Horymír 33.kapitola - Temno

Ze všeho nejdříve musím uvést na pravou míru jednu důležitou věc. Včera mě Elsa na bárbekjů u Libči upozornila, že neustále komolím její jméno, kdy ji vydávám za Elzu. Takže tímto se Else, i vám, čtenářům, omlouvám a slibuji, že si ode dneška budu vést rejstřík postav i s přesnými jmény, abych zabránil dalším nedorozuměním do budoucna. Ale vlastně za to všechno může Přemysl, který celou debatu na téma postavy v Horymírovi vyprovokoval svým dotazem, jak se vlastně jmenuje on, na což jsem mu v první chvíli nebyl schopen odpovědět, protože jsem si nemohl vzpomenout. Věřili byste tomu ? Asi ne. Mimochodem bárbekjů bylo fajn, akorát jsem dneska od rána trochu jako na vodě, protože ty dvě láhve lehkého klaretu, které jsme s Eulálií ztrestali, daly mému tělu, které už si odvyklo alkoholu, celkem zabrat. V Praze, v oněch dnech minulého života, jsme s Eulálií vypili v průměru jednu láhev dobrého červeného vína týdně. Tady v Anglii se ze mě stal luterán, nebo spíš lakomec, který víno téměř vymazal ze svého života. Musím se smát, když si vzpomenu, jak jsem v Praze dokázal prohlásit, že víno, aby se dalo pít, tak musí stát láhev aspoň tři stovky. Tady v Anglii patnáct minut bloumám v Tescu oddělením vín, abych našel alespoň trochu kvalitní kousek tak maximálně za tři libry. Jo, časy se mění a lidé s nimi.

Kde jsme to posledně skončili ? Aha, už si vzpomínám. Praštil jsem s taxikařinou a pustil jsem se do hledání nové práce. Dnešní kapitolou bych rád pokryl období od konce března 2005 do půlky května 2005, kdy jsem bez práce a zoufale jsem hledal úplně všude, odhodlaný vzít úplně cokoli. Toto období jsem nazval obdobím Temna (děkuji, kolego Jirásku) a již několikrát jsem jej označil za nejhorší období svého života. Když se nad tím tak zamyslím, musím objektivně připustit, že opravdu nám bylo ouvej, ale hlad jsme neměli a nájem jsme taky nakonec zaplatili. Nic závažného se nám nestalo a újmy, které jsem utrpěl, byly spíše na duši než na těle. Vlastně jsem si prošel tím, čím tady prochází naprostá většina našich krajanů, kteří přijedou plni optimismu a hlavně slibů prolhaných agentur a po měsíci pobytu zjistí, že jsou nejenom bez stálé práce, ale hlavně i bez peněz a bez iluzí. Když jsme přijeli my v srpnu 2004, tak jsme měli docela velké štěstí v tom, že jsem práci našel téměř okamžitě, po zatelefonování na třetí inzerát a po prvním interview. Proto jsme nebyl připraven na to, co mě mělo potkat na jaře 2005. A přitom se vlastně jenom jednalo o přirozený vývoj událostí. Každé ráno jsem vstal a vyrazil do města do Jobcentra, kde jsem projel všechny aktuální nabídky na práci, obstaral si kontakty a z domova jsem je všechny v klidu obvolal. Nebyl jsem vybíravý. Od uklízečů, přes řidiče až po servisní techniky kabelové televize, hledal jsem úplně cokoli. Každý den jsem strávil hodinu v knihovně, abych projel všechny možné internetové servery s nabídkou práce a rozeslal e-mailem životopisy do všech možných koutů Londýna. Naprostá většina oslovených se ani neobtěžovala odpovědět a když už jsem odpověď obdržel, byly to takové ty klasické fráze o ničem.

Po téměř měsíci usilovného hledání jsem neměl ani jedno pozvání na interview. To mně začalo připadat dost divné. V čem sakra mohl být problém ? Anglicky umím, v Anglii jsem už skoro rok, mám za sebou praxi u anglického zaměstnavatele, NIN mám, bankovní účet taky. Životopis jsem vždycky přizpůsobil pozici, o kterou jsem se ucházel. Průvodní dopis byl vždycky brilantní ukázkou z učebnic personalistiky. Tak proč, doprčic, jsem pořád tam, kde jsem ? Když se dneska ohlédnu za tím obdobím a jsem už více či méně schopen ho objektivně posoudit, ani teď netuším, kde se stala chyba a proč jsem tak dlouho nemohl zavadit o práci. Postupoval jsem přesně podle všech pouček, které si kde můžete obstarat. Sítě jsem rozhodil do obrovské šířky a nic, nic a ještě jednou nic. Jako bych se se svým snažením trefil do nějakého podivného hluchého období, kdy jsem prostě práci dostal neměl. Byl jsem ochotný dělat úplně cokoli, hlavně abych donesl domů nějaké peníze a neseděl jen tak zavřený mezi těmi čtyřmi zdmi. Nejhorší to bylo, když byla Eulálie v práci a já byl přes den, kdy jsem byl zvyklý pracovat, zavřený sám doma. Seděl jsem u počítače a zabíjel čas hraním her. Přemíra volného času byla to, co mě deptalo nejvíc. Návštěva Jobcentra a knihovny spolu s obvoláváním inzerátů mi zabrala nanejvýš tři hodiny a po zbytek dne jsem neměl co dělat.

V tom samém období začala Eulálie chodit do školy. Libča, která chtěla též vylepšit svou angličtinu ve škole, našla v nabídce městské rady Walthamstow školu angličtiny pro cizince zdarma. Jednoho večera vyrazily Eulálie, Libča a Libčina sestra Ludmila na místní vysokou školu, aby se podrobily rozřazovacímu testu ze znalosti anglického jazyka, který měl posloužit k tomu, aby byly přiděleny do správného kurzu. Libča skončila ve středně pokročilých a Eulálie s Ludmilou v začátečnících. Protože měla Eulálie většinu úklidů, což bylo její tehdejší zaměstnání, po večerech, rozhodla se pro denní intenzivní studium. A tak v druhé půlce dubna od pondělka do pátku, každý den od devíti ráno, vyrážela Eulálie do školy. Vzhledem k tomu, že jsem nechodil do práce, tak jsem ji každé ráno doprovázel, abych se posléze vydal po svých do Jobcentra a do knihovny. Po obědě jsem ji zase chodil vyzvedávat. Její spolužačky si na mě rychle zvykly a byl jsem jenom pravidelným cílem jejich potutelných úsměvů. Když už mluvím o spolužačkách, tak by možná stálo za zmínku, že z 27 studentů ve třídě, bylo 23 různých národností. Také o tom je Walthamstow.

Ani jsme se nenadáli a duben se překulil do května. Už to bylo 6 týdnů ode dne, kdy jsem byl naposledy v práci. Nikdy v životě jsem tak dlouho bez práce nebyl a své období nečinnosti jsem nesl velmi těžce. Finanční situace začala být velmi kritická a právě v první polovině května nás v podstatě zachránila finanční intervence mých rodičů. A byla to právě polovina května, která s sebou přinesla světýlko naděje. Zhruba v té době jsem na Jobcentru objevil inzerát nabízející pozici řidiče v jednom autoservisu. Zavolal jsem tam a druhý den jsem šel na interview. Tehdy to bylo podruhé, co jsem měl tu čest s představitelem řecké podnikatelské komunity. A bylo to podruhé, kdy jsem v konečném součtu všech událostí došel k názoru, že Řekové jsou národnost, kterou si raději do budoucna budu držet co nejdál od těla. Poznal jsem se s podnikatelem jménem Chris Thomas (nebo spíše Chrisos Toumasos). Na první pohled sympatický chlap s příjemným a uhlazeným vystupováním, který mě nechal vyplnit formulář, vyslechl si mou praxi a pak s úsměvem prohlásil, že zatím jsem to nejlepší, co se mu tam ukázalo. A že zatím děkuje a že mi dá vědět. Nedělal jsem si nijak zvlášť velké iluze, ale je pravda, že to bylo první interview po skoro dvou měsících. Chris zavolal ještě týž den odpoledne, že mám prý zítra nastoupit. Halelujá. Byl jsem nadšený, že mé prokleté období nečinnosti skončilo a začal jsem věřit, že to nejhorší už je za námi. To, že Chris je srab, pokrytec a hajzl, na to jsem měl přijít až o něco později. Tenkrát to květnové odpoledne jsem byl nejšťastnější zvířátko na planetě. Druhý den ráno mě čekalo vstávání do práce a první krok do další kapitoly mého života.

O tom, jakou práci jsem měl dělat, o jednom totálně vypatlaném magorovi a dalších postavičkách, které jsem potkal v C.T. Motors v Chingfordu, o tom vám budu vyprávět příští týden. Zatím se mějte fajn a užívejte léta. A nepijte, bude vás bolet hlava a špatně se vám bude soustředit na psaní. Věřte mi, vím o čem mluvím. A nezapomeňte, že Elsa není Elza, ale je to ELSA. Je vám to jasné ?