Horymír 25.kapitola - Taxikař, první díl

Práce baliče v Electric Shopping.com nebyla a ani nemohla být vrcholem mého snažení ve Velké Británii. Plat byl hodně mizerný a stačil sotva na účty za byt a dopravu. Na jídlo už musela vydělávat Eulálie. A pokud jsem chtěl ještě posílat peníze domů a nebo si třeba trochu vylepšit život tady v Londýně, musel jsem si nutně najít zaměstnání, které mi umožní vydělat víc. Neměl jsem příliš času ani energie lítat do Jobka a nebo obcházet pohovory, takže těch možností moc nebylo. Vlastně za to všechno mohla Eulálie. Jednou domů přinesla přílohu novin, které se jmenují Loot, což je obdoba české Anonce. Tahle příloha byla na téma zaměstnání a obsahovala hromadu nabídek na práci. Jak jsem jí tak projížděl od začátku až na konec, uhodilo mě do očí několik stránek plných plošných inzerátů nabízejících práci tzv. „minicab drivers". Neznalým místních poměrů teď nabízím jedno vysvětlení. Co je to minicab ?

V Londýně jezdí dva druhy taxíků. Takové ty černé (ale občas i bílé, modré, zelené, červené, ale většinou černé), typického tvaru, které známe všichni z filmů. Řidiči těchto taxíků, kterým se říká „cab" nebo „taxi" (těm autům se tak říká, ne těm řidičům) musí dělat náročné testy z takzvané „Knowledge", neboli znalosti všech ulic a uliček v centrálním Londýně. Aby zájemce vůbec byl schopen projít těmito testy, musí se na to připravovat po dobu zhruba dvou let ve speciálních kurzech. Pokud někdy v Londýně uvidíte človíčka na skútru nebo motorce, jak se na každém rohu zastaví, kouká do mapy a potom si dělá poznámky do sešítku, tak to je budoucí taxikář, který se připravuje na testy a trénuje si efektivní přesun z bodu A do bodu B. Druhou skupinou taxíků jsou tzv. „minicabs". Minicabs jsou auta všech značek a barev. Řidiči takovýchto minicabs, žádné testy ze znalosti Londýna nedělají, ceny, které si účtují jsou nižší, než v klasických cabech a objednat si je můžete jenom přes telefon nebo přes Internet. Nemůžete si na ně mávnout na ulici a ani je většinou na první pohled nepoznáte. Až po bližším průzkumu oko, které ví, kam se má dívat objeví typické znaky minicabu. Je to anténa vysílačky, někdy malá nenápadná, někdy dlouhá jak týden před výplatou, a taky je to nenápadné, zářivě zelené kolečko v horním rohu čelního a zadního skla se čtverečkem složené licence, kde si můžete přečíst datum, do kdy je toto vozidlo licencováno jako minicab. No, a taky zásadní rozdíl je ten, že klasický taxík může používat tzv. „bus lane" a minicab nikoli. Vzhledem k tomu, že „bus lane" je část vozovky vyhrazená pouze pro autobusy a právě ty pravé taxíky, jejich pohyb po centru, ale i předměstích Londýna je mnohem rychlejší, než u minicabů, které musí, jako všichni ostatní postávat v zácpách.

A tak když jsem držel v ruce tu inkriminovanou přílohu Lootu, právě inzeráty hledající řidiče minicabů mě praštily do očí. A hlavně příjmy. Vydělávejte až 800 liber týdně , pracujte podle svých potřeb, nebudete mít žádného šéfa, firemní auta k dispozici. Dnes už vím, že pokud máte někdy v nabídce jakéhokoli zaměstnání napsáno: Pracujte podle svých možností a potřeb, znamená to, že budete makat jako maniaci dvanáct až čtrnáct hodin denně, abyste vydělali aspoň na nájem. A že pokud někdo do inzerátu napíše až 800 liber týdně, je velmi důležité to slovíčko AŽ, protože realita je zhruba na polovině této částky. Ono to s odstupem vypadá jako zřejmé na první pohled, ale tenkrát jsme ty peníze tak zoufale potřebovali, že jsem prostě chtěl uvěřit a tedy jsem uvěřil. To, že nemám auto, a po Londýně jsem v životě autem nejezdil, mě tak nějak nechávalo chladným. Vzal jsem si tedy milé noviny do práce a během jedné pauzy na oběd jsem několik inzerátů obvolal. Hned první telefonát, nedopadl příliš povzbudivě. Zavolal jsem na číslo uvedené v inzerátu a vyžádal si osobu, jejíž jméno bylo uvedeno na inzerátu. Byl jsem přepojen a dotyčný človíček mě bez okolků požádal o jméno a telefonní číslo, řekl, že se mi ozve a zavěsil. Další telefonáty nebyly o nic lepší. Byla mi položena otázka: „Máte PCO licenci ? Ne ? Tak nashledanou." Nebo v podobném duchu: „Máte auto ? Ne ? To je problém. Ano, je pravda, že uvádíme, že máme k dispozici firemní auta, ale momentálně nejsou. Na shledanou." A tak pořád dokolečka. Během čtvrt hodiny byly mé taxikářské iluze vyléčeny a celou záležitost jsme uložili k ledu.

Asi za týden mi zazvonil v kapse mobil. Byl to člověk jménem Peter Ross a ano, tušíte správně, byl to ten, kterému jsem volal jako prvnímu, a který si ode mě vzal jméno a číslo, a že se ozve. Peter pracoval pro firmu GLH, jejich inzerát byl v mé kopii Lootu ten největší a kromě toho, že nabízeli nejlepší peníze, jak tvrdili, tak nabízeli i služební auta a pomoc s vyřízením PCO licence a, světe div se, zaplacení nákladů na pořízení PCO licence. Srdíčko mi poskočilo radostí. Peter se mě vyptal na to, odkud jsem, kde bydlím, jestli mám auto, jestli mám PCO licenci a jaký mám řidičák, jestli britský, evropskounijní nebo mongolský. Všechny mé odpovědi ho zjevně uspokojily. A tak jsme si domluvili schůzku na ráno o dva dny později. Na konci našeho rozhovoru mi ještě Peter dal jedno telefonní číslo a řekl mi, ať tam zavolám, nadiktuji své jméno a adresu a oni mi pošlou formulář na žádost o PCO licenci. Byl jsem v sedmém nebi a mé naděje se opět rozprostřely do nekonečné šířky.

V den, kdy jsem měl s Peterem schůzku, jsem byl rozklepaný jak středoškolák, kterému holka slíbila první víc, než jen šáhnutí. Do East Finchley, kde GLH naproti stanici metra sídlí, jsem dorazil skoro o hodinu dřív, takže jsem tam potom postával v chladném ránu a nervózně kontroloval čas. Byl říjen 2004. K Peterovi do kanceláře jsem se dostavil na minutu přesně. Sídlo GLH byl vlastně shluk stavebních buněk postavený ve tvaru písmene U. Vedle tohoto papundeklového účka se rekonstruovala zděná budova, která se měla do budoucna stát novým reprezentativním sídlem GLH. Peterova kancelář byla malá, ale za to příjemně vytopená. Peter byl muž okolo padesátky s celkem normálním a příjemným vystupováním. Posadil mě do židle naproti jeho stolu a po úvodních „small talks" na téma počasí, pivo a holky v Česku, jsme se pustili do byznysu. Peter se mě zeptal, co vlastně vím o minicabech a administrativě, která je s tím spojená. Po pravdě jsem mu odpověděl, že nic. A tak mi to Peter celé vysvětlil. Minicabs vznikly jako konkurence a protiváha černým taxíkům, kdy řidiči už nevěděli, kolik si mají účtovat, odmítali jezdit za hranice centrálního Londýna a objednat si taxík na adresu na předměstí bylo prakticky nemožné. A tak vznikly minicaby. Levné, flexibilní a otevřené skoro každému, což samozřejmě vedlo k chaosu a nepořádkům. A tak se do toho obula instituce skrývající se za tou záhadnou zkratkou PCO, kterou jsem už několikrát bez vysvětlení použil, a ti pozorní z vás už se jistě sami sebe několikrát zeptali, co to sakra je to PCO.

Takže vězte, že PCO znamená Public Carriage Office, a je součásti obrovského úřadu, který reguluje a kontroluje veškerou povrchovou veřejnou dopravu v Londýně. Konkrétně PCO má na starosti licencování řidičů a vozidel v souvislosti s caby a minicaby. Řidičem minicabu se může stát každý, kdo má britský nebo evropskounijní řidičák po dobu delší než tři roky, žije legálně na území Velké Británie a smí ve Velké Británii legálně pracovat. Dále musíte mít čistý trestní rejstřík (tady ve Velké Británii se mu říká CRB check) a cca 370 liber, které vás bude stát vydání licence, lékařská prohlídka a poplatek za CRB check, kterými budete muset projít. Je možné, že se poplatky od té doby změnily, ale tenkrát na podzim roku 2004 to bylo takhle. Po tomhle vysvětlení, jak to vlastně chodí, se mě Peter ještě zeptal, jakou mám zkušenost s ježděním po Londýně, opět jsem byl upřímný a řekl, že žádnou. Peter opáčil, že to nevadí, že se to podá, ale že mi navrhuje koupit si satelitní navigaci. Hurá. No, a pak přišlo na přetřes auto. Řekl jsem Peterovi, že žádné nemám, ale že oni v inzerátu nabízejí auta firemní. Peter prohlásil, že to není problém, ale že tohle budeme řešit až budu mít vyřízenou licenci. Proti tomu jsem nic neměl. Na závěr přišlo tradiční: „Máte ještě nějakou otázku ?" Měl jsem. Kolik si u vás asi tak vydělám. Peter bez mrknutí oka odpověděl větu, kterou si do dneška pamatuji v přesném znění: „Zkušení řidiči si u nás bez problémů po odečtení nákladů na auto a na rádio vydělají v průměru 600 liber týdně, ale ty, protože jsi začátečník a budeš v prvních měsících trochu pomalejší, si domů odneseš zhruba tak 400, možná 500 týdně, když se Ti zadaří." Nebylo to těch slibovaných 800, ale pořád to byly závratné částky a já měl pocit, že jsem vyhrál v loterii. Úplně na konci za mě Peter ještě zavolal na CRB (Criminal Records Bureau), což je obdoba našeho trestního rejstříku a po úvodních procedurách jim předal mě, kdy jsem jim nadiktoval své nacionále a adresu, na jejichž základě mi pošlou formulář žádosti o výpis z rejstříku trestů tady ve Velké Británii. A to bylo vše. Rozloučili jsme se a Peter mě vyprovodil se slovy: „Až budeš mít všechny papíry vyřízené, ozvi se. Vyřešíme to auto a začneš jezdit.

Vykročil jsem lehkým krokem vstříc zářivé budoucnosti. Čekala mě hromada práce, ale nebál jsem se, protože jsem měl svou naději, že bude zase dobře. První úkol, který byl přede mnou, bylo zavolat na DVLA kvůli mému britskému řidičáku, protože ti inteligenti udělali chybu ohledně mé praxe a jako datum získání oprávnění pro řízení motorových vozidel do 3,5 tuny (skupina B), mi do nového řidičáku uvedli datum, kdy mi vydali britský, takže podle nich jsem neměl 11 let aktivní praxe, ale jenom jeden měsíc. Krátkým telefonem na infolinku DVLA jsem zjistil, že stačí, když jim pošlu dopis s vysvětlením, co spáchali, přiložím oba řidičáky, jak kartičku, tak papírový counterpart a že to bez problémů napraví. Stalo se jak řekli a na konci října jsem měl nový řidičák se správnou praxí. Asi do dvou dnů po schůzce s Peterem, dorazil formulář z PCO, který jsem musel vyplnit a asi den na to formulář ze CRB kvůli tomu výpisu z rejstříku trestů. Samotný PCO formulář měl několik stránek s otázkami na osobní data a řidičskou praxi. Nic náročného, pak tam bylo několik stránek s otázkami pro lékaře během lékařské prohlídky. A pak tam byla hromada povídání, co je to PCO, jaké jsou druhy licencí, jaká je platnost atakdále, atakdále. Vyplnit to, nebyl žádný problém. Pouze to chtělo najít si tady v Londýně svého GP (General Practicioner), což je vlastně analogie našeho obvoďáka, neboli praktického lékaře.

A o tom, jak jsme se s Eulálií byli registrovat u Dr. Saludji, jak probíhala má proměna v řidiče minicabu, o tom jak jsem sháněl auto, o tom, jak jsem sebevědomě vyrazil do blázince londýnských ulic, a o tom, jak tvrdě umí Londýn vyléčit jakoukoli iluzi, o tom všem a spoustě jiném, zase až příště.