestli mu nebylo divné, že limča, kterou pije je trochu moc sladká, říkal, že naopak, že mu to hrozně chutnalo. Když se mu později už ulevilo a začal být zase v pohodě, vzal opatrně láhev do ruky a studoval etiketu, kde jsem mu ukázal, kde je napsáno, že se jedná o squash a vysvětlil jsem mu, co to squash je. Korunu celému dni nasadil Lumír svým výrokem: „Teď už vím, proč se na mě ty jablíčka na té etiketě, tak jedovatě smály." Když už bylo všechno v pohodě, smáli jsme se Lumírovi všichni a já jenom doufal, že už se podruhé do podobného průšvihu nedostane a dá si pozor, co si kupuje. Asi tomu nebudete věřit, ale týden na to, když přišel Lumír do práce, usadil se v mé kanceláři , přezouval se a převlékal do pracovního jako každé ráno a jako každé ráno si z batohu vyndával jídlo a pití. Když se mi etiketa na jeho láhvi zdála trochu podezřelá, vzal jsem milou láhev do ruky, zjistil jsem, že i přesto, že i když tentokrát se na něj z etikety žádná jablíčka jedovatě neusmívala, i přesto si Lumír opět koupil jablečný squash. Ale buďte klidní, tentokrát se jím už nepřiotrávil, protože jsem překvapeného Lumíra včas informoval, že dneska bude lepší, když si tu jabkovici přeci jenom trochu zředí.