Anglický sen 5.kapitola - Bouračka

Při naší pracovní době v CUSO se težko našel čas na hledání lepší práce.
Během týdne skoro vůbec ne, občas o víkendu. Práci jsem si zpočátku hledala ve svém okolí, ale velká nabídka nebyla. Obešla jsem asi šest hotelů na Heathrow, postupem času mi ale přišly zamítavé dopisy. Ani přes nabídky na Gumtree jsem práci nenašla. Místní agentury práce si sice vzali můj životopis, ale už jsem o nich víckrát neslyšela ( Office Angels a Blue Arrow jakbysmet) Jedině agentura Brookstreet mě nechala projít testy na počítači a projevila skutečný zájem. Slíbili že se ozvou.
Všechny místní supermarkety nikoho nescháněly. Rozhodli jsme se tedy že si budeme hledat práci s ubytováním mimo Londým (už nám to cestování nekonečnými zácpami začalo lézt opravdu na nervy) Začala jsem odpovídat na inzeráty na Gumtree, zadala si také vlastní inzerát a vytvořila o nás jednoduché ¨webové stránky pro případné zájemce. Na Gumtree jsem pak na ně dala odkaz a zájemci se tak mohli o nás dočíst víc než v pouhém inzerátu. Přišel první pohovor asi 100 km na sever od Londýna. Jen co jsme vjeli na M25, dostali jsme se do pětihodinové zácpy. Kdesi před námi byla bouračka a díky ní se krátká cesta protáhla na celý den.
Za několik dní poté jsme se vydali na další pohovor. Tentokrát na jihu.
Dokonce jsme se jeli po pohovoru i projít po pláži. Poté jsme se vydali domů a doufali, že nás vezmou. Už jsme si to řítili po M25 směr Heathrow, když můj přítel přehlídl při předjíždění v mrtvém úhlu auto. Když se podíval do zrcátka ještě jednou, zjistil že v nejrychlejším pruhu něco jede a stáhl volant. Auto se rozkývalo ze strany na stranu a já nevěděla co se děje. Myslela jsem, že jsme píchli. Nakonec to auto nabralo do pomalého pruhu, kde nás smetlo vozidlo, které v něm jelo. Chvíli nás vleklo, potom jsme se pustili, udělali hodiny a nakonec zastavili u svodidel. Kousek za námi zastavila nějaká paní a zavolala pomoc. My nevěřícně vysedli, a já vyndala psa, který se splašeně snažil vyběhnout do dálnice. Paní si také vysedla a vyndala si miminko. Začali jsme se bavit o tom, co se stalo a já se zeptala zda bych si k ní do auta nemohla dát svého psa. Prý ano. Za chvilku dorazil muž, do kterého jsme narazili.
Byl také v pořádku a hodně nabourané auto měl prý kdesi v dálce před námi. Byl to Němec a byl úplně v pohodě. Po chvíli omluv a probírání toho, jak se to všechno semlelo přirazili policajti. Nejdříve se zeptali jestli mluvíme anglicky. Dvě cizí SPZ je přece jen trochu zmátly. Byli opravdu příjemní a měli radost, že se nikomu nic nestalo. Řekli že pokud nebyla žádná újma na zdraví, tak si jen máme vyměnit pojistky. Naše auto mělo hodně promáčklé zadní dveře a rozbité světlo a blinkr. Naštěstí nastartovalo a policie nám zajistila bezpečný rozjezd s tím, že zavolala na centrálu, která nám povolila odjezd s nesvítícím světlem. Žádná kontrola řidičáků, techničáků. Pokuta ani foukání do balonku se nekonaly.
Němec nikdy nepožádal o úhradu škody z naší pojistky. Oprava světla stála 200 liber. Kontrola auta (neoficiální technická) 45 liber, oprava závady kterou našli na nápravě 60 liber. Práci jsme nakonec nedostali a já dodneška překonávám strach z dálnic. Dodnes vyprávíme lidem o hodných anglických policajtech.
Než jsme si sehnali práci, byli jsme na asi sedmi pohovorech. Projeli jsme hodně peněz a jen málokdo nám na něj přidal. V Anglii je prý zvykem, že pokud nejste přijmuti, můžete si vyžádat vysvětlení důvodu, proč si vybrali jiného kandidáta. Chtěli jsme vědět kde děláme chybu a v čem se zlepšit a tak jsme jim napsala. Odepsal jen jeden Američan. Prý jsme se jim moc líbili, ale byl prostě velký výběr a tak si vybral někoho, kdo má praxi ve stavebnictví. Ostatním jsme nestáli ani za tu chvilku strávenou nad e-mailem a trochu upřímnosti.
Napsala: Kamila